Instinkty 22
22. Vlny a drby
Hermiona si nemohla pomoci, aby s úžasem nehleděla na výjev, co ji přivítal. Byli na pláži. Bylo slyšet vlny, které jemně dorážely na písčité břehy Francie. Chladný vánek s sebou přinášel slanou vůni moře. Ten větřík přinášel tolik úžasných vzpomínek. Čarodějka se zhluboka nadechla v pokusu vychutnat si ten okamžik. Bylo to skutečně úžasné. Na světě bylo něco stále stejné, jako to bylo vždycky.
Byl svěží večer, ale nebylo nepříjemně chladno. Vítr od moři byl uklidňující a jemný, i když s sebou přinášel něco z anglického chladu. Byla to úžasná věc tenhle vítr. V náhlém přívaalu euforie se Hermiona otočila a zubila se na Fenrira. Cítila se mnohem bezstarostněji, než kdykoliv za dlouhou dobu. Bylo tak úchvatné tu prostě jenom být. Zdálo se to už tak dlouho od doby, kdy tu naposledy byla s rodiči. Byla to doba, kdy byl svět velmi odlišný. Odmítla se nechat unášet po této cestě temných myšlenek. Hermiona chytila vlkodlaka za ruku a táhla ho s sebou přes pláž.
Obloha na západě se měnila na oranžovou. Slunce zapadalo za oceán, a bylo jedno, jak moc její žaludek protestoval, Hermiona neměla v úmyslu zmeškat šanci na to, aby viděla západ slunce. Našla velký kámen, posadila se na něj a hleděla přes chladné vody. Bylo jen tolik oblačnosti, aby se jim naskytla barevná podívaná.
Hermionu nepřekvapilo, když se Fenrir posadil vedle ní. Pohlédla na něj a zjistila, že se víc kouká na ni, než na západ slunce. S úsměvem se otočila zpět k oceánu a trochu zčervenala. Fenrir se nestaral o oblohu, byla taková, jako vždycky. Byl šťastný díky tomu, že tu mohl být s ní nebo tak alespoň vypadal.
Zafoukal vítr a přinesl s sebou chlad, který přeběhnul po Hermioniných pažích. Automaticky se naklonila do tepla vyzařujícího z vlkodlaka. Odmítla se na něj opět podívat. Pravděpodobně měl na tváři obrovský úsměv a ona nechtěla, aby viděl, jak se červená. Jenom by to podpořilo jeho ego.
Opravdu bylo trochu chladno. Nebo to si alespoň Hermiona říkala, avšak pravda byla, že prostě jen chtěla být blízko něj. Byla poněkud překvapená vlastními pocity. Strávila s ním skoro celý den a přitom necítila žádnou touhu odejít z jeho přítomnosti. Ve skutečnosti se během té doby jenom zvyšovala jeí náklonost k němu. Trvalo to čtyři týdny, ale po všem, co udělal...po Bellatrix, mu konečně uvěřila. Hermiona teď věděla, že temperamentní vlkodlak nedovolí, aby se jí něco stalo. Fenrir se o ni staral víc, než si myslela, že je vůbec možné. Staral se mnohem víc, než si pomyslela, že by vůbec mohl.
Hermiona ucítila bodnutí v hrudi. Bylo tu tolik lidí, o které se starala. Nebylo nic, co by mohla udělat, aby jim pomohla. I kdyby byli naživu. Vytřepala ty myšlenky z hlavy. Zkoušela se udržet temné myšlenky na válku stranou od mysli, ale bylo to složité. Vzhlédla k Fenrirovi, který jí věnoval drobný úsměv. Čarodějka mu to gesto oplatila aa donutila se myslet na nějaké jiné věci. Nebylo tu nic, co by ohledně toho mohla dělat. Válka jí toho sebrala tolik a ona nehodlala Voldemortovi dovolit, aby jí vzal i tento večer.
Mladá žena se opírala o Fenrirovo silné rameno a sledovala barvitý západ slunce, bez toho, že by dokázala ignorovat zrychlující tep svého srdce. Kdyby byla schopná slyšet srdce toho muže vedle ní, tak by možná byla méně nervózní. Nebo by to možná její nervozitu ještě zhoršilo.
