Instinkty 19
19. Opět doma
„Fenrire.“
Vlkodlak ji držel ještě těsněji, když promluvila. Nebyl schopen tu mladou ženu pustit. Měl iracionální strach, že když ji pustí, tak by mohla zmizet. Někde vzadu ve své hlavě věděl, že tyhle myšlenky jsou hlouposti, i když ne neoprávněné. Jemně zakňučel, nestyděl se za svou potřebu mít ji blízko. Nikdy nebyl tak blízko k tomu, aby ji ztratil. Nechat ji znovu jít nebude snadné, dokonce i když věděl, že nikam nepůjde.
„Fenrire. Už jsem v pohodě. Můžeš mě položit dolů.“ Hermionin jemný hlas ho přiměl, aby ji pustil.
Fenrir si povzdechnul a pomalinku ji pokládal, dokud se Hermiona nedotkla nohama země. Nebyl si jist tím, jak dlouho tam stál a držel ji potom, co se přemístili z Yorku. Nezdálo se mu to jako moc dlouho. Stále se zdráhal ji pustit. Zabořil jí nos do vlasů a nasával její pach. Na okrajích vůně úlevy byl ještě vznášející se náznak adrenalinu, takže si Fenrir dovolil, aby mu její vůně omámila smysly. Její klidné, i když otřesené chování se pomalu uvolňovalo, když tam stál s pažemi obtočenými kolem její maličké postavy.
Najednou se od něj odtáhla a on zavrčel. Nechtěl, aby od něj utekla.
„Krvácíš!“ vykřikla čarodějka, odspěchala do koupelny a vzala něco, o čem předpokládal, že to byl ručník. Fenrir se zamračil, najednou byl podrážděný. Přičítal to náhlému odchodu jeho družky spojenému s jeho vlastní touhou mít ji poblíž.
„To je v pořádku,“ zavrčel. Přece věděla, že se zahojí rychle. Slyšel zvuk vody tekoucí z kohoutku, věděl, že v tomhle ji neovlivní. Dnes v noci nechtěl, aby byl opečováván, jako děcko; jeho zraanění by se zahojila v rámci hodin. Ve skutečnosti nebyl ani trochu naštvaný na sebe; jen se chtěl ujistit, že byla v pořádku. Čím víc byla naštvaná, tím víc ignorovala to, co ji obtěžovalo; a stejně tak to vypadalo i v dnešním případě.
Sledoval, jak přišla zpět s malým, nyní mokrým, ručníkem. Nehádal se se zamračeným výrazem na její tváři a sednul si na okraj postele, zatímco se k němu blížila.
„Jsem v pořádku, družko,“ reptal.
„Ne, to nejsi!“ Fenrir mohl cítit sůl z neskrývaných slz na její tváři.
Mimovolně zavrčel, když se mokrý ručník dotknul jeho zranění. Napůl vážně se pokoušel vytrhnout jí ruku. „Bolí to,“ odvrknul tiše pokoušeje se udržet svou prudkou povahu v klidu.
Hermiona se na něj zle podívala a v očích se jí stále leskly slzy. „Když bude držet v klidu, tak to půjde o dost rychleji.“
Fenrir zatnul zuby. Sotva ji dostal zpátky a nechtěl se s ní hádat, avšak nedokázal si pomoci, aby se mu t slova nevydrala z úst. „Kdybys neutekla, tak bychom tohle vůbec dělat nemuseli.“
„Kdybys mě nevyděsil, tak bych neutekla.“ Fenrir si nevrle odvrknul nevírou, než se setkal s měkkýma, hnědýma očima své družky.
„Neutekla?“
„Cože?“ Vyjekla Hermiona, jako by si neuvědomovalaa, co právě řekla.
„Zůstala bys, družko?“ zopakoval a pokusil se udržet tón, aby se mu do hlasu nepřimíchalo naštvání.
Znovu se podívala na jeho paži a věnovala jí více péče, než předtím. Nedokázal říct, zda je naštvaná nebo ne, ale její pach v sobě nesl zmatenost.
„Já-já nevím.“
Fenrir opět zavrčel a pokoušel se nestat se překážkou v její nerozhodnosti dělat rozhodnutí, i když jen pro tuhle chvíli.
„Znovu bych to neudělala,“ řekla tiše a stále se na něj odmítala podívat.
„Copak to bylo, lásko?“ promluvil Fenrir něžně, vytáhl Hermioninu tvář vzhůru, aby se setkala s jeho očima a na tváři mu vykvetl samolibý úsměv. Sledoval, jak se na něj rozzlobila, zcela jasně podrážděná z jeho překotně se vyjasňujícího výrazu. Pravděpodobně nebylo moudré ji dráždit, ale on se pak cítil lépe.
„Zůstanu,“ řekla a zírala mu přitom do jantarových očí.
Fenrir si nedokázal pomoci, aby se mu v hrdle neozvalo potěšené zavrčení. Byl šťastný, že se rozhodla zůstat. Nedošlo mu, že nepochopila ten zvuk, dokud na něj nezakřičela.
