Instinkty 20
20. Porod
Hermiona se probudila s trhnutím a v hrudi jí začala vzlínat panika; nebyla si jistá, co ji probudilo nebo proč měla strach, ale okamžitě se uklidnila při zvuku Fenrirova tichého zavrčení. Měla kolem sebe jeho ruku a přitáhl si ji blíž. Nějakou dobu tam ležela uklidněná jeho přítomností; již se dále nezatěžovala myšlenkou na bezpečí, které jí přinášel.
„Můžu vstát z postele, Fenrire?“ škádlila Hermiona vlkodlaka, když při jejím pohybu zabručel a na tváři přitom měla lehký úsměv.
„Ne,“ zavrčel dobromyslně a přitiskl jí nos na zadní stranu krku.
Hermiona potlačila smích ned Fenrirovou neochotou nechat ji vstát. Byl mnohem hravější, než předešlou noc, avšak jeho hlas v sobě stále nesl napětí, když protestoval. Nyní to chápala. Staral se o ni a to mnohem více, než si myslela. Předešlá noc jí odhalila hodně o tom, jaak se Fenrir cítil. Nemyslela si, že by ho něco mohlo děsit, ale teď už to věděla lépe. Její ztráta bylo to, čeho se děsil.
Smířila se se skutečností, že nijak brzy neopustí vlkodlakovo ospalé objetí, a tak se uvelebila v jeho pažích. Po krátkém zaváhání obtočila Hermiona ruce kolem jeho a nesměle položila jednu ruku na jeho.
Fenrir spokojený povzdech donutil Hermionu se usmát. Byl tak úžasně hřejivý. Už déle neměla odpor k tomu přijmout, že si užívala jeho přítomnost; úspěšně se jí zavrtal do srdce a byla si intenzivně vědoma její rozvíjející se náklonosti k němu. Dráždilo ji, že ji nechce nechat odejít, ale to bylo tak všechno: podráždění. Hermiona se otočila, aby se setkala s Fenrirovýma jantarovýma očima, které lehce zářily v jemném ranním světle. Usmál se na ni. Jeho velké, špičaté zuby postrádaly hrůzu, kterou kdysi přinášely.
Hermionino srdce jí začalo dunět v hrudi, zatímco se Fenrirův nos otřel o její. Na tvářích jí lechtaal jen jeho dech. Zavřela oči a vychutnávala si ten pocit. Fenrir se posunul k ní a za krátko jí položil ruku na tvář. Jeho palec ji hladil po lícní kosti, čímž se snažil tu mladou ženu donutit, aby znovu otevřela oči. Když se znovu setkali pohledem, tak zčervenala. Upřeně na ni hleděl. Jeho žluté duhovky se zabodávaly do jejích. Nadechla se a nos jí naplnila jeho vůně. Zatřepetal se jí žaludek, čímž jí prozradil její pocity i její vědomé mysli.
Zdálo se, že křik zní ozvěnou skrz zdi; bylo to sice vzdálené, ale ten náhlý zvuk donutil Hermionu vyskočit na nohy a okamžitě byl znepokojená. Fenrir se nezdál nijak rozrušený a jenom zabručel na protest.
„To je Catia,“ řekl jednoduše. „teď už se s tím lopotí nějakou dobu; a je u toho trochu hlasitá.“
Hermiona ignorující Fenrirovy protesty vyskočila z postele. „A tys' mi to neřekl?!“
Fenrir pokrčil poněkud v rozpacích rameny. „Nepřemýšlel jsem o tom. Já bych ji jenom víc stresoval... Nemyslel jsem, že bys mohla pomoct.“
„Fenrire,“ peskovala ho Hermiona. „Co bych to byla za Alpha samici, kdybych nepomohla při narození?“ Samotnou ji překvapilo, že se ani nezakoktala při těch slovech, když je říkala. Když byl poblíž Fenrir, tak říkala mnohem častěji věci bez rozmýšlení. Ať tak či tak, Hermiona ta slov odmítala vzít zpět. Souhlasila, že tu zůstane. Než Fenrir dokázal vůbec odpovědět něčím víc, než jen poněkud překvapeným pohledem, tak si Hermiona vzala čisté oblečení a vystřelila do koupelny se převléknout. Díky tomu, jak moc pospíchala, tak jí ušel široký samolibý úsměv na Fenrirově tváři, když vycházela z jejich ložnice.
