Instinkty 17
17. Účet a vyrovnání
Čtyři dny.
Čtyři dny zaseknutá v Yorku.
Čtyři dny jsou příliš mnoho.
Starobylé město bylo strašidelně tiché. Slunce bylo vysoko a ozařovalo něco, co měly být zalidněné ulice. Byl víkend, takže by tu měli být turisté obdivující výhledy, rodiny na procházkách, ale nebyl tam nikdo. Občas Hermiona zahlédla zvíře nebo méně častěji chodce se skloněnou hlavou, kteří pospíchali tam, kam šli. Ale ať už to, co zamořilo město, bylo cokoliv, tak se to nebálo světla.
Jules myslel, že bude nejlepší, když Hermiona zůstane v hostelovém pokoji. Slyšel zvěsti o aktivitě gangu a měl podezření, že to byl ten důvod, proč jsou ulice prázdné.
Jenže Hermiona věděla své. Dokonce i mudlové cítili stres plynoucí z války. Byli si vědomi nedávných pohrom, které nebyli pouze příšernými nehodami. Věděli, že zatím vězí někdo nebo něco. Jenom prostě nevěděli co. Přisuzovali ty útoky mnoha věcem; gangy, teroristi, soupeřící vláda nebo třeba mimozemšťané; ale nebyl tu žádný náznak něčeho kouzelného nebo nadpřirozeného. Bezmyšlenkovitě přemýšlela, jestli s tím má co dělat Ministerstvo kouzel. Byla velmi rychle unavená novinkami, jakmile zapnula televizi; nic se nezměnilo nebo alespoň z mudlovského pohledu. Lidé umírají pořád a ohledně toho nikdo nic neudělá.
A teď jsem zaseklá tady.
Čarodějka si povzdechla a posadila se rovně. Protáhla se, když zvedla své unavené tělo ze židle, ve které seděla. Z úst jí uniklo zazívání a rychle zvedla ruku, aby ho zakryla. Od té noci při novoluní se zrovnaa pořádně nevyspala; a jen kvůli tomu, že Fenrir nebyl vedle ní. Hermiona si s pocitem marnosti odfrkla; věděla, že se to stane a i přesto utíkala. Zamračila se; nepostrádala ho, jen jí chyběl spánek. Hermiona se o vlkodlakovi snažila nepřemýšlet, jelikož se zdálo, že ji to akorát vytáčí. Někdy se přistihla, jak o něm láskyplně přemýšlí; což ji vždy podráždilo ještě víc. Fenrir byl možná jiný, než si o něm myslela, ale všechny ty příběhy byly pořád pravdivé. Stále zabíjel lidi; stále následoval Vy-víte-koho. Nemůže z něj být rozněžnělá. Možná ze své podstaty nebyl monstrum, ale v její mysli si jím vybral být.
Hermiona zdusila další povzdech, není přece žádný culící se idiot a odmítala se jako idiot chovat. Nedovolovala si cítit vinu, kvůli svému odchodu. Měla práci, kterou musela dělat, a on nemohl být součástí toho všeho. Pochybovala, že by ji Fenrir vůbec dovolil pomáhat Harrymu, i kdyby ho požádala. Příliš se ztrachoval o její bezpečí. Kdyby ta situace byla jiná, tak by byla dojatá, ale v momentálním stavu ji jeho akce jenom rozčilovali.
Vždyť ani nedokážu pořádně myslet, když je ten pitomej vlk kolem-
Její myšlenky přerušilo rychlé zaklepání. Neměla ani čas na to, aby zavolala odpověď, než se dveře otevřely a do malé místnosti jimi vpadnul dovnitř Jules.
„Dobré odpoledne, Hermiono.“
„I tobě.“
Pročistil si krk, viditelně byl kvůli něčemu v rozpacích; „Já-já se chci na něco zeptat.“
Hermiona naznačila, aby si sednul do křesla naproti. Jules se rychle posadil, ale nevypadal o moc lépe, než když stál.
Francouz několikrát otevžel a zavřel ústa, než dokázal promluvit. „Ten muž, Fenrir, jak mu říkáš. Kdo to byl?“
Hermiona se kousla do rtu; pro toho muže neměla dobrou odpověď. Bála se, že by se ptal na otázky, jako když odjížděli ze Cecilova hostince. „On-nevím, jak to správně vysvětlit.“
„Je pro tebe důležitý.“ Nebyla to otázka.
Hermiona zlehka přikývla.
„Půjde po tobě?“
Znovu přikývla.
