Instinkty 13
13. Zotavení
„Další?“
„Myslím, že ano. Teď nemluv, potřebujeme ji dostat dovnitř. Celá se třese.“
Nejasné hlasy se vznášely v dálce, zatímco Hermiona cítila, že je zvedána ze země. Hlasy, které mohla vypíchnout z oparu dehydratace a vyčerpání, patřily cizincům. Byla si dostatečně vědoma toho, že ty zvuky byly nepovědomé, ale i tak opět upadala a vyklouzávala z bezvědomí. Zatím neotevřela oči; celé tělo měla vyčerpané a nechtěla nic víc, než být v teple, nechat se nakrmit a odpočívat.
V Hermionině zamlžené mysli se ve světlejších okamžicích jejího vědomí honily všemožné myšlenky. Myslela na domov, na své rodiče; myslela na Harryho a Rona a jejich zdánlivě nemožný úkol; myslela na Fenrira a ostatní vlkodlaky; ale jakmile na to pomyslela, tak se zdálo, že ta myšlenka zmizela tak rychle, jako kouř. Bylo to, jako by se pokoušela číst slova, která se před ní míhala příliš rychle, než aby vstřebala víc, než jen neurčitý sklon toho, jak to bylo napsáno. Nic se nezdálo pevné. Nemohla polapit své myšlenky víc, než zemi, která se pod ní pohupovala. Dozadu a dopředu. Dozadu a dopředu. Někdy dokázala porozumět některým slovům, co zaslechla, ale bylo příliš složité udržet se ve svých myšlenkách. Přemýšlela, zda sní; ta neschopnost porozumět jí připomněla nějaké sny. Snění by byla příjemná změna. Začala opovrhovat spánkem jelikož věděla, že ji nečeká nic než noční můry. Do mysli jí vtékaly myšlenky na Fenrira, jak se pokoušela něčeho pevného zachytit. Jantar se vznášel před jejím zamlženým zrakem; byla to jen barva v moři mlhy. Zdálo se, že postavy kolem jsou obkrouženy bílou a nikdo nezůstal dost dlouho na to, aby je rozeznala.
Hermiona se prodírala mlhou zahalenou krajinou a slyšela, jak známé, tak i cizí hlasy, zatímco šla, ale u ničeho se nezdržela. Až dokud do její horečnaté mysli neproniklo volání vlka. Znala ten zvuk; bylo to bezpečné. Ačkoliv to bylo nechtěné, tak věděla, že to je bezpečí. Šla za tím voláním, pokoušeje se pročistit mlhu a vyrušení. Měla něco na co se soustředit; a to ji vyvedlo z jejího zmatení. Postava vyrazila před ní, ale nikdy ne tak docela z Hermionina zorného pole a ona ho líně následovala skrz mlhy. Nevěděla, jak dlouho šla za vlkem, ale ty hlasy, co slyšela byly zřetelnější a čím dál šla, tím méně byla mlha hustá. Najednou vše zmizelo a Hermiona opět zjistila, že se potuluje v moři myšlenek a nápadů, které k ní zrovna dorazily; vlk však vždy přišel zpátky a pokaždé ji odvedl dál z mlhy.
Mlha ustupovala a Hermioninu mysl opět zaplavila temnota. Tohle však byla poklidná temnota, uklidňující konec jejího bezcíleného potácení. Přijala to, stále následovala své myšlenky, zatímco jí více a více podléhala.
***
Hermiona ospale otevřela oči, nos jí zaplňovala vůně teplé snídaně a zvuk slaniny škvařící se na pánvi byl vším, co slyšela. Ještě nikdy předtím neměla takový hlad; ani, když se v Deanově lese starali sami o sebe, tak necítila takovou bolest z hladu, která ji zastihla nyní.
Pohled, který ji přivítal, byl tak hřejivý, jako její nejodvážnější představa o tom, jaké by to mohlo být. Několikrát zamrkala, aby si pročistilaa vidění a přebrala si výsledný obraz. Teplými barvami vymalovaný strop nad její hlavou; byla to přátelská, vítající a známá barva. Stejná byla i na zdech, které bylo vidět. Na boku místnosti, který Hermiona mohla vidět byl umístěn obrovský krb, ve kterém vsele plápolal oheň.
