Instinkty 18
18. Šílenství
Bellatrix Lestrangeová.
Hermioninou prvotní myšlenkou byl útěk, ale nebylo tu kam utéct, cestu jí blokovali dva Smrtijedi, které nepoznávala. Rychlý pohled na jejich robustní obličeje ji stručně donutil přemýšlet, jestli to byli Crabbe a Goyle starší, ale neměla čas o tom přemítat. Proč jenom tak neuváženě vyběhla ven? Z jakého důvodu teď vlastně utíkala? Nedokáže se tu ubránit; její hůlka byla už dlouho pryč.
„Ale, ale, jestlipak to není Potterova malá mudlovská šmejdka. Nebo spíš Fenrirova?“ Čarodějka si ji prohlížela, jako by byla svačinkou, než ostře zvedla hlas tak, až z toho Hermionu bolely uši. „Vlčku!“ zaječela pištivě ta šílená ženská. „Našla jsem něco tvého!“
***
Fenrir zavrčel nad pronikavým hlasem čarodějky, co ho přivolávala. Byl už unavený z následování té šílené čarodějky na její křižácké výpravě za mučením mudlů. Dokonce se ani nezajímala o to, zda najde Řád; přerušila to, spokojená s mučením a mrzačením, kohokoliv se jí zachtělo, a kdykoliv na to dostala chuť. Zdálo se, že pomyšlení na jejich protivníky pro ni byla spíše nepříjemnost a nikdy nevynechala možnost je něčím zranit. S nechutí šel z zdrojem volání; věděl, že čím dříve to udělá, tím dříve bude moci pokračovat v hledání své družky.
Do nosu se mu vetřel povědomý pach, když čarodějka zakřičela ještě hlasitěji.
Hermiona. Jeho další kroky byly rychlé; nemohl dovolit, aby Lestrangeová měla jeho družku. V běhu zabočil za roh, ale okamžitě zabrzdil při čarodějčině pištivém křiku.
„Stůj!“ rozkázala syčivě při jeho postupu. „Jestli teda nechceš svého mazlíčka mrtvého.“ Vrazila hůlku Hermioně do krku, připravená ji zabít, pokud by zaútočil.
Fenrir sklonil hůlku, o které nevěděl, že ji zvednul a tvář měl zkřivenou vzteklou zuřivostí. Vycenil zuby na čarodějku, která držela jeho družku, jako rukojmí a zuřivě zavrčel jejím směrem, ale nepohnul se kupředu. Hermiona se mu do očí zadívala pohledem plným strachu. Její strach k němu vzlínal a štípal ho v nose, křičel na něj, aby jí pomohl. Tvář mu poklesla a měkce zakňučel; nemohl jí dát žádné ujištění. Věděl, co přijde a nebylo nic, čím by to mohl zastavit nebo ji alespoň ujistit, že přežije.
„Jsem tak ráda, že se k nám přidal, vlku,“ zachechtala se Bellatrix, nabrala si plnou hrst vlasů jeho družky a zaklonila jí hlvu do podivného, bolestivého úhlu. „O svoje věci by ses měl starat líp, Fenrire. Hračky, které odložíš, se můžou rozbít.“
Fenrir sebou cuknul při výkřiku, který Hermiona vydala, když jí čarodějka ostře přitáhla za vlasy.
„Nech ji jít, čarodějko.“ Zavrčel, jeho zloba na Bellatrix se mohla rovnat jeho vlastnímu strachu o jeho mladou družku. „Nic neví.“
„Aaaaach,“ zavrkala Bellatrix a poplácala Hermionu po hlavě v místě, kde ji ještě před chvílí držela za vlasy. „To nevíme. Já myslím, že něco ví.“ Čarodějka rychle prozkoumala prosebný pohled, který Hermiona věnovala Fenrirovi, když mluvila. Znechuceně si odfrkla. „Ty ses z ní ani nepokusil vytáhnout informace, že ne, ty kříženče? A jak se asi dostala tak daleko z tvých spárů? Myslím, že se potřebuje naučit, kde je její místo.“
Fenrir stále vrčel na čarodějku, ale držel se na místě, neschopen riskovat Hermionin život zatím ušetřený nějaké kletby od Lestrangeové. Bezmocně se díval, jak Bellatrix srazila Hermionu k zemi s hůlkou namířenou k nějaké kletbě.
„Kde je Řád?!“
„Nevím.“ Hermionin hlas se třásl, když vzhlížela k čarodějce.
Hermionin vyděšený pach zaachvátil Fenrirovy smysly; chtělo to celou jeho sílu vůle, aby nepřiskočil a nezachránil ji. Byla to jeho chyba. Nemůže ji nechat zabít jen proto, že se pořádně nestaral.