***
Fenrir seděl strnule. Nepřál si rušit ženu sedící vedle něj. Mohl slyšet, jak Hermioně v hrudi zrychluje srdce, ale bylo to sotva slyšitelné přes zvuk jeho vlastního. Byl nervózní. Pro vlkodlaka to byl zcelaa nový pocit. Znal strach. Ani vzrušení mu nebylo cizí. Ale tohle bylo jiné. Vypadalo to, jako nikdy nekončící kolotoč v jeho žaludku. V jednu chvíli to bylo pryč a v další se to vrátilo. Nikdy předtím nebyl skutečně nervózní. Nechtěl to dnes v noci pokazit. Souhlasila, že mu dá šanci a on toho hodlal využít a naplnit její očekávání, i kdyby jen pro tenhle večer. Věděl, že Hermiona už z něj viděla dost, takže mohl tenhle večer vystupovat něžně. Byla dost chytrá na to, aby věděla, že takový rozhodně nebude celou dobu.
Fenrir se zhluboka nadechnul, když ucítil, jak se o něj mladá žena opřela. Chtěl si ji přitáhnout do náruče, avšak nechtěl riskovat, že by se cítila ještě nervózněji. Byla stejně nervózní, jako on. Říkali mu to jeho uši stejně, jako mu jeho nos říkal o jejích obavách. Chtěl, aby mu věřila a zdálo se, že zdrženlivost byl jediný způsob, jak toho docílit. Nelíbilo se mu to, ale bylo to nezbytné. Nebylo to navždy. Jen pro tuhle noc. Už to byly týdny, takže ještě chvilku být trpělivý dokáže. Začínal zjišťovat, že nebylo tak těžké čekat, když se s ním nehádala. Na tváři měl drobný úsměv, když se k němu stále nakláněla. Zdálo se, že pro tuhle chvíli mu věří, ale byla to křehká věc.
Mezi jinými body jejich kontaktu si Fenrir byl intenzivně vědom ruky, kterou ho držela. Neodtáhla ji, když si sedli, aby sledovali oblohu a on žasnul nad tím jednoduchým gestem. Bylo to víc, než že se o něj opírala. To držení za ruku bylo vědomé rozhodnutí. Nebyl to žádný instinkt, který by ji k tomu vedl a bylo to čistě lidské gesto. Hleděl na hřbet její ruky a pokoušel se ji nerušit. Věděl, že chce sledovat západ slunce, aby jí připomněl, že svět byl stále takový, jak si ho vybavovala, i kdyby jen částečně. Nechtěl zlomit to kouzlo, které jí obestřelo mysl. A to i přesto, že Fenrir se ani částečně nezajímal o zapadající slunce. Mnohem více ho zajímala žena vedle něj.
Na tvář se mu prodral úsměv, když jí pohladil palcem. Slyšel, jak jí při tom doteku zrychlilo srdce. Zubil se, bavilo ho vyvádět ji z míry, ale věděl že teď nebyl vhodný čas. Znovu se nadechl, aby se uklidnil a nechal ji, aby sledovala slunce zapadající za oceán. Po několika chvílích promluvila.
„Fenrire,“ řekla Hermiona, její hlas byl osvěžující po nekonečném hučení vln dorážejících na pobřeží.
„Ano?“
„Jsme v mudlovské Francii.“ Nebyla to otázka, ale chápal, že je zvědavá. Mohl cítit náznak zmatení, který se kradl na povrch zbytku její dráždivé vůně.
„Ano.“ Fenrir se pokoušel nešklebit, ale nedokázal si pomoci, ten úsměv si našel cestu na jeho rty. „Měl jsem za to, že bys raději poklidnou večeři, než úprk před rozvzteklenou lůzou s pochodněmi. Nebo jsi na první rande chtěla něco mnohem adrenalinovějšího?“
Měkce se zasmála, ten zvuk pomalu klidnil Fenrirovy napjaté nervy, i když jen pro tuhle chvíli. Miloval zvuk jejího smíchu. Bylo to uklidňující. Byl to jeden z několik náznaků, které nemusel luštit pouze pomocí svého nosu. Věděl, že si to užívá. Zlehka na něj pozvedla obočí a čekala na vysvětlení jeho tvrzení.
„Jen proto, že ty se mě nebojíš, tak to neznamená, že i ostatní změní svůj názor. Nemají důvod proč se nebát.“ Trochu ztlumil hlas a do svých slov vložil hravé zavrčení. „A já bych jim ho nerad dával.“
Usmála se na něj. „To je milé, Fenrire. Nikdy jsem nebyla v kouzelnické Francii. Tohle je mi mnohem bližší.“ Její úsměv se brzy spokojeně změnil v široké zazubení. „Jsi si jistý, že po tobě i tak nepůjdou s pochodněmi a vidlemi?“ Navzdory jejímu škádlení měla v hlase náznak starostí.