Slyšela kroky a pokusila se posadit, avšak nebyla schopná se vysoukat z pozice, ve které byla. Třásla se usílím se posadit, jenže byla příliš zesláblá.
„Pomalu, děvče, prošla sis tvrdou zkouškou.“
Hermiona se uvolnila, když jí do zorného pole vplula neznámá tvář. Nepoznávala ho; jenže něco v něm způsobilo, že se jí okamžitě ulevilo. Neznámé prostředí znamenalo, že ji Fenrir nesledoval; a tudíž nějspíše ani nikoho nezranil, když se ji snažil dostihnout. Neměla energii na to, aby muži odpověděla aa taak stěží přikývla. Jelikož neměla co jiného, tak čarodějka zkoumala toho muže, který se pohybovaal po malé místnosti. Nebyl nijak velký, ale vypadal silný. Hermiona se domnívala, že to je mudla; nic z toho, co viděla, totiž nenapovídalo opaku. Vypadal, že je zhruba ve středním věku; hnědé vlasy mu ustupovaly, ale ještě nešedly. Tvář měl poznamenanou jen nejjemnějšími vráskami a v kroku měl jistou pružnost, zatímco pobíhal v kuchyni. Vypadal jako milý, ochotný člověk. Hermiona si nedokázala pomoci, ten muž se jí zamlouval.
„Menuju se Cecil,“ řekl. S něčím v rukách přešel zpět k místu, kde ležela Hermiona.
Hermiona rozpoznala okrouhlý tvar misky a lžíce, když k ní muž přišel blíž. Jakmile zacítila vůni vývaru, tak jí žaludek hlasitě zakručel. Slyšela, jak skřípělo dřevo, když si Cecil přitáhl židli vedle ní. Chtěla se ho zeptat, co se jí stalo; pamatovala si, jak v dešti běžěla skrz blata, ale nevzpomínala si, že by se dostala do obydlené oblasti. Otevřela pusu, aby promluvila, ale jediný zvuk, coz nich vyšel byl skřípavý a suchý.
„Teďka.“ Cecil nabral plnou lžíci vývaru a donesl ji k jejím ústům, které Hermiona ochotně otevřela. „Netuším, kde ses tam vzala, ale kluci a já jsme tě našli minulou noc na silnici. Až do dneška do rána jsi měla horečku. Co si tady, tak jsi do sebe nic nedostala; jediný, co sme do tebe dostali, byla voda. Ale zdá se, že teď už vypadáš mnohem líp.“ Věnoval jí hřejivý úsměv, zatímco ji stále krmil.
„Děkuji,“ vysoukala ze sebe, když jí krk ukonejšila horká tekutina. Po několika dnech nepoužívání byl její hlas poněkud nakřáplý, ale již se začínala cítit lépe.
„Žádnej problém, děvče. Přece nemůžu nechat mladou holku vyhladovět u svejch dveří.“
Hermiona přikývla. Vývar byl brzy pryč a Cecil ji vybídnul, aby se vyspala. Snadno se uvolnila a s tím, jak bylo její tělo vyčerpané, tak brzy odplula zpět do spánku.
***
Hermiona se během dnes několikrát vzbudila. Pokaždé se najedla a napila o něco víc. Večer se již cítila natolik dobře, aby se postavila. Cecil jí nedovolil pohybovat se bez asistence, ale i tak si udělala procházku po příjemném obývacím prostoru. Muž měl malé podnikání, které znělo hodně jako hostinec ve středověkém stylu. Cecil jí to popsal, jako hostel, avšak Hermiona si myslela, že to byl víc kříženec mezi hospodou a hostincem. Občas sem zašli zdejší farmáři a zaplatili za skleničku nebo dvě a prostě si užívali společnost ostatních. Vřesoviště dokázala být osamělá.