„Je-“ muž snížil hlas a naklonil se k ní blíž. „Je jeden z nich?“
Hermiona se zmateně zamračila. „Jeden z koho?“ přemýšlela, zda myslí jednoho z teroristů nebo z těch, co působí na světě chaos. Pokud myslel tohle, tak odpověď by byla ano. Nebyla si jistá, jak by se s tím muž dokázal popasovat. Namáhala si mozek v pokusu vymyslet, co jiného tím její společník mohl myslet. Pak jí došlo, že použil zvláštní formulaci slov.
„Jeden z vlků.“
Hermiona se dech zaseknul v hrdle. Neexistovaal žádný možný způsob, jak by Jules mohl vědět o vlkodlacích. Byl to jenom mudla. Mysl se jí nakopla na plné otáčky a v hrudi jí prudce bilo srdce. Hlas se jí třásla, když se chystala znovu promluvit, pokoušeje se vypadat nevšímavě. „Co tím myslíš? Z vlků?“
Vteřiny ubíhaly a zdály se jako věčnost, než Jules znovu promluvil.
„Vlci. Sestra mi o nich občas vyprávěla.“ Jules zavřel oči, jako by si vybavoval něco z minulosti. „Nikdy jsem toho z ní moc nedostal, ale mluvila o místě na severu Yorku, kde byla skupina lidí. Mluvila o nich pouze jako o „vlcích“, ale já věděl, že to byli lidé. Myslel jsem, že to musí být nějaký druh gangu. Mluvila o nich ze spaní a já s ní o tom nikdy nemohl otevřeně mluvit.“
Hermiona si dovolila znovu se nadechnout; koneckonců neměl všechny informace. Neznal pravou podstatu těch „vlků“.
„Ne,“ promluvila tiše. „Nikdy jsem o nich neslyšela, ale já tu ani nejsem moc dlouho. Jsi si jistý, že to bylo na severu?“
Jules k ní vzhlédnul a v očích se mu zračilo zklamání. „Předpokládám, že ten směr mohl být někde tady.“ V hlase měl podtón smutku, co v něm Hermiona předtím neslyšela.
„Říkal jsi, že o nich mluvila tvá sestra? Kde je?“
V mužových očích se objevily slzy a vypadal, jako by chtěl do něčeho praštit. „Je pryč. Musí být s nimi. S ním. Odvedl ji. Musím ji najít; musím ji zachránit.“
„Je mi to moc líto, Julesi. Já-já bych si moc přála, abych ti s tím dokázala pomoci.“ Hermionin žaludek se při té lži sevřel. Měla podezření, že ve skutečnosti jeho sestra byla mezi vlkodlaky ve Fenrirově smečce.
„Omlouvám se.“ Jules se rychle sebral a přetřel si tvář. „Neměl jsem v úmyslu být takhle emocionální. Chtěl jsem jenom vědět jestli náhodou něco nevíš. Budu dál hledat. To je jedno. Nejdřív se musím dostat do Londýna.“ Malinko se usmál. „Půjdu zkontrolovat auto, nepotřebuješ něco?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, díky.“
Jules přikývnul a narvonal své štíhlé tělo do stoje. „Hned se vrátím.“
Hermion přikývla a stále se cítila nepříjemně.
Jules za sebou tiše zavřel dveře, když odcházel. Hermiona za ním zírala; chudák. Nebylaa v situaci, kdy by mu zrovna teď mohla pomoci. Možná jednou ho bude moci přivést a ukázat mu jeho sestru. Přistihla se, že je čím dál víc zvědavá na tu mladou ženu, kterou zmiňoval, a lámala si hlavu nad tím, zda ji předtím viděla. Pohlédla ke dveřím spojujícím jejich ložnice. S minimální šancí že stále ještě neodešel, Hermiona zaklepala na spojovací dveře, ale setkalaa se jen s tichem. Otočila knoflíkem a vešla do pokoje. Hermiona možná byla mladá všímavá žena, ale slídit ve věcech někoho jiného, to bylo vysoko na seznamu věcí, které běžně nedělala. Doufala, že Jules má někde její fotku a po chvilce hledání v pokoji, ji našla na jediném prádelníku v malé místnosti.