„Co chceš?! Nejsem tu proto, abych plnila každý tvůj vrtoch! Jestli chceš, abych odešla, tak to prostě řekni!“ Pokračovala v tichém hněvu, dokud si Fenrir nestoupnul a nenatáhnul se k ní.
„Družko. Chci, abys zůstala.“ fenrir se pokoušel, aby mu v hlase nezaznělo zavrčení. Bylo to mnohem těžší, když byl unavený.
„Tak na mě nevrč!“ hleděla na něj vztekle.
Povzdechnul si a přemýšlel, jak jí to nejlépe vysvětlit. „Hermiono, vrčení není vždycky naštvaný zvuk,“ pronesl tiše a potýkal se se slovy, ale pak se přinutil se vyvarovat vlčích zvuků, které momentálně dobře nepřijímala.
„Fajn, ale já nedokážu poznat rozdíl!“ vykřikla stále naštvaně.
„Naučíš se to,“ odpověděl prostě.
„Co když to nechci?! Řekla jsem, že zůstanu. Nic víc.“
Fenrir se již neobtěžoval potlačit podrážděné zavrčení, které se mu dralo z krku. Věděl, že byla unavená a potřebovalaa utěšit, ale on byl stále naštvaný. V podstatě nebyl naštvaný na ni, ale spíš na tu věčnost minulého týdne bez ní. Na okamžik byl frustrovaný, ale to nebylo nic neobvyklého, a brzy to pomine. Víc než to, byl naštvaný na sebe, kvůli tomu, že jí dovolil vydat se všanc nebezpečí; byl vytočený na Bellatrix za mučení Hermiony a on měl opravdu těžkou chvíli, když se kvůli tomu snažil být v klidu. Byl vyčerpaný a taky příliš unavený, než aby se snažil ji přesvědčit, aby byla zdvořilá. Slíbila, že zůstane; neměl sztrach, že by znovu utekla.
„Dobře,“ vyštěkl na ni, než odrázoval do koupelny, aby se sám postaral o své zranění.
Slyšel, jak odbouřila pryč a zabouchla za sebou na své cestě dveře. Lehce si povzdechnul, rezignovaně si promnul spánky a nakonec se zakřenil, když pomyslel na její tendence k tomu být paličatá. Nikdy se na ni nedokáže zlobit příliš dlouho. Zamračil se, když se vrátil do ložnice; teď, když měl čistou hlavu, zachytil v Hermionině pachu víc, než jen náznak strachu. Stále se ho bála. Opět si povzdechnul a prohrábl si rukou vlasy. Jeho první myšlenka byla, aby ji chytil, ale velká část z něj měla podezření, že by to nepomohlo. Přijde k němu sama.
Nedlouho poté, co Hermiona odešla se Fenrir vydrápal do postele. Ten prostor se zdál mnohem prázdnější, než v předchozích nocích.
***
Hermiona vklouzla do ložnice, pokoušeje se zavřít, aniž by dveře zaskřípaly. Cítila se trapně, že se tak rozzlobila kvůli takové maličkosti; doufala, že se na ni nezlobí. Když se s ním hádala, tak se netrápila přemýšlením o jeho prchlivé povaze. Prostě to v ní zase rozdmýchal a ona mu oplatila zdeptaností. Samozřejmě tu byl i nedostatek komunikace na obou stranách, jenže Hermiona netušila, jak to napravit. A nebyla si jistá, zda je svolná projevit už vlkodlakovi svůj názor. Hermiona začínala toho muže mít ráda, obzvláště teď, když ji dvakrát zachránil z Bellatrixiných rukou. Skutečně se o ni staral, dokonce i tam, kam jen dokázala říct. Neměla žádný důvod pochybovat o jeho nevyslovené náklonosti. Dokonce se toho dne ani nesnažil krotit svou povahu. Mohl se na ni zlobit kvůli tomu, že utekla, ale vytáhnul to jenom jednou a nezdálo se, že by se k tomu hodlal vracet.
„Fenrire?“
Zamračila se, když jedinou odpovědí bylo ospalé zabručení, které jí zrychlilo srdeční tep. Navzdory svému strachu se kradla blíže k posteli. „Fenrire... Já...“
„Pst,“ zavrčel a nadzvednul se.
Hermiona ztuhla, když se po ní natáhnul a vtáhl ji do postele. Obtočily se kolem ní jeho ruce a Hermiona ucítila, jak se jí nosem přitulil do ohbí krku. Byl stále naštvaný? Nezdálo se to tak, ale ona mohla jen těžko říct, jak to bylo. Byl něžný, ale to mohl být jen vedlejší účinek jeho zranění. Její myšlenky však utišila jeho další slova.