Hermiona nemusela ztrácet čas, aby našla Catiu. Ne, že by to bylo příliš obtížné. Fenrir měl totiž prvdu, byla poněkud hlasitá. Zastavila, když si všimla nešťastně vypadajícího Mensise v obývacím pokoji. Ani si nevšimnul její přítomnosti a jen se prudce sesunul v židli s hlavou v dlaních. Škubnul s sebou při každém výkřiku, který vyšel z místnosti na druhém konci haly. Hermiona k němu obezřetně došla.
„Mensisi,“ pronesla něžně. „Catia bude v pořádku. Jdi si najít něco k jídlu.“
Vzhlédnul k ní s očima poněkud jasnějšíma. Přikývnul s napjatou čelistí. Hermiona by mohla přísahat, že slyšela, jak o sebe drtí zuby úzkostí.
„Jdi najít Fenrira. Nechci tě vidět nikde poblíž, dokud tu nebudeme hotové.“
„Jak budu-“
„To budeš vědět.“ řekla stále jemným, ale pevným hlasem. „Jdi.“ Hermiona počkala, dokud vlkodlak neodešel, než odspěchala do rodinného prostoru Bety. Catiiny výkřiky byly nyní hlasitější.
Kolem Hermiony proběhla mladá dívka, která zcela zřejmě mířila přímo z porodní místnosti.
„Omlouvám se, Paní,“ pronesla ta plavovlaasá dívka poddajně, když ji míjela s náručí plnou zamazaného oblečení.
Hermiona za ní chvíli hleděla, než jí paměť vydala vlnu poznání. „Celie?“
Mladá žena se otočila a přikývla a zastavila se na místě. Oči měla obrovské, jako kdyby nechtěla být zdržována, ale zároveň nechtěla být hrubá. „Potřebujete ode mě něco, Paní?“ její francouzský přízvuk byl v její mluvě jasně patrný, když tomu teď Hermiona věnovala pozornost.
„Ne,“ odpověděla Hermiona okamžitě. O Julese si bude dělat starosti později. „Ne. Nenech se mnou zdržovat.“
Celia odspěchala a Hermiona opět stočila svoji pozornost ke zvuku Catiina křiku. Dlouhým krokem se rychle přesunula do ložnice a v mžiku se v té scéně zorientovala.
Elise klidně přecházela po pokoji a prováděla množství různých úkonů, o kterých si Hermiona nebylaa jistá, že je zcela chápe. Nikdy předtím nečetla nic o porodnictví, a jak to tak vypadalo, tak u vlkodlaků to stejně bylo všechno poněkud jinak. Catia ležela na posteli blízko stěny pokoje. Byla promáčená potem a měla nasazenou masku bolesti. Pohlédla na Hermionu a maličko se usmála.
„Hermiono,“ pronesla Catia skrz zavrčení. „Jsi tady.“
Hermiona klidně, ale rychle přešla k ženině boku. „Ano. I když ne díky tomu mezkovi, co je Alphou,“ zamračila se Hermiona. Catia se rozesmála.
