Instinkty 14
14. Péče a následek
Fenrir sledoval Hermionu přes mokrá vřesoviště severního Yorkshireu. Její vůně tu byla jediná nová; o to snadnější bylo ji sledovat, než kdyby kolem byli ostatní. Byl by schopen ji vysledovat kdekoliv, bez ohledu na to však byla její vůně čistá; osvětlovala její cestu tak jistě, jako kdyby tam byly šipky mířící správným směrem. Věděl, že si musí udržovat odstup; nehodlal ji odtáhnout zpět, jak původně zamýšlel. Nehodlal tentokrát nechat svou prudkou povahu, aby z něj dostala to nejlepší. Potřebovala prostor. Potřebovala vědět, že jí ho dává; ale nejdříve se musel ujistit, že byla v bezpečí. Byla jeho chyba, že byla tam venku; a on to věděl.
Cítil, že by nakonec utekla bez ohledu na to, jak by se cítila. Potřebovala čas se přizpůsobit; věděl, že kvůli tomu oba trpí, a tak se zdráhal jí ten čas dát. Mohla by na to nakonec přijít sama, ale nikdy ne zcela. Tři dny nebyly dost dlouho; byl překvapen, že došla tak daleko, jak došla. Začínala věřit věcem, co jí řekl; ale až potom, co viděla důkaz. Důkaz byl vše, co žádala, aby uvěřila tomu, co řekl a byly tam záblesky toho, že mu odpovídala, ale žádný vážný důkaz, že by se uvolnila a prostě se tomu poddala. Chtěl, aby šla s ním bez potřeby důkazu. Bylo to prostě jen pár věcí, které neměly důvod. Nedokázala zanalyzovat jeho anatomii a vysvětlit si způsob, že vlkodlaci nefungovali tak, jak by většina lidí chtěla. Vlkodlaci byli záhadou, stejně jako mnoho jiných magických bytostí, dokonce i pro ně samotné. Fenrir k mnoha z nich přispíval, ale neznamenalo to, že dokázal vysvětlit, jak fungují. Prostě to tak fungovalo. Nedokázal jí dát důkaz, který vyžadovala, aby mu uvěřila, prostě se o ni jen musel starat, dokud si sama neuvědomí pravdu. Což bylo něco, co rozhodně neulehčovala.
Když Fenrir následoval stopu hnědovlasé čarodějky, tak si všimnul jejích nejistých kroků. Zašklebil se, kdykoliv přešel přes místo, kde zakopla a spadla do vřesu. Sice ji to nezranilo, ale rozhodně to nemohlo být příjemné. Vřes byl vždycky promáčený.
Vždy se k Hermioně přiblížil, jak začala padat noc. Nebyl dost blízko, aby upozornil na jeho přítomnost, ale jeho bystré oči snadno vytáhly její postavičku z temnoty. Trpělivě čekal se zatnutými zuby, když hledala spánek na chladné zemi. Přicházel déšť; mohl cítit, jak se hromadí ve vzduchu. Tiše se přikradl blíž k místu, kde Hermiona ležela na zemi; mohl ji alespoň ochraňovat, když spala. Šeptal zaklínadlo na uklidňující kouzlo, které seslal na Hermionu. Když nic jiného, tak mohla alespoň v noci zůstat suchá. Nespal celou noc; sledoval ji, odolával nutkání přitáhnout si ji do náruče při každém jejím výkřiku. Její noční můry byly horší, než předtím, jak víc plakala, tak začínal být neschopný zdržet se toho, aby na ni nepoložil ruku. Na chvíli ztichla a on věděl, že nebude tak blízko, až se následujícího rána vzbudí.
Noc přišla a odešla a Fenrir si všimnul, že se Hermiona vrtí, zatímco vychází slunce a tichounce se od ní odtáhnul. Zrušil zaklínadlo z minulé noci; byla by naštvaná, kdyby zjistila, že ji sledoval. Nechtěla od něj pomoc bez ohledu na to, jak moc ji potřebovala.
Druhý den byl horší. Když nemrholilo, tak lilo a Hermiona se stále plahočila skrz blata. Byla tak odhodlaná; obdivoval ji. Obdivoval její rozhodnost stejně, jako ho rozčilovala. Byla promočená a on věděl, že nic nejedla, ale i tak pořád pokračovala dál. Sledoval její čím dál víc křivolakou a nerovnou stopu dokud se den opět neproměnil v noc.
Fenrir si povzdechnul, když našel Hermionu zhroucenou na cestě. Její drobná postava ležela natažená na štěrku. Neztrácel čas a rychle si k ní kleknul.