Hermiona studovala dívčinu tvář. Byla možná o rok nebo dva starší, než ona. Měla medově plavé vlasy a ostýchaavý úsměv. Žena na fotografii jí byla matně povědomá, ale nedokázala k jejímu obličeji přiřadit jméno. Čarodějka si nad tou situací povzdechla a otočila se k odchodu. Koutkem oka zachytila malý kousek papíru a její zvědavost přehlušila její respekt k soukromí. Vypadalo to jako dopis. Hermiona ho zvedla, čímž náhodou zvedla i papír ležící pod ním. Bezmyšlenkovitě zvedla papír, který spadnul na podlahu a stále se zaměřovala na dopis. Nedokázala rozluštit rukopis; co kdysi bývalo úhledným rukopisem, bylo nyní rozmazané a rozpité, jako kdyby papír upadnul do louže. Jediná věc, kterou dokázala rozluštit, byl podpis na konci dopisu: Celia. To musí být Julesova sestra. Hermiona opatrně položila vzkaz zpátky na jeho místo na prádelníku. Vzpomněla si, že ten papír, co měla v druhé ruce, byl původně pod ním, a tak ho Hermiona dala na místo, kam patřil. Pohlédla na papír, když ho zasouvala pod dopis, ale rychle ho zase znovu vytáhla. V ruce měla účet od mechanika, který se datoval tři dny nazpět, jako hotový.
Čarodějka se na papír v ruce zamračila. Podle toho bylo auto již opravené. Bylo to tak již několik dní. Proč jí to Jules neřeknul? Možná se příliš soustředil na svou sestru, než aby myslel jasně. Nebo tu probíhalo něco dalšího. Hermiona si nemyslela, že má Jules nekalé úmysly, ale už předtím se mýlila. Co dalšího před ní skrýval? Hermiona s opětovnou zvědavostí otevřela vrchní šuplík prádelníku, kde našla novinové výstřižky, mapy a rozmazané fotografie. Zvedla poznámkový blok ležící nahoře a začala se jím probírat. V rychlosti se probírala stránkami Zjistila, že první polovina deníku odráží to, co jí Jules říkal o tom, co si myslel, že ví. Druhá polovina však vyprávěla naprosto odlišný příběh. Velká část byla přeškrtaná; jedno rudě naškrábané slovo však způsobilo, že se Hermioně divoce rozbušilo srdce: Vlkodlak.
Hermiona mrskla prádelník zpátky do zásuvky, kvapně ji zavřela a odešla z místnosti. Chtěla nevidět to, co zrovna objevila. Tak Jules nakonec o vlkodlacích věděl; nebo měl minimálně podezření. Čarodějka se zhluboka nadechla a rychle se rozhodla, že se potřebuje projít. Vzala klíče od hostelu a malé množství peněz, co jí dal Jules, než vyšla ze dveří a po schodech a vyšla na ulici.
Čarodějka nasadila rychlé tempo, jak procházela opuštěnými ulicemi Yorku. V hlavě jí všechno ubíhalo o závod; Jules byl její jediná cesta ven a ona nyní věděla, že jí lhal. Zdálo se, že má dobré úmysly ale ona nikdy nedokázala být dost opatrná. Dával pozor, aby ji držel ode všeho stranou. Hermiona o tom muži nechtěla přemýšlet tak zle; byl k ní milý a zdálo se, že se stará o její dobro. Taky se staral o svou sestru a to byla s trochou naděje jeho jediná motivace. Hermiona se v zápisníku neobtěžovala číst víc, ale nyní si přála, aby tak učinila. Jules věděl o vlkodlacích, takže nejspíš věděl, že Hermiona mu mohla říct víc, než už mu řekla. Spolkla tu myšlenku.
Byla tak zaměřená na své myšlenky, že si Hermiona ani nevšimla, kam jde. Nevšimla si, že ulice přímo před ní se mohla pochlubit černě oděnými postavami. S pocitem stále na nic se Hermiona otočila a nabrala jiný směr. Dech se jí zaseknul v hrdle za tenhle den již potřetí, když jí její únikovou cestu opět odřízla tmavá postava. Žádná z postav neměla žádný odlišovací znak, všechno skrývaly černé pláště, které měly na sobě. Divoce se rozhlédla kolem. Hermiona pohledem zachytila boční uličku a zamířila k ní. Skoro už tam byla, když ze stínů vystoupila další postava a zatarasila jí cestu.
„Ne tak rychle, holčičko.“
Postavy kolem ní se blížily a Hermiona si uvědomila, že nemá kam utéct. Nemyslela si, že by ta situace mohla být ještě horší; tedy až do chvíle, než si tři postavy sundaly kápě a odhalily se tak. Šílený chechot, který se ozval zpoza ní, způsobil, že jí krev ztuhla v žilách. Celým tělem jí proběhlo zamrazení při tom hlasitém zvuku, který mohl vycházet jen od jedné čarodějky.
Bellatrix Lestrangeová.