Instinkty 21
21. Je to rande?
Hermioně zakručelo v žaludku. Její den s Fenrirem sestával z velké dávky procházek a trochy jídla. Rychle se naobědvali s Elise a skupinou mladších žen, ale teď už začínalo být k večeru. Fenrir se uchechtnul, jelikož si všimnul toho nehlasitého zvuku. „Čas na večeři, družko?“
Hermiona zakroutila očima nad jeho oslovením, ale přikývla. „Jsem docela hladová. Už je to celkem dlouho, co jsme naposledy jedli.“ My. Všechno do sebe teprve zapadalo. Souhlasila, že neuteče. Slíbila to. I tak ne, že by chtěla odejít, ne doopravdy. Pohlédla na vlkodlaka, který na ni upřeně hleděl. Čarodějka se na něj maličko usmála. „Tak co?“
Tiše si odfrknul, než se na ni usmál. „Co bys chtěla?“
„K jídlu?“
Fenrir pozvednul obočí, jako kdyby se ptala na tu nejvíce zřejmou otázku dne. Upřeně na ni hleděl a jeho zlaté oči těkaly přes její tělo víc, než obvykle. „No, předpokládám, že klidně tohle téma můžeme rozšířit.“
Hermioně se nelíbil ten úsměv, který následoval po jeho prohlášení. Nepřehlédla ten pohled v jeho hladových očích, když na ni upíral pohled. Vyklouzla z jeho dosahu. Najednou se pod jeho pohledem cítila nervózně. „Myslím, že jídlo je dobré téma,“ odpověděla.
Fenrir se tiše zasmál. „Cokoliv chceš.“ Zazubil se a ukročil zpět. Trpělivě čekal na její odpověď.
Hermiona se kousla do rtu, věděla co chce už ve chvíli, kdy se zeptal, ale necítila se na to, že by si troufla. Mysl jí zalétla k některým jejím klidnějším létům před válkou. Rodiče ji občas brali do Francie a jí ta veselá země chyběla a samozřejmě jí chybělo i to jídlo. I když víc než to, jí chyběl pocit normálnosti, který ji opustil už před dlouhou dobou. Z hloubi duše si přála, aby věci zase jednou byly normální. Fenrir pro ni začal být normální. Rozhodně byl mnohem přitažlivější možností, než pobíhání všude možně. Možná, že by ve Francii dokázala opět najít nějakou formu normálnosti. Ani ji nenapadlo sdílet svou lásku k Francii s Fenrirem. Po nejdelší dobu byla jen její a jejích rodičů. Fenrir pro ni začínal být domovem stejně jistě, jako byli její rodiče, i když tedy mnohem pomaleji. Chtěla to s ním sdílet. Najít nějaký smysl normálnosti, a aby toho mohl být součástí. Ale ne, bylo příliš nebezpečné jít ven, ne? Možná by něco mohli udělat... Hermiona se při tom pomyšlení přistihla a neuvědomila si, že se mračí, než Fenrir promluvil.
„O čem přemýšlíš, lásko? Jistě to je víc, než večeře.“ Odmlčel se, než se usmál. „Pokud tedy nemáš na mysli večeři, která by zahrnovala jenom zeleninu. To by jistě stálo za to mračení.“
Hermiona k němu vzhlédla s ústy zkřivenými v napůl nevěřícném úsměvu. „Já-Francie.“ Fenrir přikývnul s výsměšnou vážností. „Ach tak. Taky se občas mračím, když myslím na Francii.“
Hermiona otevřela ústa, ale byla neschopná dát dohromady trefnou poznámku, aby mu odpověděla. Zcela viditelně byl v dobré náladě. Hermiona se cítila podivně, ale podle Catii, byl Fenrir prostě jen šťastný, že ji měl zpět. Zazubil se na ni.
„Raději by ses měla obléct, Hermiono.“
„Jsem oblečená,“ zamračila se na něj, vědoma si jeho náhlé změny tématu. Zavrtěl nad ní hlavou.
