Instinkty 16
16. Rozpaky
„Hermiono?“
Brunetka se protáhla a zazívala. Někdo ji něžně volal. Usmála se; dnes v noci spala tak dobře. Naposledy spala tak tvrdě víc, než před týdnem. Zapomněla, jak moc Fenrir hřál. Pro jednou ani nepomyslela na chlad, vlkodlak byl totiž úžasné topení. Topení, které teď nebylo u ní. Pravděpodobně vtsal ještě před ní. Možná byl unavený, ale Hermiona by minulý večer nedokázala zůstat vzhůru, i kdyby tam probíhala bitva. Byla vděčná, že to nebyl ten případ; potřebovala se vyspat. Vytřela si spánek z očí, překulila se a otevřela oči v očekávání, že spatří Fenrirovu tvář. Nadskočila, když ji místo toho uvítal Julesův obličej. Hrbil se nad postelí a naléhavě mumlal její jméno.
„Co? Kde je Fenrir?“ mumlala tiše, stále příliš omámená spánkem, než aby plně pochopila, co se děje.
„Odešel asi před hodinou,“ řekl Jules s tváří naplněnou obavami. „Most je spravený. Můžeme jet mým autem; ale rychle, než se vrátí.“
Hermiona na okamžik bez mrknutí oka zírala na francouze. Byl přece jen poněkud moc stručný. Proč potřebujeme auto? Jeho naléhavost způsobila, že si vše najednou uvědomila. Musel minulou noc špatně pochopit Fenrirovy pohnutky. Myslel si, že byla v nebezpečí. Fenrir chtěl být prostě jen v její blízkosti; a ona v jeho, i když se zdráhala. Čarodějka se kousla do rtu. Najednou byla ve sporu ohledně toho, že by znovu odešla. Fenrir bude hodně naštvaný; nechtěla mu ublížit, ale byli tu i ostatní, co mohla zranit, když zůstane, tím si byla jistá. Musím odejít. Harry je důležitější. Celý svět je mnohem důležitější.
Jak hodláš zachránit svět, když ani nemůžeš spát, Hermiono? Čarodějka tu myšlenku zatlačila zpátky a vyskočila z postele, než se mohla přesvědčit k opačnému názoru a obula si boty.
„Jdeme.“
***
Trvalo jen pár minut, než pár seděl v Julesově malém, modrém autě, rychle projíždějícím skrz blata směrem k civilizaci. Hermiona seděla na místě spolujezdce s rukama v klíně. Cítilaa vinu, že zase jednou utíká od vlkodlaka. Nechala mu vzkaz naškrábaný na malém papírku, ale věděla, že to nečiní žádný rozdíl. Vina jí dopadala na hruď s každým úderem jejího srdce a v žaludku jí tak tvořila odporný pocit. Stín vlkodlakova zavytí jí rezonoval v mysli, když odjížděli z malého hostince. Sevřelo se jí srdce. Věděla, že se nezastaví, dokud ji znovu nenajde. Potrestá ji za to, že dělá těžší život sobě i jemu. Pokusila se při té myšlence nesmát; jejich životy byly těžké už předtím. I tak vypadal včera v noci tak klidně. Začala uvažovat, zda důvod jeho nezlomného odhodlání jí být nablízku, nebyla zčásti touha udržet ji v bezpečí. Mohlo být možné, že se o ni skutečně staral? Nebo se jen staral o sebe a jeho sobecké touhy? Oceňovala myšlenku, že ať už to bylo cokoliv, tak zde nemohla zůstat a být rozmazlována vlkodlakem, zatímco Harry mohl stále dojít k újmě. Kdyby se rozhodla věřit, že měl skutečně mnoho vlčích instinktů, tak by její bezpečí bylo pořádně vysoko na seznamu jeho priorit. Nevěřila tomu, ale věděla, že on ano a to bylo dost na to, aby se tou myšlenkou zabývala. V žádném případě na tom nezáleželo. Byli na opačné straně války a ona věděla, že Fenrir má pravdu. Řád by měl zlé časy, kdyby dovolil vlkodlakům běhat volně. Možná, že by je dokázala přesvědčit... Ne. Vlkodlaci se budou muset postarat sami o sebe. Nepotřebují moji pomoc. Fenrir zvládne své vlastní vyjednávání. Tak či tak to byla jeho chyba; musela být. Remus řekl, že šel mluvit s vlkodlaky, ale co ostatní vlkodlaci v Británii?
