Instinkty 11
11. Myšlenky na domov
Hermiona se propalovala pohledem do velkého vlkodlaka, který vyšel z koupelny napůl oblečený a s vlasy stále mokrými ze sprchy. Vyhledal ji svým vlastní rozmrzelým pohledem. Viděla, jak se mu napjala čelist, když se na ni podíval; otočil se k velké skříni na vzdálené straně místnosti a vzal si z ní tričko, zatímco jí sledoval koutkem oka. Najednou znovu vypadal smutně, ustarané oči vykukovaly z jinak uzavřeného výrazu. Z tváře mu sklouznul zlostný pohled, který nahradil poněkud zmatený.
Fenrir k ní kráčel pomalu; jeho držení těla bylo rozhodně ostražité, jako kdyby byla zvířátkem, které může před jeho příchodem prchnout. Položil ruce kolem jejích boků, naklonil se na její úroveň a přitiskl svou tvář na její. Strniště škrábalo na její jemné kůži, ale nebyl to nepříjemný pocit.
Hermioně se v hrdle zasekl dech, když se jeho horká kůže přitiskla na její. Jeho dech byl hluboký a vyrovnaný; horký vzduch z jeho nosu jí vanul kolem ucha a hřál ji na krku. Nedobrovolné zachvění jí proběhlo páteří, když jí horký vzduch polechtal chloupky na krku.
Vlkodlak se tiše zachechtal; vhrudi mu to potěšeně zaburácelo, když se nad nítyčil a viditelně si užíval pouhý kontakt. Byl to skutečně jen prostý dotek. Jeho tvář se jí dotýkala jen zlehounka tak, aby horko z jeho kůže pronikalo do její. Připomínalo jí to pomazlení se psem, ale přitom to bylo mnohem klidnější a mnohem tlumenější. Nebylo to hravé, bylo to...intimní. Oproti ní byl horký; zbytek místnosti najednou postrádal jakékoliv teplo. Zdálo se totiž, že všechno teplo do sebe nasála vlkodlakova přítomnost.
Hermiona se musela držet, aby se po vlkodlakovi nenatáhla; byla v pokušení obejmout jeho svalnatý hrudník. Věděla, jak musí být horký a měla pocit, že se schoulí v teple, které vyzařovala jejím směrem. Začínala přivykat jeho přítomnosti; v poslední době se k ní často tisklo jeho tělo a když to tak nyní nebylo, tak cítila ztrátu. Nutila se zůstat lhostejná, i když cítila ztrátu, jakmile se od ní odtáhnul.
Zírala na něj, když vyhledal její oči. Odfrknul si, ale zlatistýma očima nikdy neuhnul od jejích. Natáhl se a jemně jí z tváře odhrnul pramen vlasů, než se vztyčil do své plné výšky a přetáhl si tričko přes hlavu. Zjistila, že začíná být mnohem těžší se od něj odvrátit. Dokonce se již ani nepokoušela zakrýt svůj pohled; věděla, že by ta snaha byla marná. Zdálo se, že vždycky ví, kdy sklouzávala k víře v to, co se jí pokoušel říct. Srdce jí splašeně bilo, když se k ní vlkodlak opět otočil tváří. Zjistila, že jak dny ubíhají, tak se v něm více utápí a uvědomila si, že ho již více nedokáže nenávidět. Nebyl tak krutý, jak si myslela; zdálo se, že o svou smečku se opravdu hodně stará. Byl vlk, avšak ona si pomalu uvědomovala, že to neznamená, že byl monstrum.