„Lhářko! Řekni mi pravdu, mudlovská šmejdko!“
„Já nevím! Nevím ani-“
„Crucio!“
Výkřik, který Hermiona vydala, když ji zasáhlo kouzlo, opět skoro Fenrira donutil k akci. Udělal několik kroků, než ho dva Smrtijedi vzali každý z jedné strany, čímž mu efektivně bránili v jeho bezděčných pohybech. Byl za jejich vyrušení skoro vděčný; tak dlouho, jak ji to udrží na živu. Vlkodlak smutně zíral na svbou družku, která se zmítala bolestí. Mohl tomu zabránit. Měl ji předtím vzít zpátky; byla by na něj sice rozzlobená, ale s tím už by si poradil. Byla by v bezpečí. Příště už neměl v úmyslu se starat o její vrtochy, ne v případě, že by ji to opět dostalo do takovéto situace. Příště bude věnovat pozornost svým instinktům.
Po čase, Lestrangeová zvedla na okamžik svou kletbu. Fenrir nebyl schopen pochopit, jak dlouho Hermiona křičela; tak či tak, jakýkoliv čas, byl příliš dlouho. Jeho družka ležela na zemi, lapala po dechu a vzlykala na kamenech ulice. Vzhlédla k němu a setkala se s jeho žalostným pohledem. Její překrásné hnědé oči byly naplněné slzami. Zakuckala se, když k němu promluvila měkkým a něžným hlasem.
„Fenrire...“ vymáčkla ze sebe. „Je to v pořádku... Budu-budu v pořádku-“
Fenrirovi se sevřelo srdce – snažila se ho utěšit. V očích se mu sbíraly slzy; byla mnohem silnější, než si myslel. Byl by na ni pyšný, kdyby nebyla v tak riskantní situaci.
Bellatrix přerušila Hermionin proslov další kletbou a vztekle na ni zavrčela: „S ním nemluv, mudlovská šmejdko. Řekni mi, co víš!“
„Prosím,“ prosila Hermiona mezi lapáním po dechu s tělem zkrouceným bolestí. „Já nic nevím!“
Fenrir opět ztratil ponětí o čase, jak Bellatrix pokračovala v mučení Hermiony; vteřiny se zdály, jako věčnost.
Čarodějka po druhé sňala kletbu a zamračila se. „Malá, tvrdá mudlovská šmejdka!“
Hermiona se třásla na zemi, naprosto bezmocná proti kletbám Smrtijedky. Jenže tohle ještě nebyl konec. Bellatrixin hlad po moci nad ostatními jenom narostl od doby, kdy jí bylo poprvé zamítnuto mučit Hermionu.
Bellatrix stočila svůj maniakální pohled k Fenrirovi. „Možná prostě jen potřebuje přemlouvání jiného druhu.“ Kletba Lestrangeové ho zasáhla dřív, než si všimnul, že by pronesla zaklínadlo.
Jak kletba pokračovala, tak se mu v hrdle hromadilo bolestné bručení. Lepší, když to odnese on, než Hermiona; přežije to, stejně jako to přežil předtím. Hleděl dolů na svou družku. Měl potíže zaostřit skrz bolest, která ničila jeho tělo. Jeho oči se opět setkaly s jejími, i když mu ve výhledu bránily nedobrovolné slzy a sledoval, jak se snaží posadit. Její hlas se zdál vzdálený, když prosila Bellaatrix, aby to zastavila.
„Přestaň! Nic nevím! Nemůžu-Fenrire!“ vykřikla Hermiona a celé tělo se jí třáslo doznívaajícími efekty kletby. Zesláble se natáhla v pokusu dosáhnout na čarodějčinu hůlku.
„Řekni mi, co chci vědět!“ odpověděla Bellatrix se zaječením. Vykopla po Hermioně, čímž její oslabené tělo opět srazila na zem.
Kletba zesílila a Fenrir padnul na kolena, jeho nohy už ho dále prostě nedokázaly nést. Když spadnul, tak se mu z krku vydralo zařvání; jeho ruku zachytilo něco zubatého, co mu propíchlo kůži. Nevěděl, co to způsobilo a ani ho to nezajímalo. Kromě svého vlastního vrčení byl schopen stěží slyšet Hermioniny prosby k čarodějce, ale její slova se zdála mlhavá. Doufal, že Lestrangeová draze zaplatí za tenhle zásah. Zničil by ji třeba hned, kdyby to Hermionu neuvrhlo do ještě většího nebezpečí.
Fenrir si v hlavě držel myšlenky na svou družku ve snaze posbírat síly proti kletbě; nebylo to to nejhorší, čemu se mu dostalo od šílené čarodějky, ale sázky byly tentokrát vyšší.
Hermiona.
„Bello.“ Zazvonil další hlas. Byl jasnější a silnější, než ostatní zvuky v okolí. „Přestaň.“
Fenrir zachytil povědomý pach a uvolnil se, jakmile mu to kletba dovolila; moc dobře neviděl, ale ani to nepotřeboval, aby věděl, komu ten hlas patří.