V hlavě se jí objevila tichá myšlenka. Spojila si něco, co jí Harry řekl po rozhovoru s Remusem: „Hádám, že Greyback vyděsil všechny ostatní vlkodlaky, aby se mu nestavěly na odpor, takže nechtějí naslouchat Remusovi. Všichni si myslí, že jim dává lepší život, ale je to jen krvežíznivé monstrum.“
Tehdy by s ním Hermiona souhlasila, ale nyní přemýšlela, jak dobře informovaný Remus byl v pokusu obrátit na svou stranu smečku Fenrirovi pod nosem. Fenrir musel vědět, co se děje a musel vkládat obrovskou důvěru do těch ve smečce. Pro Lupina by bylo lepší, kdyby šel rovnou za Alphou. To uvědomění udeřilo do Hermiony; Remuse se Greybacka bál. To muselo být jediné vysvětlení. Znala Remuse dost dobře na to, aby věděla, že by nenechal nenávist, aby se postavila do cesty jeho misi. I když pro jejího bývalého profesora byl strach největším bojem. Zabralo roky, než souhlasil s tím, aby mu Tonksová vstoupila do života, protože se bál, že jí ublíží; takže, když se bál sám sebe, proč by se nemohl bát i Fenrira?
Hermiona se zamračila a najednou se zamyslela nad celou situací, které se mohli vyvarovat, kdyby jen Remus promluvil přímo s Alphou. Povzdechla si. Samozřejmě, že ne, Remus měl oprávněně strach z Fenrira; věděla, že větší muž Lupina nenávidí. Její zakabonění se proměnilo v lehký úsměv, když si vybavila, že jen zmínka o Remusi Lupinovi, uvedla Fenrira do špatné nálady. Jako když je pes v místnosti s něčím, co nemá rád. Jak moc to od něj bylo vlčí.
„Kam potřebuješ jet?“ přerušil Jules její myšlenky.
„Londýn,“ odpověděla bez zaváhání. Tam by snad měl být někdo, kdo by jí dokázal pomoci. Pravda byl taková, že neměla žádný plán. To vědomí jí na mysl opět přineslo vlkodlaka. Grimmauldovo náměstí možná je bezpečné, ale byla to šance.
„Hermiono,“ pronesl ten muž jemně, poté co strávili nějaký čas v tichosti. „Jsi v pořádku?“
„Ano-“ odpověděla okamžitě.
„Včera v noci jsi nevypadal moc dobře. Nerad bych překročil hranice, ale myslím, že bys měla jít na policii.“
Hermiona se usmála. „Ne. Nejsem v nebezpečí. Jen je tu něco, co musím udělat.“
Muž se na ni skepticky zadíval. „Viděl jsem něco jiného.“
„Mohu ti slíbit, že on mi neublíží. Prostě jsem...nemůže být součástí toho všeho,“ řekla. Věděla, že to byla ubohá odpověď, ale nemohlaa Julesovi říct více, bez toho, že by nevzbudila další otázky.
„Nejsi těhotná, že ne?“
Hermioně se rozšířily oči. To teda byla otázka! „Ne. Ne. Nic takového,“ odpálila francouzovi podezření rychle a vzpomínala na Fenrira před sebou, když utekla. Otočila se k okno, když jí tváře zalil ruměnec. Děti...mláďata, jak jim říkala Catia. To byla myšlenka, která jí ještě nikdy nepřišla na mysl. Dokud dokáže udržet jeho povahu pod kontrolou, tak bude Fenrir dobrý otec. Hermiona zavrtěla hlavou; to byla blbost. Opravdu právě uvažovala o tom, že by měla děti s vlkodlakem? Musela zešílet. Její spánek možná byl nějakým nevysvětlitelným způsobem spojený s vlkodlakem, ale nic jiného. Dělala sváá vlastní rozhodnutí. Přesto si však Hermiona dovolila malý úsměv při vzpomínce na Fenrira, jak si hraje s mláďaty v jeslích. Vypadal tak přirozeně; jako kdyby nebyly nic jiného, než Fenrir řekl: vlci.
