Instinkty 15
15. Odpočinek
Obloha byla temná; měsíc nebyl nikde vidět. Blata byla tichá, jako obvykle; jen na zvlněných kopcích se občas ozvalo zavrzání cvrčka. Cecilův podnik však byl na hony vzdálený poklidnému světu Yorkshirských blat. V hostinci dnes panoval halas. Skoro každý farmář, který byl schopen sem dojít pěšky byl přítomen v malé hospůdce. Každý přiložil ruku k dílu s opravou mostu, a po práci, když už byla příliš velká tma, než aby se dalo bezpečně pracovat, zamířil rovnou k Cecilovi. Hermiona se doslechla, že již to bylo skoro hotové. Byla ohromena rychlostí, se kterou znovu vybudovali most. Nemělo by ji to překvapovat; všichni na silnici záviseli, když chtěli své zboží dopravit tam i zpět. Bylo to jejich živobytí, muselo se to tedy opravit rychle.
Hermiona pomáhala Cecilovi za barem, zatímco jí spadlý most blokoval jedinou cestu k odchodu. Trvala na tom, že nějak pomůže, chtěla mu tím oplatit, že on pomohl jí. Mohla tam v divočině zemřít, kdyby nebylo jeho. Bylo to to nejmenší, co mohla udělat. Během doby, co obsluhovala místní se to všechno od pár farmářů dozvěděla. Všichni byli moc milí. I když tu byl jeden muž, který zachytil Hermioninu pozornost. Obvykle sedávl sám s knihou, mimo od ostatních hlasitě rozveselených stálých zákazníků.
Ten muž byl zpočátku tichý, skoro zasmušilý, ale Hermiona se dostala skrz jeho chování pomocí veselého úsměvu. Jmenoval se Jules Sauveterre, byl to francouzský zoolog a byl zde, aby studoval zdejší původní faunu. Obzvláště ho zajímali zajíci žijící na blatech. V oblasti bylo i několik zalesněných ploch, ale ne dost na to, aby uživili velké hlodavce; byl zvědaavý, zda se mu podaří zjistit, jak dokázali přežít v tak nehostinném prostředí. Krátce hovořil s některými místními farmáři ohledně jejich stád ovcí, které se pásly na blatech, ale ty ho zajímaly přece jen méně. Položil i pár otázek ohledně mizení zvířat; a farmáři mu na to přikývli.
„Ovce nejsou vždycky tak chytré, mladíku. A vždycky se dostanou do potíží ve stejnou chvíli.“
Hermioně se ten muž docela zamlouval. Byl milý a dokonce ho přiměla, aby se trochu otevřel. Nabízel jí mnohem podnětnější společnost, než ostatní. Byli to úžasní a zajímavý lidé, ale jen do doby, kdy nebyli pod vlivem alkoholu. Hermiona měla sklon se jim vyhýbat, jakmile v sobě měli rundu nebo dvě. Nebyli nepříjemní, ale ona raději byla mimo jejich společnost. Občas se ukrývala v tichém rohu u baru; Jules se k ní někdy večer připojil a dnes na ni dokonce čekal. Přes místnost se na ni usmál, když konečně doroznesla tác s pitím.
Hermiona se na francouze usmála, když se opřela o pult. Obvyklí zákazníci měli své pití a na čaas nebudou toužit po její společnosti. Chvíli s ním rozmlouvala; jeho tichý přístup se rozpustil v několika uplynulých dnech a nyní k ní byl poměrně přátelský. Nebyl příliš troufalý; ve skutečnosti byl poněkud kavalírský, ale Hermiona ani nepřemýšlela o jeho přístupu k ní, jako o něčem víc, než bylo jednoduché přátelství. Byl milý a onaa to oceňovala. Zdálo se, že ji to uklidňuje. Od doby, co se uzdravila, tak nespala příliš dobře a byla díky své nespavosti unavená. Zdálo se, že hovořit s někým zmírňuje její napětí, ale i tak to nebylo moc.
Fenrir... Jeho přítomnost by to všechno smetla pryč. Srdce jí pokleslo při myšlence na vlkodlaka. Postrádala víc, než jen jeho podivnou schopnost odehnat pryč její noční můry. Nenáviděla, že si to připustila, i když jen sama sobě, ale byla to pravda. Stočila rychle od toho muže myšlenky a místo toho se zaměřila na konverzaci, kterou vedla s Julesem.