Čarodějka zavrtěla hlavou. O čem to přemýšlí? Znal jenom jeden způsob, jak se starat. Možná byl brutální a nemilosrdný, jako všichni Smrtijedi. Byl chladnokrevný a užíval si ničení svých nepřátel a občas i těmi nejbrutálnějšími způsoby. Polkla, jak se k ní znovu otočil. Jeho bílé zuby byly videtelné za částečně pootevřenými rty; ty příšerné tesáky, které trhaly lidi na kusy. Pro tuhle chvíli však nebyly zakrvácené, ale byly vším, co Hermiona v tuto chvíli viděla. Vždy byl pokrytý tou úděsnou kapalinou. Nechtěla na sobě ty poskvrněné ruce; přebíhající jí po pažích, mazlící se s její tváří, držící ji v příjemném objetí, kde svým teplem zaháněl její noční můry. Držel ji v teple a bezpečí. Její myšlenky se rychle zhoršovaly a ona se opět přistihla, jak touží sáhnout na silné paže muže, který si ji vybral. Ať už ta jeho povídačka o druzích byla pravdivá nebo ne, tak měl možnost se k ní stále chovat krutě. Bylo tu mnoho nevyslovených věcí, o kterých Hermiona nechtěla přemýšlet – věci, které udělal. Ale s ní přitom byl skoro krotký. Nebyl krotký a myslet si to, by byl velmi nebezpečný krok. Jenže se zdálo, že opravdu stojí o to, aby mu věřila.
Hermiona opět vzhlédla do Greybackových zlatých očí a uvědomila si, že nezáleží na tom, jak moc se snaží ani jak moc to chce, ale nedokáže za jeho planoucími duhovkami žádnou lež. Potřebovala, aby lhal; muselo tam být něco dalšího. Cokoliv dalšího. Nemohl ji nechat jít; nikdy by ji nepřestal lovit, pokud to, co říkal byla pravda. Zahleděla se do jeho očí a na mysl jí přišla strašlivá myšlenka; může se prostě vzdát. Možná mu dokázala uvěřit. Možná ho i mohla milovat. Zírala do těch očí; očí, které již nebyly rozzlobené jenom trochu zvědavé. Přiblížil své oči k jejím, když se k ní zase sklonil. Jak se k ní přiblížil jeho horký dech, tak si Hermiona uvědomila, že by ho mohla mít ráda. Že ho měla ráda. Dokázala by se v jeho očích ztratit; chtěla se do nich propadnout. Zavřela oči a přála si, aby ten zbytek dokázala ignorovat a prostě být tím, čím ji chtěl mít. Když jí horké obláčky jeho dechu přeběhly po rtech, tak si pomalu uvědomila, čím chce být. Chtěla být jeho.
Naklonila se k němu, když se jeho rty přitiskly na její, tak její schopnost kontrolovat své končetiny byla najednou oslabená. Nevnímala, že se natáhla po jeho krku, avšak její paže si nějak našly svou cestu. Horkost, po které prahla, ji zaplavila skr jemný dotek jeho kůže. Ten kontakt byl jemný a skutečný; nebylo v tom nic nuceného ani nechtěného. Rukama zvedl její paže a ztráta tepla způsobila, že jí naskákala husí kůže. V žaludku ji zašimralo a Fenrirův horký dech jí naplnil nos, když rty něžně přejel po jejích. Neurčitě voněl mátou; mátou, trávou a venkem. Připomnělo jí to domov. Viděla, jak se na ni usmívají její rodiče na zápraží jejich krásného domu; jarní květiny v plném květu; bezpečný a vítaný domov. Byl to domov, který již byl pouhým snem. Snem, který ztratila díky válce způsobené Voldemortem.
Válce, kterou musela zastavit. Tady s ním nemůže pomáhat. Proč voněl jako domov? On přece není domov. V očích ji zaštípaly slzy a málem se zadusila slovy, která jí vyšla z hrdla.
„Ne,“ vykřikla, odtáhla se od jeho doteku a po tvářích jí už zase tekly slzy. On nemůže být domov. Postavila se a prchla před ním. „Já-já nemůžu.“ Nestarala se o to jestli ji sleduje nebo ne; nehodlala zůstat už ani minutu na tomhle příšerném místě. Vyběhle ze dveří do chodby a v letu za svou svobodou minula Catiu. Neurčitě slyšela, že na ni žena volá, ale ignorovala její výkřiky. Neslyšela za sebou Fenrirovy kroky, ale to neznamenalo, že se nežene za ní.