„Hermiono, prosím, neboj se mě,“ pronesl Fenrir něžně. „Neublížím ti.“
Hermiona si povzdechla a stočila se do jeho něžného objetí. Už se ho dál bát nechtěla.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem se tak rozzlobit. Nedokážu si pomoct a musím pořád přemýšlet o Harrym a Ronovi a o Řádu. Prostě jen chci vědět, že jsou všichni v pořádku. Musí být něco, co bych mohla udělat. Co když mě potřebují?“ Věděla, že začíná mluvit nesouvisle. V očích se jí sbíraly slzy, když mluvila o svých přátelích. Vzhledem k tomu, co všechno věděla, tak mohli být klidně mrtví.
„Přežijou i bez tvojí pomoci, lásko,“ pronesl Fenrir tiše.
„To nemůžeš vědět,“ odpálila ho Hermiona, jelikož věděla, že na rozdíl od ní jsou v nebezpečí. „Můžu je zachránit,“ pokračovala mírněji.
„Nemůžeš dělat všechno,“ Fenrir udržoval svůj hlas mírný, jako kdyby se ji pokoušel ukonejšit.
Hermiona si povzdechla. „Ty nechceš, abych dělala všechno.“
„To máš pravdu. Jsem rád, že jsi tady. Se mnou. Tam, kde vím, že jsi v bezpečí.“ Na dlouhou chvíli se odmlčel a přitáhl si ji blíž k sobě. „Jsou tu některé věci, které děsí dokonce i velkého, zlého vlka.“
Hermiona v jeho hlase slyšela náznak pobavení, ale věděla, že nežertoval, ne tak úplně. Opravdu tím myslel to, co si myslela, že říká?
„Nejsi jediná, kdo postrádal spánek, Hermiono,“ pokračoval Fenrir tiše. „Mohu ti vyprávět tu část Červené Karkulky, kde vlk nemůže spát, protože Karkulka je pryč?“
Hermiona se ve Fenrirově náruči otočila a zadívala se mu do očí. Jejich janatrová žluť měkkce zářila v temnotě.
„Ne.“ odpověděla jemně. „Jednoho dne mi povyprávíš celý příběh.“
„Jednou. I když ten příběh ještě nemá ani konec. Jsem si jist, že v tom máš prsty ty.“ Hermiona ucítila, jak se Fenrir otřel nosem o její nos. „A pak budu ten příběh vyprávět našim mláďatům.“
Hermioně vyskočilo srdce do krku. Ona zatím jenom krátce popřemýšlela o té možnosti; vždyť si nebyla jistá ani jím, nebyl tu žádný způsob, jak by mohla. Ještě ne, zapípnul jí vzadu v hlavě hlásek.
„Ne-nepředbíháš trochu?“ Mláďata, samozřejmě. Tak moc, jak se tomu v duchu vysmívala, se u ní ta myšlenka začala zabydlovat, stejně jako Fenrir. Pomalu nad ní vítězil se svými vlčími úsměvy a ne tak malou sebedůvěrou.
Fenrir něžně zavrčel, což Hermiona odhadla, jako pobavení. Myslela si, že vidí náznaky úsměvu na jeho tváři, ale byla příliš velká tma, než aby to dokázala říct.
„Jen předpokládám nevyhnutelné.“ Hermiona už dále nepotřebovala vidět ten úsměv na jeho tváři, aby věděla, že tam skutečně je. To vše říkal jeho hlas.
„Zůstáváš nebo snad ne?“
Škádlil ji. Protočila oči, a pak se zahleděla do Fenrirových zlatavých zorniček, než změnila tón.
„Ano,“ pronesla tiše. „Zůstanu. Nemůžu být vším, čím mě chceš mít, ale zůstanu.“
„To stačí.“
Pro teď, pomyslela si Hermiona. Úplněk nebyl příliš daleko a ona si nebyla jistá, zda se jí bude líbit to, co se tu noc stane. Ta myšlenka se jí vypařila z hlavy, když jí po čele přejely Fenrirovy rty. Bude se na tu myšlenku soustředit, až bude blíže k tomu měsíci. Hermiona si byla jistá, že vlkodlak to vynese na přetřes tak či tak. Nevěděla, co mu řekne, až ten čas nadejde; sama se totiž ještě nerozhodla. I navzdory svému slibu zůstat s vlkodlakem si nebyla jistá, že je připravena vzdát se svých přátel. Nebyla připravená svěřit svůj život Fenrirovi; před měsícem by jí ta myšlenka ani nepřišla na mysl. Ve skutečnosti ji to odpuzovalo. Byla už hodně daleko od toho, aby ji to odpuzovalo, obzvlášť proto, že už zná vlkodlaka lépe. Nebyl tím monstrem, jak si o něm myslela.
Fenrir si musel všimnout její toulající se mysli, protože promluvil, když se jí na okamžik přestaly hlavou honit myšlenky.
„Hermiono. Jdi spát. Budeš to potřebovat.“
Hermiona přemítala nad tím, co tím myslel, ale nezeptala se. Namísto toho uklidnila svoji nepokojnou mysl a vdechovala Fenrirovu povědomou vůni.
Opět doma.