Hermiona byla napůl cesty s odpovědí na Julesovu otázku ohledně jejích přátel, vynechala přitom několik klíčových detailů, když uprostřed věty ztuhla. Hlas vznášející se nad hlukem malého davu místních. Nebyl hlasitý, ale zdálo se, jako by zastínil všechny ostatní hlasy. Úplně klidně to mohl být i křik vzhledem k tomu, jak dobře ho Hermiona slyšela. Zavřela oči a pokoušela se dát dohromady. Zdálo se, že jí jeho hlas naplnil uši víc, když zavřela oči.
„Hermiono? Jsi v pořádku?“
Žena nadskočila, když na rameni ucítila mužskou ruku. Bezděčně sevřela barový pult tak pevně, že jí zbělely klouby prstů. Ty věci si jenom představovala, stalo se to proto, že o něm přemýšlela. Ve skutečnosti zde nebyl. Pohlédla ke dveřím, jen aby se ujistila. Při tom, co uviděla, se jí rozšířily oči. Byl tam. Fenrir Greyback se choval civilizovaně v místnosti plné nesnesitelných mudlů.
„Já-já jenom-“ zdálo se, že jí došla slova. Měla jen dvě myšlenky. První byla běžet tak daleko, jak jen dokáže opačným směrem. Ta druhá bylo mnohem silnější nutkání: běžet přes místnost přímo do Fenrirovy náruče.
Hermiona pokračovala ve škrcení pultu ve snaze udržet své nohy přímo na místě. Odmítla se podívat do vlkodlakovy tváře, když dlouhými kroky kráčel k baru, avšak koutkem oka zachytila jeho samolibý úsměv. Ani jí neunikl vzteklý pohled, který vyslal směrem k francouzovi.
„Dobrý večer,“ řekl Jules odměřeně a nesundal ruku z Hermionina ramene.
Hermiona se pokoušela nevidět. Ten muž byl velmi statečný, ale jeho práce nebyla ochraňovat ji. Fenrir se o něj nezajímal a Hermiona chtěla, aby to tak zůstalo. Mohla na sobě cítit vlkodlakovy oči. Zamumlala něco o tom, že musí zkontrolovat polévku, aby se nespálila a odspěchala do kuchyně. Opřela se o chladnou kamennou stěnu v pokusu vyčistit si hlavu. Někde vzadu v mysli věděla, že nikdy nebyl příliš daleko a nepotrvá to dlouho. Netrápilo ji tak moc, jak by si přála.
Zvuk Fenrirových kroků se ozval jen vteřiny po tom, co se Hermiona usadila proti vzdálené zdi. Odmítla se na něj podívat, když se k ní blížil. Stropní světlo na ni vrhalo jeho stín, když se zastaavil přímo před ní. Okamžik stál nad ní, nepromluvil ani se nepohnul blíž.
„Ahoj, drahá,“ pronesl něžně.
„A-ahoj,“ odpověděla Hermiona stále hledící na své nohy. Mohla cítit, jak se její tělo uvolnilo jen jeho pouhou přítomností.
Fenrirovy prsty ji chytily za bradu a jemně ji zvedly, takže hleděla přímo do jeho očí. Hermiona nadskočila nad tím pohledem, co ji přivítal. Fenrirovy normálně jasné jantarové oči byly nyní jasně modré. Zírala na něj. Rozhodně by si neočaroval oči, jen aby zapadnul, na to byl příliš pyšný.
„Co se stalo?“ zeptala se klidně; dovolila si, aby z ní spadly její obavy. Nechtěla se hádat; byla unavená.
Věnoval jí opravdový úsměv, ačkoliv jen nepatrný, a pokrčil rameny. „Je novoluní. Síla měsíce je pro tuhle noc pryč.“
Hermiona si prohlížela vlkodlaka. Vypadal unaveně. Nevypadal stejně vyčerpaně, jako Lupin, když bylo po úplňku, ale nebyl tak plný života, jako obvykle. Nepřemýšlela o tom, jak by ho absence měsíce mohla ovlivňovat. Tohle by byl den, kdy by Remus přetékal energií, ale zdálo se, že na Fenrira to má opačný účinek přesně jako vše ostatní, co se o něm dozvěděla.
