Instinkty 2
Polapeni!
„Ronalde Biliusi Weasley, nemůžu tomu uvěřit!“ Hermiona vykráčela z tábořiště, které si trio udělalo v Deanském lese. Slzy hrozily stéci jí po tvářích, zatímco se vztekala. Být ve stejné místnosti, jako zrzek, začínalo být neúnosné. Tvrdil, že mu na ní záleží, ale bylo to bezohledné vůči jejím citům.
Ne, pomyslela si, všichni jsme jen vystresovaní. Doufala, že procházka odplaví něco z jejího vzteku; vždy jí pomáhalo, když se samotná procházela a zpracovávala všechno, co se stalo. Chození jí dávalo čas propracovat se vším tím ve své hlavě, než se bude muset vrátit a zjistit, jak vyřešit jejich problém.
Les byl nádherný; byl to jakýsi druh úkrytu v těchto temných časech, ale ani to nebylo dost, aby to rozptýlilo zdeptanou čarodějku. Ptáci zpívali, jako kdyby nebylo na světě nic špatného; jako by nebyli žádní Smrtijedi a žádná válka; avšak Hermiona měla lepší znalosti, a tak její napětí přetrvávalo. Bez neustálé přítomnosti přátel Hermiona zjistila, že je čím dál tím víc nervózní a vylekaná; jako opak toho, jak se stavěla na odiv. Každé zašustění listí a každé zaskřípání větví způsobovalo, že sebou cukla. Snažila se najít útěchu v mírumilovném místě, a přemýšlela zda někdy opět i ona sama nalezne mír. Dokonce i když vyhrají válku; dokonce i když porazí Voldemorta, tak pochybovala, že bude vůbec kdy opravdu schopná se uvolnit. Nemyslela si, že kdy bude schopná se přestat ohlížet přes rameno. Pomyšlení na to, že se již nikdy nebude opět cítit bezpečně ji jen víc znechutila. Plahočila se lesem ve snaze udržet mysl dál od konverzace, která se zvrhla v hádku. Upřímně si nakonec ani nebyla jistá kvůli čemu se hádali. Mohlo to být cokoliv od jídla po přístřešek nebo to, kam by se měli podívat dál; Hermiona měla podezření, že šlo o to poslední. Neměli žádná vodítka; nikdo z nich neměl ani ponětí, kde hledat další viteál a napětí se kvůli tomu vystupňovalo.
Hermiona se v obavách rozhlédla kolem, když les najednou ztichnul. Zastavila se a nastražila uši v pokusu zaslechnout jakoukoliv známku nebezpečí. Jako v odpověď na její myšlenky se z tábořiště ozval křik. Vymrštila se do akce, vytasila hůlku a sprintovala směrem k mýtině. Zmocnila se jí panika, když si uvědomila, že se tam možná nedostane včas, aby pomohla.
Proč se zatoulala tak daleko od tábora? Neměla chodit tak moc daleko. Hermiona běžela vedená zvuky křiku. Už viděla mýtinu; ale stále ještě nebyla dost blízko, aby pomohla. Světla zaklínadel se vrhala zpátky a pryč mezi stromy, které jí blokovaly výhled na bitvu. Byla tu série hlasitých křupnutí, a pak všechno ztichlo. Hermiona vykřikla a její vzlyky byly ve ztichlém lese přímo ohlušující. Selhala; nedokázala zachránit své přátele a to vše jen kvůli její pýše. Kdyby jen spolkla svou důstojnost a zůstala pracovat na věcech namísto toho, aby se rozzuřila, pak by možná nyní byli všichni spolu.
Ne. Takhle nemůžu myslet. Budou v pořádku, říkala si. Při zvuku kroků za ní ji naplnila nepatrná naděje. Otočila se s hůlkou venku a doufala, že je to jeden z chlapců, který unikl. Srdce se jí naplnilo děsem, když jí hůlka byla vyražena z ruky a ona se otočila tváří k černě oděné hrudi.
Její hůlka dopadla neškodně na lesní půdu a Hermiona udělala jedinou věc, kterou dokázala vymyslet: otočila se k útěku. Vymkla si rameno, když se otočila a vykřikla bolestí, jak jí někdo trhnul prudce za paži. Pohlédla dolů a spatřila kolem svého zápěstí obrovskou ruku. Byla v pasti. Přinutila se nadechnout a vzhlédnout k tváři svého věznitele. Oči jí cestovaly vzhůru, aby se setkaly s hranatou čelistí pokrytou rovnoměrným temným strništěm. Jako další ji přivítal rovný nos; jak dýchal, tak se mu lehce rozšiřovaly nozdry. Hermiona ucukla strachy, když se setkala s jeho očima, které měly ty samé jantarové duhovky, které viděla jen před pár týdny.
Fenrir Greyback.