Kletba byla zrušena a Fenrir několik okamžiků jen dýchal, než se vrávoravě postavil na nohy. Konečně přestal s vrčením, které se mu dralo z krku od doby, kdy čarodějka zasáhla jeho družku první kletbou. Sevřel si paži, kde měl řeznou ránu, v pokusu zastavit proud krve.
„Roody!“ zakňourala čarodějka ke svému manželovi. „Ta mudlovská šmejdka něco ví! Musím vědět, co to je!“
Rodolphus Lestrange si skoro neslyšně povzdechnul. „Ne, Bello.“ Dřepnul si, aby byl na Hermionině úrovni a setkal se s jejím pohledem. „Ty nic nevíš, že ne, děvče?“
Hermiona roztřeseně zavrtěla hlavou, po tvářích jí tekly zbloudilé slzy, jak se chvěla bolestí a strachem.
„Podívej se na mě,“ rozkázal klidně Rodolphus, i když ne moc jemně. Když ho Hermiona uposlechla, tak ji tiše ocenil. „Hodné děvče.“
Fenrir byl v tomto okamžiku vděčný za přítomnost duševně zdravého Lestrange. Jeho dovednost nitrobrany by mohl jeho manželku přesvědčit, že Hermiona skutečně nic neví. Nevěděl, co by se stalo, kdyby starší Lestrange nepřišel.
„Neví nic, co už bysme nevěděli, Bello,“ řekl muž, když se napřímil; v hlase měl evidentní znechucení.
„Roody-“ nafoukla se Bellatrix připravená se hádat.
„Ne,“ zopakovaal drsně, když k manželce stočil vzteklý pohled. „Pán zla by z tebe neměl radost.“
Při těchto slovech se Bellatrix konečně stáhla a zdálo se, jako by se skrčila do sebe.
„Jdi si najít někoho jiného k mučení; třeba někoho, kdo není na naší straně,“ navrhnul jí Rodolphus s napjatou čelistí.
Bellatrix a její společníci se zdáli nasupení, když od nich odcházeli; jejich pachy rámoval počínající strach.
Rodolphus obrátil svou pozornost k Fenrirovi. „Mrzí mě to, Greybacku.“ Namířil na něj hůlkou a seslal na Fenrirovu paži rychlé léčivé zaklínadlo. Zranění se nezavřelo, ale krvácení se zmírnilo. „Je to tak dobré, jak jen to umím,“ pronesl tiše.
Fenrir Smrtijedovi odměřeně pokývnul. „Drž si tu svojí kočku na pevnějším vodítku,“ zavrčel skrz zaťaté zuby.
Rodolphus se temně zaachechtal a ohlédnul se přes rameno, jako by se ujišťoval, zda ostatní opravdu odcházejí. „To určitě udělám,“ zamumlal tak tiše, že jen Fenrirovy citlivé uši dokázaly zachytit zvuk těch slov. „Skutečně se zbláznila. Myslel jsem si, že je jen špatná kvůli Azkabanu, ale před pár týdny v ní něco prasklo. Od té doby už není stejná.“
„Je šílená už dlouho, Lestrangei.“
„To ano, ale ne takhle. Nikdy by nešla proti přáním Pána zla. Nikdy by tu misi neohrozila.“ Muž se s politováním podívaal na Hermionu. „Něco ohledně tvé dívky ji rozčiluje. Nikdy jsem ji neviděl tak pomstychtivou a to je skutečně co říct.“
„Za to, co dnes udělala, ji zabiju,“ přísahal Fenrir stejně tak sobě, jako muži přímo před sebou.
Rodolphus už se zase otáčel a zastavil se jen kvůli tomu, aby na Fenrira ztuhle kývnul a nakonec tiše poznamenal. „Nikdy jsem se o ni nestaral. Naopak mi spíše nebude chybět.“ Druhý kouzelník následoval svou manželku a ostatní Smrtijedy a vanul z něj pach staré hořkosti. Nechal Fenrira o samotě se stále se chvějící Hermionou.
Pro Fenrira byla Lestrangeova odpověď stejně dobrá, jako by dostal svolení. Rodolphus se ho nepokusí zastavit; a pokud se nemýlil v hořkém, rozzlobeném pachu, který z čaroděje cítil vycházet, tak mu možná dokonce i pomůže.
Po odchodu Smrtijedů Fenrir rychle pokleknul a přivinul si Hermionu do náruče. Stále se třásla kvůli kletbě, ale věděl, že se dá dohromady.
„Fenrire?“ Usadila se v jeho náruči a vůně její úlevy ho utěšovala stejně hodně, jako to, že ji měl v náruči.
„Ano, lásko.“ Neobtěžoval se skrývat zbloudilé slzy, které mu padaly po tvářích a stékaly na bledé líce jeho družky. Zabořil jí nos do vlasů v tichém příslibu, že ji už znovu nenechá takhle nechráněnou. Její další slova ho donutila se usmát i navzdory všemu, co se právě stalo.
„Chci jít domů.“