„Proč jen jsi tak tvrdohlavá, družko?“ pronesl tichounce. „Mohla ses tady venku zabít.“ Zvedl si ji do náruče a přivinul si její bezvládnou postavu k hrudi. Její pach mu naplnil nos a on ztuhnul. Její obvyklá květinová vůně byla překrytá mdlým závanem horečky. Dal jí ruku na čelo a ucuknul, kůži měla horkou.
„Hermiono,“ povzdechnul si něžně. Proč se dávala všanc nebezpečí jen proto, aby se dostala pryč? Věděl, že se ho nebála, i když se tak tvářila. Bylo v tom něco dalšího, něco co mu neřekla; něco o čem si myslela, že je mnohem důležitější...
Válka. Fenrir zafuněl. Až moc se starala o ty kluky, co považovala za přátele; dokonce i o toho příšerného Weasleyovic kluka. Věděl, že si neodpočine, dokud válka neskončí a oni nebudou v bezpečí.
„Proklatě,“ zavrčel tichounce. Chtěl ji od toho všeho rychle dostat pryč; ale ona by mu to nikdy neodpustila. Odhodil z hlavy několik myšlenek, když k sobě tisknul bezvědomou dívku. Nebylo nic, co by ohledně toho mohl udělat; uchovával si myšlenku, že se jejich okolnosti možná změní, ale bylo tu hodně věcí, pod kterými se nebyl ochoten sklonit. Tak moc, jak si přál Hermionu mít na své straně, se o ni i staral a jeho city k ní vzrůstaly mnohem dál. Nehodlal jen kvůli ní dát všanc bezpečí celé smečky.
Přál si, aby ho nechala ji ochraňovat způsobem jakým mu velely jeho instinkty. Ty křičely v jeho hlavě, aby ji vzal domů, kde by byla v bezpečí. I když věděl, že by se tak nedostal ke svému výsledku. Lehce si odfrknul nad tou situací.
„Expecto Nuncio,“ zamumlal a vytáhnul svou hůlku. Z hůlky se s bouchnutím vynořil velký šedý vlk a rozběhnul se štěrkovou cestou. Fenrir spokojeně přikývnul, než stočil svou pozornost zpět ke své družce. Trochu se zavrtěla, když na ni promluvil.
„Promiň, lásko. Dám ti něco času; ale víš, že se nemůžu držet zpátky. To je to, čím jsem,“ políbil ji na čelo a horko vzlínající z jejího horečkou postiženého mozku způsobily, že ustaraně pozvednul obočí. „Nemůžu to změnit; dokonce ani kvůli tobě.“ Hrubou rukou ji pohladil v mokrých vlasech. Skutečnost, že stále byla promáčená mu nějak konečně secvakla v mozku. Sesla na ni rychlé vysoušecí kouzlo a i nadále přebíhal prsty v jejích vlasech.
Netrvalo dlouho, než uslyšel zvuk kroků drtících na zemi malé kamínky. Fenrir ani neotočil hlavu; poznal mužův pach, jak se přibližoval.
„Dostal jsem vaši zprávu, pane.“
„Dík, že jsi přišel tak rychle. Vždy jsi byl důvěryhodný.“
Muž se naklonil k Fenrirovi. „Je nemocná, co?“
Fenrir přikývnul. Pot se srážel Hermioně na čele. „Vyběhla bez přemýšlení. Přecenila se.“
„Můžete ji vyléčit?“
Fenrir pohlédnul na muže. „Léčení nikdy nebylo mojí silnou stránkou. A tak či tak potřebuje být nějakou dobu pryč ode mě. Vystrašil jsem je.“
Fenrirův společník se zlehka rozesmál. „Spíš by mě víc překvapilo, kdyby se nebála.“ Prohlížel si o dost opatrněji tu mladou ženu ve vlkodlakově náručí.
„Jsem rád, že jste ji našel. Můj otec o vás vždycky mluvil; smečka tu byla vždycky, i příběhy o vlkodlacích, ale pak jste tu byl vy. Vždycky až na vrcholu, ale vždycky samotnej...“
Fenrir zavrčel, čímž způsobil, že muž zvednul ruce v gestu podřízenosti.
„Nemyslím to zle, pane. Jen sem tím myslel, že jsem rád, že už nejste dál samotnej.“
Fenrir si povzdechnul. „Vždycky mi věnuješ pozornost, co?“
„Tak bych to neřekl, pane.“
„Ten dohled ti jistě předal tvůj dědeček.“
„Byl starší, než vy. To já nikdy nebudu. Jsem tu jen proto, abych pomohl.“
Vlkodlak si dobromyslně odfrknul. „Tvá rodina byla vždy nápomocná. Jsem rád, že ses rozhodl pokračovat v rodinném odkazu, Cecile.“
„Jsem tu vždycky, když mě budete potřebovat, pane,“ pronesl srdečně muž ve středním věku. „Svolal jsem chlapce. Je třeba, abychom jí dostali dovnitř. Pravděpodobně bude nejlepší, abyste tu nebyl až dorazí.“
Fenrir přikývnul a postavil se, když Hermionu jemně uložil zpátky na zem. „Děkuju, Cecile. Nenech ji odejít. Venku je právě teď příliš nebezpečno.“
„Ano, pane.“
„Bude mít noční můry,“ řekl vlkodlak a otočil se zády k blatům.