„Rozhodně jsou ostražití,“ řekl. „Ale nevědí, kdo jsem. Je tu takhle mnohem méně běhání a křičení. Nemají důvod se bát, i když i tak jsem poněkud mimo jejich představu o normálnosti.“ Bleskl po ní tesáky, čímž svůj proslov efektivně vypíchnul. „Bude to stát hodně moc zírání, ale myslím, že to ještě zvládneme.“
Hermiona se zamračila, ale byla neschopná vymazat si úsměv z očí. „Já ti nevím, Fenrire. Může to být mnohem dál od normálnosti, než si myslím.
„Těžko,“ pronesl se samolibým úsměvem.
***
Barvy na obloze uvadaly, zatímco pár mluvil. Hermiona se postavila, její žaludek byl už více, než připravenbý na jídlo a navrhoval, aby už zamířili do města na večeři. Fenrir ochotně souhlasil a zanedlouho už seděli v malé restauraci a čekali, až přijde jejich číšník s jídlem. Hermiona se pokoušel nechichotat. Číšník byl jistě vyveden z míry vlkodlakovým zjevem. Bylo těžké si ve večerním šeru restaurace nevšimnout Fenrirových podivně zabarvených očí.
Hermiona vedla většinu jejich konverzace s číšníkem. Její francouzština byla stále celkem obstojná, což znamenalo, že je o hodně lepší, než Fenrirova. Vlkodlak se ani nepokoušel zapojit do konverzace s číšníkem. Hermiona si toho nevšímala. Ačkoliv se smála mužovým podivným pohledům. Fenrir měl pravdu, mudlové si na něj dávali pozor. Měli k tomu dobrý důvod. S jeho zlatýma očima a dlouhými špičáky byl i na mudlovský svět poněkud zvláštní. Někteří se mračili na vlkodlakovy ruce. Měl totiž dlouhé nehty podobné spíš drápům, než nehtům. Nebyly příliš dlouhé, ale bez pochyby byly ostré. Hermiona si nebyla jistá, co z těch tří věcí znervózňovalo číšníka více, ale byla si jistá, že její objednávka tatarského bifteku pro vlkodlaka mužovy nervy zrovna neuklidnila. Fenrir se možná dal do pucu, ale stále to byl vlk. A to bylo nezpochybnitelné.
Lidé měli sklon na pár zírat a Fenrir se zlostně zadíval na několik párů, které si při pohledu na ně něco šeptali. Jejich konverzace se rychle změnila, když je našel vlkodlakův pohled. Hermiona se na něj usmála, věděla, že je podrážděný, ale měl s ní celkem trpělivost. Jeho ohleduplnost ji hřála, zdálo se, že se opravdu snaží. Hermiona věděla, že musí sám sebe krotit. Věděla, co chtěl a tahle jeho trpělivost nebyla jistě nekonečná. Velmi brzy už zase bude normální, ale bylo hezké vidět, že byl schopen takové vyrovnanosti.
Jakmile to Hermioně přišlo na mysl, tak se číšník vrátil s jejich jídlem. Fenrir vypadal velmi potěšeně nad talířem syrového masa, co měl před sebou, ale taky viděla, jak se zakabonil, když ji číšník přejel pohledem. Tiše, i když ne jemně na muže zavrčel. Číšník vypadal tak strašně překvapeně, že Hermiona nedokázala potlačit zasmání.
„Fenrire,“ peskovala ho.
„Zíral na tebe,“ stěžoval si.
„Všichni zírají, Fenrire. Myslí si, že jsem šílená,“ usmála se na něj. „A možná, že ano.“
Fenrir ji zlehka vzal za ruku a zvednul si ji k tváři. Diskrétně ji oňuchal. „Nejsi cítit šílenstvím, drahá.“ Políbil hřbet její ruky, pak jemně přejel rty po její kůži a nakonec ji pustil.
Dobromyslně obrátila oči vsloup a usmívala se na něj. Pomalu si začínala zvykat na způsob, jakým se choval. Již se nadále nevysmívala věcem, které jí říkal. Neměla jinou možnost, než tomu věřit. Byly tu ještě jisté věci, do kterých se nedostala, ale byla mnohem otevřenější myšlence, že lykantropie možná nebyla takové prokletí, jaké z toho dělal Lupin. Možná to hodně záleželo na daném jedinci. Zdálo se jí, že Fenrir si myslel, že Lupin by na tom byl mnohem lépe, kdyby s tím nebojoval, avšak Hermiona si tím nebyla tak jistá.
Hermiona strávila většinu večeře tím, že vlkodlakovi vyprávěla o svých oblíbených místech na francouzském venkově. Místech, která navštívila s rodiče. Místa, která byla spojená s více dobrými vzpomínkami. Vyprávěla mu o místech, o kterých snila, že je navštíví. A on opravdu pozorně naslouchal každému jejímu slovu.