Tři dny. Tak dlouho trvalo, než vyprchalo její odhodlání. Byla zděšená tím, co by se mohlo stát, kdyby tu zůstala déle. V nose ji stále šimrala jeho vůně a volala ji zpět k němu.
Domov.
Rozeběhla se rychleji.
***
Fenrir zíral na Hermioninu mizející postavičku, když utíkala před jeho přítomností. Bezmyšlenkovitě si jazykem přejel přes rty, kde mu scházelo horko, které zmizelo s vyděšenou mladou ženou. Už se ho dále nebála; ale něco ji děsilo. Nebyl si jistý, co to bylo. Neodmítla jeho polibek, jako pokaždé, když se o to pokusil, ale ani mu ho skutečně neopětovala. Povzdechnul si při vzpomínce na její ruce obtočené kolem jeho krku; chtěla to. Tak proč utekla? Byla znepokojená, ale vůně touhy začala převládat nad vším ostatním, a pak byla pryč. Její bohatou vůni nahradilo zaštípání strachu, a poté utekla.
Její vůně ho uhodila, jako rána do hlavy. Poprvé od doby, kdy si uvědomila, že jí skutečně nehodlá ublížit, ostře zapáchala strachem. Začala si uvědomovat, že nelhal a to ji vyděsilo mnohem víc, než by kdy dokázal on. Strach a zloba. Zdálo se, že to bylo to jediné, co v ní dokázal vyvolat. Věděl, že tam toho je víc, co v ní vzbuzoval, ale ona byla stále ještě příliš zaseklá na svých představách o světě. Začínala to vzdávat, a Fenrir si začal uvědomovat, že ji to děsilo k smrti. Vlastní pocity ji děsily víc, než vše ostatní a ona je přetavila do strachu.
Catia měla pravdu; Hermiona se bála jeho světa šedé. Otočil se a vyšel za ní; netušil, co udělá, až ji chytí, ale rozhodně ji nehodlal nechat riskovat samotnou na vřesovišti. Bylo to nevyhnutelné; její vůně byla silná a on velmi dobře znal přilehlé okolí. Nepochyboval o tom, že najde dveře; ale dokonce ani na vřesovitšti nebude až tak těžké ji najít. A když nic jiného, tak znal místo, kde by alespoň na čas byla v bezpečí. Musel jen přijít na to, jak ji tam nasměrovat bez toho, aby ji poplašil a jí došlo, že to byl jeho záměr.
Fenrir nadskočil, když k jeho uším dolehnul ženský hlas, zatímco kráčel skrz obývací pokoj. Byl natolik zahloubán do svých myšlenek, že si ani nevšimnul ženiny přítomnosti.
„Hodláš ji pronásledovat, Alpho?“ vyptávala se plavovlasá žena. Hlas se jí třásl emocí, která pro Fenrira nebyla na místě.
„Bojuje tvrdě,“ přemítal tiše. „Měla by prostě přijmout své city.“
Catia hned neodpověděla, ale věnovala Fenrirovy ustarané zamračení. „Prosím, nezlob se na ni. Začala jsem ji mít ráda. Odpustila jsem Mensisovi to, co mi udělal, jenže si nejsem jistá, zda i ona by byla natolik milá.“
Fenrir zamyšleně přikývnul. „Nejsem naštvaný,“ řekl, čímž sám sebe překvapil. Byl v šoku z toho, že to nenastartovala jeho povahu a jeho nutkání pronásledovat. Tentokrát na ni nebyl naštvaný, jen cítil bolest a smutek. Bylo těžké si připomínat, že to nebyl permanentní stav. Jednoho dne ho bude milovat, ale ten den ještě nenastal.
„Ano. Jdu za ní,“ povzdechnul si.