„On ti to neřekl, že?“
„Ne, to neřekl. Je tak-tak..“
„Má o tebe starost, Hermiono,“ přerušila ji Catia lehce bez dechu. „bez tebe to tady nebylo jednoduché.“ Usmála se. „Fenrir-no, víš jaký je, když jsi tady. Když tu nejsi tak je to horší.“
Hermiona polkla. „Nikdy mě nenapadlo-“
„Neobviňuj se, Paní. Jen jsem tím myslela, že jsme všichni postrádali tvou přítomnost, ale nikdo ne víc, než Alpha.“ Opět se zasmála, jako kdyby si vyvolávala milované vzpomínky. „Byl tak popudlivý. Neříkej mu, že jsem si toho všimla, ale celý ten první týden byl hrozně sklíčený.“ Catiina tvář potemněla. „Ten druhý byl ještě horší. Byl častěji pryč; a když už byl tady, tak se často ani neobtěžoval krotit svoou povahu.“ Žena ztlumila hlas. „Viděla jsem ho rozzlobeného, ale i tak dokáázal svou povahu držet na uzdě. Byl vyděšený a všichni jsme to věděli.“
Catia se znovu usmála a v oku se jí zablýsklo. „Vyděšený Alpha je mnohem děsivější, než ten rozzlobený.“
Hermiona přikývla, jak se snažila zpracovat informace. Věděla, že Fenrir se o ni staral a naznačil, že byl vyděšený jejím zmizením, ale neuvědomila si hloubku toho strachu. Malý hlásek v hlavě jí říkal, že mu dluží ještě šanci; neměla šanci tu myšlenku pořádně dotáhnout, protože Catia znovu zakřičela.
***
„Budou si teď mnohem blíž,“ pronesla Elise vzrušeně.
„Hermiono.“
„Jsem tady.“ Hermiona sáhla po ruce přítelkyně, když ta se znovu napjala ve své dřině.
„Ještě jednou, Catio.“
Žena naposledy zakřičela a místnost naplnil pronikavý výkřik novorozence. Catia se zeširoka zazubila při zaslechnutí toho zvuku, než se skoro okamžitě znovu zašklebila. Zněla zmateně.
„Paní, co-“
Elise urychleně předala novorozence Celii, která začala okamžitě nemluvně čistit. Elise se otočila zpátky ke Catie. „Ještě jsme neskončili,“ usmála se.
„Dvojčata, Catio. Přesně, jak sis myslela.“
Catiin rozzářený úsměv na okamžik přehlušil bolest, avšak brzy byla opět uprostřed kontrakcí. Hruď se jí ztěžka zdvihala, jak se snažila soustředit na své tělo. Byla unavená.
Druhý porod byl rychlejší, než první, ale Catia rozhodně nebyla tišší, co se křiku týče.
Hermiona vyskočila a hlavou trhla ke dveřím, když se z vedlejší místnosti ozvalo třísknutí. Tupé rány a neustávající vrčení z druhé strany zdi způsobilo, že se v ní rozezněl poplach. Se široce rozevřenýma očima pohlédla na Elise, která tomu hluku nevěnovala ani nejmenší pozornost.
„Mensis,“ vymáčkla ze sebe Catia mezi těžkými nádechy.
Minuty pomalu ubíhaly, ale netrvalo dlouho, než křik druhého novorozence přerušil vzor ostatních zvuků.
Catia ležela na posteli s vlasy slepenými potem, ale na tváři měla úsměv. Celia přikročila k novopečené matce a něžně jí předala jejího prvorozeného.
„Je to chlapec,“ řekla mladá žena měkce. Za okamžik už Elise přinesla druhé novorozeně. „A taky je tu holčička.“ Catia neměla v tváři nic, než radost, když poprvé pohlédla na své novorozené děti.
Hermiona byla zachycená v tom okamžiku a nevšimla si, že i ve vedlejším pokoji ustaly všechny zvuky. Pohlédla na dvě postavy, co vešly do místnosti. Mensis nakráčel dovnitř a pohled extrémních rozpaků zcela zmizel, když poprvé spatřil své děti. Za ním byl Fenrir se širokým úsměvem na tváři. Rukou si občas přeběhnul přes rudý škrábanec, který mu přetínal obočí.