Hnědovlasá čarodějka se přitulila k vlkodlakovu něžnému doteku, když jí rty přejel po čele. Jeho drsné strniště ji škrábalo na kůži a přinášelo jí pocit úlevy. Teplo vyzařující z jeho těla; dnes v noci by dokázala usnout, kdyby zůstala s ním. Toužila po pořádném nočním spánku, ale bylo v tom i víc, než to. Chyběl jí. Bylo pro ni nepochopitelné, proč tomu tak bylo, ale byla to pravda. Poddala se tomu nutkání dotknout se ho, když byly jeho rty pryč a on si ji přitáhnul do něžného, ale pevného objetí.
„Fenrire,“ začala, ale přerušilo ji, když zaslechla, jak si vedle ní spokojeně vydechnul. Usmála se při zvuku jeho jména na jazyku; skoro jí chybělo ho vyslovovat.
„Ano, lásko?“
„Já-já-“ nevěděla, co vlastně chtěla říct. Oční víčka jí najednou ztěžkla. Zdálo se, že celé její tělo odplouvá; odpadalo do stavu spánku. Chtěla jen znovu poslouchat, jak mluví. Jeho hřejivý hlas ji utěšoval víc, než význam slov ztracených v mlze její vyčerpané mysli.
***
Fenrir se nestaral o to, zda se jeho manželka omlouvá nebo protestuje; byl prostě jen rád, že ji má opět v náručí. Pravděpodobně měla výhrady k jeho přítomnosti, ale začala být mnohem méně důrazná, než ohledně toho byla před chvílí. Nebyla cítit naštvaně nebo vystrašeně, ale zmateně. Byla unavená možná víc, než on samotný a věděl, že to ovlivňuje její rozhodnutí. Poddávala se mu celé její tělo, jak odpadala její obrana. Sklonil se k ní, aby přejel rty po jejím krku a přitáhl si ji k sobě ještě těsněji. Nechtěl, aby od něj opět znovu odešla.
„Chyběla jsi mi,“ pronesl tiše překvapený tím, že ta dvě slova vůbec opustila jeho rty. Ale slíbila si, že už nic nebude přestírat, že bude takový, jakým byl. To zahrnovalo i jeho pocity, i když bylo celkem dost tvrdé některé věci přiznat, a to dokonce i jí.
Nebyl naštvaný, že neodpověděla. Vědě, že stejně tak chyběl i on jí. Neodtáhla se od něj, aby ji nenaplňoval strach. Dokázal ucítit její touhu v tom okamžiku, kdy vkročil do Cecilova hostince. Nebyla to vůně, kterou mohl popsat, ale věděl, co znamená. A jenom zesílila, když si ji přitáhl do náručí. Tělo měla skoro bezvládné. Ztěžka se o něj opírala, aby ji podržel.
„Fenrire...“ zamumlala, slabiky jí splývaly dohromady. „Jsem tak ospalá.“
Lehce se zasmál. „Samozřejmě, že ano. Nijak moc dobře jsi nespala, že?“ Líně zavrtěla hlavou.
„Zkoušela jsem to. Já-“ její proslov přerušilo zívnutí,“nebyla tak unavená ještě před minutou.“
Láskyplně se na ni usmál. „Ještě před minutou jsi nebyla tak uvolněná, Hermiono. Byla jsi moc napjatá; nebylo divu, že jsi nemohla spát.“
„Neprosila jsem se o to!“ ohradila se slabě, nedosáhla však ničeho jiného, než že se rukou opřela o jeho hruď.
Fenrir ji jemně vzal za ruku, pobaven jejím pokusem pokračovat sama a to dokonce, i když usínala v jeho náruči. Zvednul ji ze země a ignoroval její lehké, mumlavé protesty. Potřebovala spánek, opravdový spánek. Nechystal se jí to odepřít. Hodlal se o ni postarat. Pro jednou se jeho instinkty opět kryly s jeho vůlí. Odnesl ji do místnosti, kde jí Cecil dovolil zůstat a něžně ji položil na postel. Během doby, co jí nesl, usnula.