„Vždycky je maj.“
***
Yorkshire. Lapkové byli v páru se Smrtijedi, kteří prohledávali okolí kolem Yorku. Fenrirovi se sevřelo srdce, když si uvědomil, že Hermiona míří rovnou do města, kde se to rojí Smrtijedy. Musel se ujistit, že zůstane tam, kde byla, dokud nebzpečí nepomine. Nebyl si jist, že by ji dokázal zachránit znovu; obzvlášť pokud by se dostala do spárů té Lestrangeovic ženské. Ta žena způsobovala, že se mu z ní ježila srst. Skoro víc, než z Pána zla. Byla šílená. Nikdy nechtěl, aby se Hermiona musela potýkat s vyšinutou čarodějkou. I bez toho už byla dost vystresovaná.
Přál si, aby mu dovolila ji ukrýt, dokud válka neskončí. Byla geniální čarodějka; ale on o ni nechtěl přijít. Nechtěl, aby riskovala svůj život. Byl bez ní tak dlouho; nedokázal ji prostě nechat jít.
Ne. Nemohla opustit blata. Něco by se jí stalo, to věděl. Byla tu jenom jedna možná cesta vhodná pro auto a to se dalo jednoduše napravit. Cecil zvldáne zbytek.
***
Nějakou dobu to fungovalo. Fenrir podcenil místní. Znovupostavení mostu zabralo méně, než týden. Tihle mudlové byli dost vynalézaví. Hermiona byla odhodlaná; věděla, že by měla odejít ze Cecilovi péče tak brzo, jak jen toho bude schopná. Už to bylo šest dní od doby, kdy ji nechal jít. Možná, že to nebylo dost dlouho pro Hermionu, ale on již byl unaven čekáním. Fenrir byl celý týden podrážděný. Štěkal nespočetněkrát na Mensise a byl vděčný, že mladší vlk ho znal dost dobře na to, aby to nechával být. Nebylo tu naštěstí mnoho příležitostí, Fenrir byl většinu dní s lapkami. Vybíjel si svou agresi na každé ubohé duši, co se mu dostala do cesty.
Fenrir se ani neobtěžoval vytahovat hůlku, když se přímo před ním zmaterializoval bystrozor. V žilách se mu vařila zloba. Dovolil svým instinktům, aby nad ním přebraly kontrolu. Bylo to jednodušší, než nad tím přemýšlet. Skočil na kouzelníka a rozerval mu hrdlo. Oslepený touhou po krvi trhal muže dál. Jeho instinkty zamlžená mysl si ten pocit užívala; horká krev se mu řinula z úst a kapala mu na bradu. Rozhlédnul se po dalším cíli; jediné co slyšel, však byl pouze šílený chechot Belltrix Lestrangeové.
„Oooch! Malý vlček má dnes ale pořádnou chuť k jídlu!“
Vztekle na ni zavrčel; ale i přes clonu instinktů věděl, že s ní nemohl bojovat, ne dnes. Pokračoval ve sledování města s ostatními Smrtijedy; nechával svou mysl se toulat a nechal se vést pouze impulzy. Někde vzadu v hlavě si připomínal, že ona by jeho akce neschvalovala, ale ten pocit ignoroval. Jen to, že se nechá řídit, jako pes, mohlo smečce zaručit bezpečí; žádná jiná možnost tu nebyla. Zatnul zuby při pomyšlení na její nesouhlas, ale věděl, že takhle se to dělat musí. Neměli nad ním plnou kontrolu; stále dělal svá vlastní rozhodnutí. Nebyl ničí domácí mazlíček.
Fenrir dokonce ani neslyšel výkřiky dalšího kouzelníka, který mu zkřížil cestu; nehodlal poslouchat každé zavolání Pána zla. Když už musí být na vodítku, pak by měli vědět, že to není žádná záruka, že ho mohou zavolat kdykoliv, kdy se jim to bude hodit. Byly tu i jiné věci, co musel udělat. Pán zla nemohl zranit smečku, pokud nechtěl ztratit Fenrirovu podporu. Potřeboval ho k tomu, aby vyhrál válku. Dokázal by bez jeho pomoci pár dní přežít. Byl příliš dlouho moc daleko.
Byl čaas, aby se vrátil ke své družce.