Hermiona udělala pár kroků zpět a hleděla na novopečené rodiče, jak obdivují svoje nemluvňata. Usmívala se Mensisovu údivu nad maličkými mláďaty. Vzhlédla k Fenrirovi a najednou mu rozumněla víc, než kdy jindy. Tohle byl nádherný okamžik. Nyní už mnohem více rozumněla jeho rozhodnutím. Pokud to, že se přidá k Voldemortovým silám zaručí tenhle mír, tak mu to za to stálo. Nestaral se o zbytek světa, ale láska k jeho smečce byla absolutní. Hermiona se opět otočila k nové rodině a cítila pýchu nad jejich úspěchem. Hleděla na malá novorozeňata v náručí jejich rodičů a pocítila nové nutkání ochránit ten mír. Udělala by cokoliv, co bylo v jejich silách, aby to tak zůstalo – Hermiona se rozhlédla po vlkodlacích, kteří se pomalu ale jistě stávali její rodinou – smečka je v bezpečí.
Čarodějka se znovu otočila k Fenrirovi a věnovala mu skutečný úsměv, úsměv který jí nedočkavě oplatil. Setkali se pohledy a Fenrir kývnul ke dveřím. Hermiona tiše následovala jeho vedení a zanechali pár nových, unavených rodičů ve schopných rukách Elise. Jejich role při porodu skončily.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona Fenrira, když si všimla škrábance na jeho obličeji.
V odpověď se uchechtnul. „Překvapil mě a dostal jsem pěknou ránu, než jsem nad ním dostal vrch.“ Přejel si prsty přes škrábanec, který byl nyní sotva zarůžovělý. „Hojí se to dobře.“ Zazubil se na ni. „Je tady dost dobrý důvod, proč mužům nedovolujeme vstup dovnitř. Jenom by to všem ztěžovalo práci.“
Hermiona se lehce zamračila. V mudlovském světě bylo mužům dovoleno být u toho, i když tedy jen v moderní době.
Fenrirovy rty se stočily do pokrouceného úsměvu, jako kdyby věděl o čem přemýšlí. „Nejsme lidé, Hermiono.“
Dobromyslně obrátila oči vsloup. „To říkáš pořád. Co příšerného udělají vlci, když se dostanou do blízkosti rodičky?“
Fenrir se zaamračil nad její předstíraným pobouřením. „Byla bys překvapená. Každý je jiný. Někdy je mužova přítomnost jenom nevhodná, ale občas to v rodící ženě může vyvolávat nervozitu. A pak jsou tady ti, kteří jsou trochu víc...nadšení.“
Hermiona Fenrirovi věnovala znepokojený pohled.
Zazubil se. „Jeden příklad za všechny. Někdy je porodní bába vnímána, jako hrozba. Hector se pokusil zabít Elise, když Camilla rodila.“
„Kodyho otec?!“ vykřikla šokovaná Hermiona. „Ale on je takový milý – a klidný! On neudělal-?“
Fenrir potřásl hlavou. „Elise už měla ty jizvy, když sem přišla. Neptal jsem se, co se stalo, ale ten vlk, co jí to udělal, je mrtvý.“ Otočil se k Hermioně. Jejich oči se setkaly. „Nepodceňuj vlčí vůli, když jde o to, že jsou jejich druhové v nebezpečí nebo mají bolesti.“
Hermiona se nevylekala nad divokostí jeho slov. Viděla ho v té situaci už předtím, a to i když s tím nemohl nic dělat. „Já vím. Nechtěla jsem. Myslím, že mám nápad.“ Z toho jak mluvil o těchto párových věcech, viděla, že vidět ji mučenou pro něj bylo skoro nesnesitelné. „Jak jsi to udělal?“ zeptala se plaše.
