Instinkty 12
12. Na vřesovišti
Hermiona běžěla přes vřesem pokrytou pláň; nezastavila, aby obdivovala jejich vážnou krásu. Jasně růžová a purpurová květena mokřadu ji hladila po nohách a na džínách jí nechávala vlhké lístky a drobné kousky. Neviděla tichou nádheru v šustící bažinné trávě a kapradí, které nohavice jejích kalhot smáčelo ranní rosou. Viděla jen otravnou rosu, která její nešťastnou situaci ještě více zhoršovala. Stále běžela dál. Zem pod ní jí odletovala od chodidel a takto zakrytá flora způsobovala, že občas neviděla díry a výmoly, přes které klopýtala. Nestaral se o to, jak často padala; odmítala zpomalit i navzdory rychle se rozpadajícímu podkladu. Nejspíše bude překvapená, když si zvládne nezlomit kotník v jednom z těch skrytých příkopů, do kterých padala. Byla příliš zabrána do událostí, které se staly, a tak běžela tak daleko, jak jen mohla, dokud nevěnovala svému kotníku další myšlenku.
Mokřady zůstaly za Hermionou, ale nezdálo se, že by se něco změnilo. Ten samý terén se táhl na míle daleko; nezáleží na tom, jak daleko doběhla, zdálo se, jako že neudělala žádný pokrok. Jedinou útěchou jí bylo, že již za sebou dále neviděla hrad. Bojovala proti převládající myšlence, že nikdy neunikne vlkodlakovi. Nemohla ho nechat, aby ji vzal zpátky; začínala se mu vzdávat a zbyla v ní jen malá špetka vůle, co s ním chtěla bojovat. Opovrhovala těmi myšlenkami, dokonce i když se jí svaly třásly s každým pohybem. Nepřestala utíkat, dokud nezeslábla natolik, že to již nezvládala; a dokonce i pak své nohy nutila k tomu, aby ji nesly dál. I to, že stála působilo jejímu vyčerpanému tělu, že se třáslo vyčerpáním. Vyčerpané svaly se jí při každém kroku třásly. Ale stále pokračovala dál, dokud nezačalo zapadat slunce.
Jak na blata začal padat soumrak, tak Hermiona konečně dovolila svému vyčerpanému tělu, aby si odpočalo. Zhroutila se na měkkou, měchem pokrytou zem a skoro okamžitě usnula. Ale ne na dlouho. Spánek možná přišel snadno, ale setrvat v něm bylo jako snažit se v dlaních udržet vodu. Jakmile už se jí podařilo ho uchopit, tak opětovně vyklouznul z jejího sevření. Noc byla tichá, dokonce poklidná. A nebylo ani chladno ani mokro. Zažila už i horší noci, když byla venku s Ronem a Harrym. Tentokrát i přesto, že okolí nemělo vliv na to, jak byla vzdálená od světa snů. Noční můry se vrátily a byly horší, než kdy předtím. Ať už ty sny začaly jakkoliv, tak vždy končily křikem a slzami. Hermiona se obvykle budila s panikou; zběsile se rozhlížela po známém okolí, a pak propadala slzám, když zjistila, že tam nenajde žádnou útěchu. Nebylo tu žádné teplo ani bezpečí. Hermiona tesknila ze ztráty Fenrirova tepla; i přesto, že předtím bylo nechtěné. Nehodlala se vrátit, ale dovolila si, aby jí chyběl pokojný spánek v jeho přítomnosti. Tesknila po přítomnosti svých přátel, kteří by s jejím strachy alespoň soucítili. Močály byly na hony vzdáleny chápání. Dnešní noc byla suchá, ale příštího rána to tak zůstat nemusí.
Hermiona se s trhnutím probudila; konečně se jí podařilo na chviličku usnout, když se slunce vyšplhalo nad horizont. Stejně rychle, jako se svět zaléval světlem, tak se opět rychle ponořil do temnoty díky tlustým šedým mrakům. Schylovalo se k dešti. Čarodějka se donutila rozhýbat ztuhlé svaly, aby se dokázala postavit. Tělo ji bolelo a každý pohyb byl obtížný. Přemohla hrozící pláč a donutila své nohy, aby ji poslouchaly. Unavené končetiny protestovaly s každým krokem a křičely po delším odpočinku, avšak ona byla rozhodnuta dostat se od Fenrira tak daleko, jak jen dokáže. A bylo to něco, co začínalo být těžší, než by chtěla. Byla hladová; od včerejšího večera nic nejedla. Proč s odchodem nepočkala dokud by nesehnala nějaké jídlo? Kdy se stala tak horkokrevnou? Muselo to být vlkodlakem; zdálo se, že ji dokázal vytočit, jako nikdo jiný. Nenáviděla tu možnost připustit si, že Fenrir se jí dokázal dostat pod kůži, stejně jako Ron na denní bázi. Ačkoliv její zlost na Fenrira byla nějak jiná.