„Nejsi. Ne na výlet do Francie.“
Hermiona na něj i nadále zírala. Už nedokázala říct, zda si ji stále ještě dobírá, nebo jestli je vážný. Sledovala, jak se jeho úsměv dychtivě rozšiřuje. „Opravdu?“ začala vzrušeně. „Pojedeme do Francie? Na večeři?“ Fenrir pokrčil rameny a stále se na ni zubil. „Řekl jsem cokoliv, co budeš chtít.“ Přimhouřila na něj oči a na tváři měla usazený vlastní úsměv. „A co když chci zeleninu?“
„To je naprosto podlé,“ zakňoural na ni stále hravým hlasem.
„Tak tedy hádám, že to bude Francie,“ povzdechla si Hermiona dramaticky. Fenrir se zachechtal.
„Raději by ses měla připravit. Slyšel jsem, že ženám zabere věčnost připravit se na ven.“
„Je to snad rande, Fenrire?“ Ihned po tom, co jí ta slova vyklouzla z úst, tak Hermiona zadržela dech. Neměla v úmyslu to skutečně říct, jenom se pokoušela ho škádlit. Ale ta slova již byla vyřčena. Nemohla je vzít zpět, prostě jen musela počkat a zjistit, co jí odpoví.
Fenrir se k ní otočil a jeho samolibý úsměv byl pryč. „Chceš, aby to tak bylo?“ hlas měl podivně něžný a očima se vpíjel do jejích. Hermiona přemýšlela o té situaci. Možná by ho tak alespoň mohla lépe poznat, ne? Neodcházela a on by ji ani nenechal odejít, i kdyby to zkusila. Byl celkem zajímavý a ona věděla, že je v něm víc, než první dojmy, co nabízí. Catia jí říkala, že by mu měla dát šanci. A to bylo to, proč řekla, že zůstane. Stydlivě se usmála, než odpověděla. „Ano. Byla bych ráda, aby to bylo rande.“
Fenrir se zazubil. „Za půl hodiny vyrážíme.“
Hermiona přikývla a pokoušela se jít klidně. Hlava se jí lehce motala, když vkročila za roh. Jde na rande s Fenrirem. Rande. S Fenrirem Greybackem. Tiše se při té myšlence zahihňala. Před pár týdny by ji něco takového ani náhodou nenapadlo. Byl o tolik jiný, než si myslela. Ve skutečnosti byl celkem přijatelnou osobou. Vlkodlakem, pomyslela si s úsměvem. Zastavila a kousla se do rtu; rande. Ve skutečnosti nikdy na žádném rande předtím nebyla. Ve čtvrtém ročníku ji vzal Viktor Krum do Prasinek, ale to byla její jediná opravdová zkušenost. Válka dala jejímu milostnému životu poněkud studenou sprchu. Ne, že by o tom tedy do nynějška nějak přemýšlela. Tohle bylo jejich první rande; chtěla vypadat dobře.
Hermiona si přála, aby jí Catia byla schopná pomoci, jenže ta zrovna porodila a nebyla žádná možnost, že by o tom třeba jen uvažovala. Rychle proběhla seznam vlkodlaček, které by jí mohly pomoci. Elise byla zaměstnána péčí o Catiu a Hermiona věděla, že ta temperamentní žena je taky unavená. Projížděla seznam žen v hradu, které znala, ale žádnou z nich neznala natolik dobře, aby je mohla požádat o pomoc. I když v hlavě jí jedno jméno naskočilo a zaseklo se tam: Elena, Peterova matka. Hermiona s ní strávila nějaký čas už před pár týdny, když pomáhala Catie v jeslích. Elena byla velmi přátelská a Hermiona s ní dobře vycházela, i když s ní mluvila jen krátce.
V duchu se rozhodla. Hnědovláska zamířila po schodech do jednoho z mnoha rodinných křídel hradu. Měla v úmyslu zaklepat na dveře Eleniných rodinných komnat, ale než se zmohla, tak se již otevíraly. Udělala pár kroků zpět a našla batole vykukující zpoza dveří.
„Miooono.“ Hleděl na ni obrovskýma očima a zdráhal se vyjít zpoza dveří.
„Petere, je tu tvoje maminka?“ Malý chlapec kývnul a vystřelil pryč. Hlasitě volal na svou matku.
Elena se objevila po několika okamžicích a držela svého syna. „Paní. Nečekala jsem vás, copak potřebujete?“ Usmála se na ni a otevřela dveře, aby ji pozvala dál. Hermiona se zhluboka nadechla.