Fenrir se na ni smutně usmál. „Já-já jsem nedokázal riskovat tvůj život. Víc, než jednou jsem tě skoro ztratil. Vzpomínám, že jsem myslel jenom na to, že pokud budu bojovat, tak tě zabije-“ Natáhl se a přivinul si ji do náruče. „Nebyl jsem ochotný tě ztratit. Já...omlouvám se. Měl jsem myslet na tvojí bolest.“
„Z ničeho tě neviním, Fenrire. Oba jsme naživu a to je důležité. Pokud něco, tak je to moje chyba. Byla jsem hloupá. Nechtěla jsem tě potřebovat. Myslela jsem, že zvládnu všechno sama. Ukázalo se, že bez hůlky a svých knih jsem však bezmocná.“ Hermiona svěsila hlavu, jak ji v očích zaštípaly slzy. Selhala.
Fenrirovi náhle zadunělo hrudí zavrčení. Nezpochybňovala útěchu, kterou jí přinášelo, když vlkodlak promluvil: „To není pravda.“ Jeho hlas byl překvapivě ostrý. Hermiona dokázala říct, že se pokoušel udržet svůj hlas vyrovnaný. „Podívej, co jsi dnes udělala.“
„Ale já nic neudělala. Jenom jsem tam seděla.“
„Byla jsi tam po celou tu dobu. Přinesla jsi útěchu, kterou můžeš poskytnout jenom ty, Hermiono. Převzala jsi svou roli, aniž by sis toho byla vědoma.“
„Proč? Co mě činí jinou?“
„Instinkty.“
Hermiona se na něj ošklivě podívala, než si uvědomilaa, že si z ní utahuje. Fenrir měl na tváři nesnesitelně samolibý úsměv. Hermiona si odfrkla a dovolila drobnému úsměvu, aby prozářil její rysy.
„Lásko, pro smečku jsi stejně tak důležitá, jako já. Je tu hodně věcí, co ty můžeš poskytnout a já ne.“
Hermiona přikývla a předvedla svůj vlastní samolibý úsměv. „Jako třeba trpělivost.“
Fenrir na ni hleděl s pobaveným úšklebkem na obličeji. „Nejsi o moc trpělivější, než já.“
„Dobře, cenu za největší trpělivost vyhrávají Catia a Mensis.“ Hermiona se na vlkodlaka stále usmívala. „Alespoň na tak dlouho, dokud já budu mít medaily za: Když nic jiného, tak alespoň nejím lidi, když jsem naštvaný.“ Vyklouzla mu z náručí a pokračovala dolů chodbou. Usmívala se pro sebe.
„Já ne-to není fér.“ Fenrir ji rychle dohonil dlouhými kroky a protočil oči při jejím smíchu. Sklonil se dolů na její úroveň. „Co jsi to před chvílí říkala o tom, že mě potřebuješ?“
Hermiona zrudla a uprostřed kroku se zastavila. „Já neříkala, že-“ začala, než si uvědomila, že by bylo těžké obrátit svá slova.
„Mhm,“ zabručel Fenrir s dalším samolibým úsměvem. „Tak mi to neznělo.“ Pokračoval v chůzi, aniž by se obtěžoval ohlédnout, zda ho následuje.
„A kdo teď není fér?“ zavolala za ním. Fenrir se otočil a setkal se s jejím upřeným pohledem. Na tváři měl darebácký úsměv. „Já nikdy neslíbil, že budu hrát fér.“ Hnědovláska zkřížila ruce, když k ní Fenrir kráčel zpátky.
„Ve skutečnosti si vůbec nevybavuji, že bysme si určili nějaká pravidla, družko.“ Když se na ni samolibě zubil, tak jeho výrazu dominovaly ostré špičáky. Hermiona se kousla do rtu, najednou ostražitá ohledně vlkodlakových kroků. Fenrir lehce potřásl hlavou.
„Klid, Hermiono.“ Na vršek hlavy jí vtisknul cudný polibek. „Teď, když už jsi doma, tak jak by ses cítila, kdybys poznala víc, než ložnici a vchodové dveře?“
Hermiona přikývla. „Myslím, že to zvládnu.“
Hermiona vykročila s vlkodlakem. Vůbec poprvé ani jeden z nich nekráčel vpředu nebo vzadu, ale šli společně bok po boku.