Hermiona ucítila nepříjemné trhnutí doprovázející přemisťování. Zdálo se to, jako hodiny, než ten pocit skončil a ona se znovu zjevila. Dokázala si všimnout, že nyní byla někde uvnitř, ale nic víc než to, nebyla schopná zjistit. Měla pocit, jako kdyby měla zvracet. Sotva registrovala ruku jejího věznitele na svém rameni, která ji někam vedla. Když vlkodlak lehce zatlačil, tak se zhroutila do židle. Vidění měla rozmazené a byla bezradná. Pokoušela se nevypustit ven strach, ale byla vyděšená mnohem víc, než kdy předtím.
Hermiona cítila, jak jí vlkodlak odhrnul vlasy z tváře, než se otočil a zanechal Hermionu samotnou ve velké místnosti. Srdce jí ještě víc pokleslo, když uslyšela cvaknutí zámku. Sklonila hlavu a držela ji v rukách. Jak jen se tohle mohlo stát? Doufala, že Harry a Ron jsou někde v bezpečí. Věděla, že je nepravděpodobné, že by Řád zastavil jejich únosce. Pokusila se polknout knedlík, který jí narostl v krku. Nahradí Greybacka Voldemort? Nebo Bellatrix? Nebyla si jistá, který z těch tří byl horší. Bojovala se slzami, které jí tekly z očí.
„No tak, Grangerová, vzchop se. Kde je tvá nebelvírská odvaha?“ Otřela si oči a postavila se. Nohy se jí třásly, ale i tak je donutila, aby unesly její váhu. Nemůže se prostě jen tak vzdát. „Musí tu někde být cesta ven,“ rozhodla.
Hermiona zatřepala hlavou v pokusu si ji projasnit. Rychle zamrkala, aby si pročistila vidění; konečně dokázala vidět své okolí.
Velká místnost se koupala v teplém, měkkém světle; syté, bohaté barvy byly v pokoji všudypřítomné. Hermiona se zamračila; nebyly to barvy, které by si vybral jakýkoliv černokněžník, kterého kdy viděla. Očekávala, že bude v místnosti podobné sklepení; nebo alespoň Grimmauldově náměstí. Celý prostor byl ale veselý, i když důmyslný. Veškerý nábytek byl vyroben z nějakého druhu tmavého dřeva, pravděpodobně z mahagonu; Hermiona nikdy nebyla příliš dobrá v rozpoznávání jednoho druhu dřeva od druhého ani se o to nestarala. Celá místnost se zdála velmi opečovávaná a ne jako místo, kde by drželi vězně. O jejím zajetí nebylo pochyb, ale začala si myslet, že to nebude tak jednoduché, jak si předtím myslela. Přešla k jednomu z oken a doufala, že tak nasbírá nějaké střípky informací o tom, kde vlastně byla. Myšlenky jí prostoupila malá naděje: Možná ta okna budou mít výhled.
Hermiona pohlédla skrz sklo, aby zjistila, že je několik pater nad zemí a hledí na anglické močály. Stěny obklopující její výhled jí připomínaly Bradavice a jiné hrady, které navštívila v Evropě se svými rodiči. Strmé zdi bez jakýchkoliv opěrných bodů a pád hluboký stovky stop, to všechno ji přivítalo při pohledu z oken. Nebyl žádný způsob, jak sešplhat dolů, i kdyby okna nebyla zamčená.
Nebyla tu žádná cesta dolů ani žádná cesta ven. Nebylo tu nic, co by mohla dělat kromě čekání. Rozhlédla se kolem a přešla k policím s knihami. Známá vůně knih jí na okamžik uklidnila mysl. Čtení by jí mohlo odvést myšlenky od této nepříjemné situace.
Po prohlédnutí výběru se Hermiona usmála při pohledu na některé známé bichle. Byla překvapena množstvím svazků pokrývajících police. Bylo tu dokonce i několik knih, které rozpoznávala, jako čistě mudlovské věci. Byly často čtené, ale i tak se nalézaly v dobrém stavu; všechny až na pár skoro nahoře.
Chlupatý čenich, Lidské srdce, Toulání s vlkodlaky, Lunární cykly, přečetla názvy některých ztýraných knih. „Všechny jsou o vlkodlacích,“ uvažovala nahlas. Ze zvědavosti vytáhla jednu knihu z police, jen aby zjistila, že většina knihy je vyškrtaná; dokonce chyběly i některé stránky. Nebyla tu ani jediná stránka, která by na okrajích nebo v textu neměla něco napsáno. Znechuceně tu nevinnou knihu zavřela a vrátila ji zpět na polici. Stočila svou pozornost zpátky na knihy v dobrém stavu, vybrala si neznámý text a sedla si ke čtení.