„Co to bylo?“ zeptal se tiše Jules.
Hermiona nadskočila, neuvědomila si, že promluvila nahlas. „Vlci,“ zopakovala tiše.
Jules se zasmál. „Ti v Anglii nejsou. Už dlouho ne.“ Ačkoliv v jeho očích bylo něco, co Hermioně připadalo podezřelé. Ten muž možná nebyl tak upřímný ve svých záměrech, jak si původně myslela.
„Slyšela jsem tě, jak se na to ptáš farmářů.“
„Vždy se najdou lidé, co něco viděli, ale není žádný důkaz o pozadí toho, co říkají,“ odpověděl muž trochu moc rychle.
„Hlavně okolo Yorku?“ zeptala se Hermiona v pokusu vypadat přitom nevinně. Jules se zamračil.
„Ano.“
„Ve skutečnosti nestuduješ králíky, že ne?“
„No. Ano i ne. Už dlouho jsem byl zvědavý na příběhy, které jsem slýchal o obludných vlcích spatřených v této oblasti, ale nemohl jsem se honit za pohádkami. Opravdu hledám zajíce; vlci jsou...moje hobby.“
Hermiona se na muže podívala. Když mluvil, měl v očích nepřítomný pohled. Na jeho příběhu bylo víc, než jí říkal, ale rozhodla se netlačit na pilu. I ona sama toho dost skrývala. Každý měl tajemství, ale možná tam byly věci, kterým tak úplně nerozumněl. Myšlenky jí přelétaly od Řádu k vlkodlakovi a ke šťastným dnům v Bradavicích.
Dál jeli v tichu. Hermiona se necítila na normální rozhovor s mužem. Ne, že by tedy on mluvil nějak moc.
***
O dvě hodiny později dorazili do města York. Když se blížili k centru města, tak Julesovo auto začalo vydávat podivný zvuk. Ustaraně pohlédnul na Hermionu. „Tohle není normální.“
Přikývla. Hermiona se okamžitě zamyslela, zda to není nějaký druh sabotáže. Rychle tu myšlenku zavrhla. Kouzelníci nevědí nic o autech a nezdálo se, že by o muže měl zájem ještě někdo jiný. Musí to být mechanická závada. Doufala, že to zvládnou někam do bezpečí, než auto chcípne.
Ohlížela se zpátky na roky, jako čarodějka. Hermiona si uvědomila, že nikdy skutečně nebyla v bezpečí od doby, co se kamarádila s Harrym. Naopak byla v nebezpečí. Vždycky byla schopná se s tím vyrovnat, ale občas měla pocit, že tam nepatří. Catia ji donutila cítit se vítanou a ostatní ji jednoduše přijali. Fenrir byl panovačný, ale věděla, že má starost.
Byl Alpha, takže očekával poslušnost. Byl s ní celkem trpělivý, když se ohlédla na jeho činy a jak málo respektovala jeho autoritu. Utěšoval ji, když byla naštvaná a nebo ji nechal o samotě, když to požadovala. Pokusila se neusmívat při myšlence na velkého muže s vlčím temperamentem, ale selhala. Pohlédla z okna. Byla smutná ohledně svého rozhodnutí opustit bezpečí vlkodlaačí smečky. Tiše si lámala hlavu nad tím, jak ho ovlivní její odchod. Jistě to nebude tak strašné. Kolik let žil bez ní? Bude v pořádku. Polkla, když si vyvolala fakt, co si pamatovala z hodin základní školy: vlci se spárují na celý život.
S touhle poslední myšlenkou Julesovo auto vydalo poslední zakašlání a zdechlo, i když na volnoběh zastavilo vedle prázdného parkovacího místa.