„Fenrir mě pozval na rande. Já-já nikdy nebyla moc dobrá v takovém tom holčičím parádění. Přemýšlela jsem, jestli byste mi nepomohla.“
Elena se široce zazubila a v očích jí zajiskřilo. Jednou z věcí, díky kterým věděla, že si vybrala dobrou ženu, byla její schopnost dostat, co chtěla. „Alpha nebude vědět na co natrefil.“ Hermiona si nedokázala pomoci, ale usmála se ženinu nadšení.
„Mami, trefit Alphu není v pořádku,“ pronesl Peter klidně z matčina náručí.
„Ach, to máš jistě pravdu, broučku. My se ho nechystáme opravdu uhodit. Chystáme se ho jenom překvapit. Proč nejdeš najít tatínka? Maminka teď bude chvilku hodně zaneprázdněná.“ Položilaa batole na podlahu.
Peter okamžitě pelášil pryč a Elena se otočila k Hermioně.
„Kolik máme času?“
„Půl hodiny.“
„Dobrá.“ Elena si položila ruce na boky a odhrnula si rudé vlasy přes rameno. „Bude se muset smířit s tím, že se trochu opozdíš.“
***
O pětačtyřicet minut později Elena dokončila své umělecké dílo. Hermiona se s úžasem prohlížela v zrcadle. Elena byla prostě úžasná. Měla jenom trochu makeupu, ale druhá žena se i s omezenými zdroji líčidel nenechala nijak omezovat. Vše bylo mírně nadlehčené. Její oči vypadaly větší a jasnější a její rty byly poněkud plnější. Všechny ty změny byly drobné, sotva patrné jen, když se opravdu podíváte, ale věděla, že Fenrir to uvidí. Jeho všímavosti nic neujde. Měla na sobě jedny z těch šatů, které jí Elise vyzvedla před pár týdny. Byly světle modré a Elena je doplnila ladícími sponkami, které jí držely vlasy z obličeje. Její vlasy byly pro jednou zkrocené. Fenrir nevypadal, že by mu vadily její nezkrotné vlny, ale Hermionu to občas obtěžovalo. Byla šťastná, že se Elena porvala s jejími vlasy.
Elena se zazubila. „Užij si to, Hermiono. O Alphu se neboj. Nebude schopen z tebe spustit oči.“ Hermiona se zazubila nazpátek a přikývla. Najednou byla nervózní, když vycházela z rodinných komnat. Zatnula čelist a šla najít Fenrira.
Šla po schodech k jejich komnatám. Hermiona uviděla vlkodlaka dřív, než viděl on ji. Zahihňala se. Vypadal trochu podrážděně, ale ten výraz zmizel ve chvíli, kdy se otočil a spatřil ji. Zamračení se změnilo v okamžitý úžas.
„Nemáš co říct, Greybacku?“ zavtipkovala, zatímco k němu přicházela a srdce jí bilo rychleji, než normálně.
„Jsi nádherná,“ zvládnul zabručet.
„Jenom dnes?“ lehce se ušklíbla Hermiona. Fenrir rychle překlenul vzdálenost mezi nimi. „Ty jsi vždy nádherná, lásko.“
Hermiona zčervenala. Nikdy o své vlastní kráse moc nepřemýšlela. Byla knihomol, hezká byla jen když se upravila. Ale vlkodlakovi reakce tomu odporovali. Chtěl prostě být kolem ní a ona věděla, že to byla víc, než jen slova. Zkoumala ho, zatímco na ni hleděl. Taky se dal do pucu. Polovinu vlasů měl úhledně staženou dozadu a zbytek mu spadal na ramena. Pro jednou nebyl ve sportovním, takže dával na odiv jeho opravdu dobře osvalenou hruď. Stále byl ve svých kožených kalhotách, které měl tak rád. Usmála se, nic jiného od něj ani nečekala.
„Připravena?“ zeptal se klidně a vypadal u toho tak nesměle, jak ho ještě nikdy neviděla. Hermiona přikývla, vzala ho za ruku. Její pohyby byly stejně nesmělé, jako ty jeho. „Připravená.“