-xoOox-
Fenrir si rukou prohrábnul tmavé vlasy. Nesnášel shazování ostatních kouzelníků; kouzelníků, kteří by ani nebyli schopní získat nad ním převahu v souboji. Stojí to za to, řekl sám sobě, jeho smečka zase bude mít vlastní svobodnou vládu. Ti ostatní, ten Řád už nikdy nepřinesou chaos do jejich perfektního světa. Vlkodlaci byli monstra, která musela být kontrolována; byli považováni za lidi pouze, když souhlasili, že budou podřízení. Stále naštvaný překousnul nutkání vztekle zavrčet na muže, který k němu mířil.
Muž okamžitě rozpoznal Fenrirovu náladu a rychle změnil svůj postoj. Sklonil oči a nahrbil záda ve snaze se zmenšit.
Fenrir souhlasně zabručel. Jeho Beta věděl, kdy může mluvit svobodně a nyní to nebyl jeden z těch okamžiků. Pokoušel se nepřenášet svůj vztek na muže před sebou, ale kdyby muž ukázal známku čehokoliv jiného než podřízenosti, tak si nebyl jistý, co by udělal.
„Pláče,“ řekl muž tiše s očima přilepenýma na podlahu.
Větší vlkodlak přikývnul. „Mensisi, vrať se ke své družce.“
Muž ještě více sklonil hlavu a otočil se ke svému obydlí.
Fenrir ho sledoval odcházet a byl pyšný na dovednosti menšího vlkodlaka. Prakticky ho vychoval; bylo mu teprve šest, když ho Fenrir našel. A to bylo už skoro před dvaceti lety. Vyrostl na dobrém místě. Mensis a jeho družka očekávaly každým dnem svá první mláďata, a to způsobovalo, že muž byl nervózní, když ji opustil na příliš dlouho. Fenrir se otočil a kráčel směrem k nejjižnějšímu křídlu hradu. Vztekle vrčel na každého, kdo neměl dost štěstí, aby si povšimnul jeho mimořádně mizerné nálady; ti všichni se hrbili, když je míjel. Dnes nebylo pochyb o tom, kdo tu byl Alfou.
Jakmile vlkodlak dorazil na místo, tak zaslechnul její vzlyky. Její slzy byly tiché, ale jeho ostrý sluch ten zvuk snadno rozpoznal. Možná v tuto chvíli byla poddajná a poražená, ale brzy se postaví k boji. Už nějakou chvíli se na to těšil. Její paličatost jí nakonec dobře poslouží; byla silná a on měl obrovskou chuť zmáčknout její spoušť od chvíle, kdy ji objevil.
Když vstoupil, tak nezvedla hlavu. Hnědé kudrliny jí spadaly přes ramena a chvěly se jejími tichými vzlyky. V klíně měla nejspíše již dlouho zapomenutou knihu. Na okamžik ji pozoroval a vdechoval její vůni. Její drobná postava byla shrbená a ruce měla přilepené na očích. Ostrá vůně strachu přebila její vlastní vůni; Fenrir ji chtěl cítit takovou, jaká skutečně byla, ale nemyslel si, že někdy v blízké budoucnosti bude mít tu možnost.
Fenrir přešel k ní a jemně jí položil ruku na rameno. Rychle potlačil rostoucí nutkání utěšit ji, když se otočila a zacouvala od něj pryč. Plazila se dozadu, dokud už dál nemohla, s očima rozšířenýma strachem. Její oči; byly stejně nádherné, jako její zbytek. Vzhlížely k němu jasné holubičí oči mokré od slz. Třásla se pod jeho pohledem, ale on si toho jen stěží všimnul. Pod vším tím strachem bylo zdání něčeho z její skutečné vůně. A jenom ten náznak ho skoro přivedl k šílenství. I kdyby nebyla tak nádherná, jak byla, tak by po ní stále toužil; ale tohle nebyl ten případ. Byla tou nejnádhernější věcí, kterou kdy viděl. Nikdy nebyl z těch, kteří v čemkoliv viděli krásu, ale všechno ohledně ní na něj působilo tak, že ji chtěl poznat; že chtěl otřít její slzy. Zatnul zuby; ještě nebyla vlkem. Byla bezmocnou holubicí; byla by viděna jako kořist.
Přemýšlel o tom, že se jí zmocní tady a teď, ale chtěl, aby mu věřila. Ale to od této chvíle ještě zabere dlouhou dobu; a přesto netoužil to zcela ohrozit. Nedokázal ji zranit; a ani to nechtěl. Jeho mysl byla rozpolcená mezi tím, že ji chtěl utěšit a vědomím toho, že by neměla být hýčkána, ne za předpokladu, že měla přežít v jeho světě.
Hleděl na ni a zvednul rty do zlomyslného úsměvu. Nelíbilo se mu, že je tak vystrašená, ale bylo to nezbytné. Před čímkoliv jiným potřebovala vědět, kdo přesně tady velí. Zdálo se, že pomalu nabývá zpět něco ze své odvahy a stoupla si do celé své výšky s očima upřenýma do jeho, když se pohnul směrem k ní.