Hermiona brzy přišla na to, proč se místní vracejí každou noc; nějaká kalamita zničila jediný most přes řeku Whitensdale Beck. Od té nehody uplynulo již několik dní, ale přes rokli nemohl nikdo přejít. Mladší muži z okolí se připojili s pomocí opravit most, ale zabere to několik dní, než se Hermiona bude moct někam dostat autem. Cecil byl poněkud vyhýbavý ohledně detailů, což na Hermionu působilo poněkud podezřele. Spílala si za to, že tomu muži nevěří; její paranoia z ní dostalaa to nejlepší. Pravděpodobně prostě jen nevěděl, co se s tou stavbou stalo, ale bylo opravdu hodně divné, že telefony nefungovaly, i když elektřina stále běžela.
Není to Smrtijed, Hermiono, říkala si, a rozhodně k tobě je milý. Zasekla se tu. Byla tak blízko ke svobodě a zároveň tak daleko od toho, kde potřebovala být. Doufala, že pro ni nepřijde Fenrir dřív, než bude opravený most. Trochu pochybovala, že by ji našel, i když se zdálo, že v Deanově lese neměl nejmenší potíž ji sledovat. O kolik snadnější by topro něj jen bylo, kdyby ji sledoval skrz vřesoviště, která mu jsou domovem. Odhodlala se na tom muži dále nelpět, ale ta noc dokázala, že byl mnohem složitější, než si vůbec představovala.
Cecil byl neuvěřitelně pohostinný a dával dostatek dřeva na oheň, aby hořel celou noc. Díky tomu byl obýváček příjemně teplý. Navzdory ohni a měkkým, teplým přikrývkám, které ji zakrývaly, byla Hermioně zima. Postrádala vlkodlakovo teplo a to, jak snadno s ním přicházel spánek, když se k němu přitulila. Zabralo to nějaký čas, než se jí podařilo upadnout do spánku a ten opět netrval moc dlouho. Bez Fenrirovi přítomnosti se vracely Hermioniny noční můry. Nebyly tak zlé, jako předtím, tedy určitým způsobem ne, ale zas v jiných aspektech byly mnohem horší. Tuhle noc ji ve snech pronásledoval Fenrir. Sledovala Bellatrix, jak ho mučí. Viděla, jak ho zabil Voldemort a nebo hůř, jak ho zabil Řád. Pokaždé neměla dostatečnou moc, aby to zastavila; pokaždé se probudila zmáčená ledovým potem a s nevítanými slzami na tvářích. A po každé ty slzy vztekle setřela, než se uložila zpět ke spánku a ten kolotoč začal nanovo.
Nestarám se o něj; můj mozek prostě jen všechno zpracovává. Hermiona ignorovala ten malý kousek, který ji bolel v hrudi touhou po tom znovu spatřit vlkodlaka. „Povinnost je těžší, než hora,“ Hermiona si nedokázalaa vzpomenout, kde přesně tu frázi slyšela, možná to bylo v jedné z otcových knih; doopravdy na tom nezáleželo. Musela zastavit tuhle válku, byla to její odpovědnost. Odpovědnost k jejím přátelům a zbytku kouzelnického světa. Měla moc stvořit změnu, pomůže obrátit ten příliv a s Fenrirem to nebude moci udělat.
Fenrir, pomyslela si tesklivě a její mysl prostupovala vzpomínka na jejich poslední střetnutí. Přistihla se, že občas u něj prodlévá v myšlenkách a to obzvlášť v noci. Její sny ji donutily o něm uvažovat jinak, než jak o něm smýšlela v minulosti. Ať už sebevíc chtěla zapomenout stránku, kterou jí ukázal, tak jí bylo jasné, že nebude schopná si z hlavy vymazat ty obrázky. Fenrir již nikdy nebude znovu jen pouhým monstrem, kterým věřila, že je. Krátce se zamyslela, zda by s ním mohla bojovat, kdyby na to přišlo; pokud by s ní bojoval, jako s každou jinou osobou, která mu oponovala, pak by mu mohla vzdorovat, ale ona věděla, že k ní se chová naprosto jinak, než k ostatním. Prostě se od něj bude muset držet dál.
Bylo jednodušší to říct, než to udělat.