Hermiona se bála Fenrira nebo třeba jen myšlenky na něj. Způsob, jakým k němu bylo přitahováno její tělo; to pomyšlení ji děsilo. Byla do toho vtažena hodně rychle. Nechala ho, aby ji políbil a bavilo ji pomyšlení na to, že by nějak všechno dokázala zapomenout a zůstat s vlkodlakem. Cítila, jak je tím všechny zrazuje: Harryho, Ginny, Rona, Řád, všechny. Nebyl jiný osud, než ten, co si vybrala. Ten, v němž nebylo zapomenutí, ne dokud nebude válka u konce nebo nebude mrtvá. Nějak si nemyslela, že by Fenrir dovolil tu poslední možnost. Jistě s ní byl spojený; což samo o sobě působilo na Hermionu poplašně. Taky se zdálo, že s ní chce zacházet dobře. Nemohl ji držet, jako vězně v tom nejpřesnějším slova smyslu. Byl skoro vstřícný, skoro rodinný. To ji děsilo více, než cokoliv jiného; myšlenka, že by mohl být domovem, prostupovala její myslí a odmítala se nechat vypudit. Byla tak strašně blízko k tomu, aby se oddala jeho pošetilé fantazii, která ji pro něj nějak předurčila. To bylo ono, nebylo to nic víc, než iluze; fraška. Ne nic, než pokroucené vnímání reality, které si vymyslel stejně pokroucený muž. Čím dál uběhla, tím více se pokoušela přesvědčit, že ji nějak očaroval. Prostě ji nějak oblbnul, aby myslela tímto způsobem. Nebyl dobře známý; nebyl domov; to pomyšlení bylo šílené. Hermiona jistě nebyla šílená, takže tu muselo být ještě nějaké jiné vysvětlení.
Mohl by být domov; jen bych to musela nechat plynout. Skrz mlhu její mysli se probojovala tahle rozčilující vzpurná myšlenka. Nezáleželo, kolikrát se snažila říkat si něco jiného, vždy se dostala k té samé sadě myšlenek. Chtěla, aby to byl trik; nechtěla, aby chtěla Fenrira. Pokud to nebyly její skutečné myšlenky, tak potom nebylo skutečné nic a ona by mohla odložit zbytek svého střetávajícího sentimentu.
Z mraků nad její hlavou začalo mrholit a vždy na krátko se to z jemné mlhy změnilo v burácející liják. Hermiona pokračovala v boji se svými myšlenkami, zatímco se protloukala skrz ledový déšť. Třásla se a nějaký zbytek logiky jí říkal, aby se otočila, jinak se v tomhle počasí podchladí. Ale větší část z ní se odmítala touto myšlenkou na návrat zabývat. Dokonce se ani neohlédla směrem, ze kterého přišla. Věděl by, že na něj myslí; jeho tělsené teplo zahánějící její noční můry a jeho rty jemně přitisknuté na jejím krku. Bezmyšlenkovitě zvedla ruku a položila si ji do ohbí krku a potlačila nutkání zaječet nad nespravedlností celé téhle situace. Chtělo se jí brečet. Chtěla padnout na mokrou zem, dokud...myslí jí problesklo asi tak tucet ruzných myšlenek. Nejdůležitější z nich se věnovala Fenrirovi, který ji v dešti hledal. V další chvíli ta myšlenka skoro zmizela. Nesměla déle lpět na takovýchto myšlenkách; nehodlá se nechat totálně vyčerpat a zemřít tu ve vřesovišti, kde na dohled není žádná civilizace.
Bylo po poledni, když si Hermiona sedla, že si odpočine. Déšť ustal jen pro tuto chvíli a zanechal po sobě vše i čarodějku zcela promáčené. Zvládla najít kámen uprostřed nasáklého vřesu, který byl vlhký jen částečně a sedla si na něj. V nohách jí pulzovalo a tělo se jí třáslo vypětím z jejího úprku. Ruce se jí chvěly, když si prsty pročesávala mokré vlasy. V břiše jí hlodal hlad a začínala mít pocit, že má lehkou hlavu.
No tak, Hermiono; dva dny bez jídla jsou nic. Budeš v pohodě. Sice svým vlastním myšlenkám moc nevěřila, zatímco seděla na studeném kameni, chvěla se a kručelo jí v břiše. Teď nemůžu přestat. Musím někoho najít. Donutila se opět se postavit. Vyčerpané nohy se jí chvěly úsilím udržet její tělo vzpřímené.
Jeden krok. Pravá. Levá. Znovu pravá. Jak dlouho už jsem tu byla? Hermioniny svaly bolely a mysl upínala ke každé jasné myšlence. Obloha potemněla zatímco se vlekla, klopýtala a plahočila skrz hrbolatou zem.
Dva dny. Hermiona přemýšlela, zatímco hleděla na čím dál více temnou oblohu. Noc...v noci přicházejí sny. Příšerné, děsivé sny. Nemůže spát; musí najít nějaké suché místo, někoho s ohněm, prostě cokoliv kromě blat. Počítala kroky, její vidění bledlo se sluncem. Pokoušela se soustředit na pohyb vpřed; nemohla zastavit. Jistě byla blízko nějaké silnice nebo hostince; někde tu něco muselo být, tahle blata přece nemohla být tak velká. A pak tu byl Fenrir... Hermiona si nemyslela, že jí nechá odejít tak snadno; nenechal by ji zemřít. Ta myšlenka ji nijak moc nevyděsila, spíše jí přinesla podivný pocit útěchy.
S prohlubující se nocí Hermioniny myšlenky odtékaly stranou. Nevšimla si, že přestalo pršet. Noc byla temná a ona nedokázala dohlédnout ani na vřes pod nohama. Nebyla si jistá, že by dokázala rozlišit co je vřes a co je kámen, i kdyby dohlédla na zem. Byla vyčerpaná. Najednou zavrávorala a její tělo letělo kupředu na mokrou zemi. Spadla, skutálela se na násep a byla ještě promočenější, než předtím. Nepřistála v bažině, jak očekával její popletený mozek, ale na něco drsného a špičatého. Bojovala, aby si vůbec utřídila, co se stalo a sevřela hrubý materiál pod svými prsty. Malé, ostré kamínky ji píchaly do ukazováčků, jak se pokoušela zjistit, co to znamená. Ještě, než jí to doteklo do mysli a uvědomila si význam štěrku pod ní, tak sklouzla do temnoty.