Instinkty 10
10. Pozdní lítost
Fenrirovy oči se třepotavě otevřely. První věcí, které si všimnul byla hnědovlasá čarodějka, která mu pokojně spala na hrudi. Ležel klidně, nechtěl ji vyrušit. Sama se jistě brzy vzbudí. Přál si, aby byla takhle poddajná i v bdělém stavu; když nebyl zraněný. To byla druhá věc, které si toho rána všimnul; bolest byla pryč. Vždycky se hojil rychle, takže to nebyl až tak velký šok, že již nemá bolesti, ale byl překvapen, že nemá žádné vedlejší účinky. Včera v noci se o něj starala. Stěží byl schopen uvažovat, ale i když zamlženě, tak si pamatoval všechno. Usmál se nad neurčitou vzpomínkou na její rty přejíždějící po jeho; bez jakéhokoliv pobízení ho políbila, prostě jen ze svobodné vůle. Za předpokladu, že to byl třeba jenom projev vděčnosti, tak tu stejně byla lehká šance, že ho vidí jinak. Pravděpodobně kdyby pro ni zemřel, tak by ho milovala; ta hořká myšlenka přitáhla na povrch ještě mnohem hořčí vzpomínky. Věci, o kterých už nepřemýšlel roky.
„Otče?“ Fenrir nadskočil, když se dveře s prásknutím zavřely a věděl, že otec slyšel jeho zvolání. Slyšel to a zcela to ignoroval.
„Nemůžeš lidi donutit, aby tě milovali, Fenrire,“ domlouvala mu matka, když ho chovala na klíně.
„Mami. Ty mě miluješ, že jo?“
„Ano, měsíčku. Miluju tě víc, než cokoliv.“
Nemůžeš změnit lidi, můžeš jenom doufat. Jeho matka se ho pokoušela naučit trpělivosti; pokoušela se ho varovat i ohledně jeho otce. Možná, kdyby naslouchal, tak by jeho matka žila déle. I když už to bylo dávno, tak bolest nebyla více, než tupá bolest vzpomínky. Jasně si pamatoval většinu svého dětství, ale dále ho již nezraňovaly tak, jako tehdy. Tím si byl jistý.
Zamáčknul další bolestné myšlenky. Fenrir zase jednou stočil pozornost směrem k ženě v jeho náručí. Jeho matka by se nerozpakovala říct, že ji nemůže změnit, ale Hermiona nebyla jako jeho otec. Ona se změní; chce to jen čas a trpělivost a trochu vytrvalosti. Předpokládal, že bude muset ovládnout svou povahu, aby jí neublížil, i když ve skutečnosti ani necítil potřebu, že by musel zajít takto daleko. Měla povahu, kterou se mu mohla rovnat a on si užíval, když se namíchla. Bylo to příjemné vyrušení od každodenních instinktů, které mu našeptávaly, aby ji pojal za svou. Bylo tvrdé tomu volání odolávat; ale dost z něj protestovalo proti tomu, aby ji nyní kousnul. Takže nějaký čas bude muset žít s oběma těmito nutkáními.
Jen pomyšlení na to, že by z ní udělal svou skutečnou družku, přivedl jeho tělo k životu. Srdce mu začalo bít, jako o závod a on zaskřípal zuby nad energií, která najednou proudila jeho tělem. V hrdle se mu tvořilo zabručení a on zabořil tvář do jejích vlasů a zadusil tak ten zvuk, i když tím problém jen zhoršil. Její vůně ho zasáhla v nosu. Byl tak lákavý, jako vždy, když mu naplnil nos jejím zesilujícím pachem. Pokusil se zadržet zamručení, ale ten zvuk mu i tak uniknul, i když jen v podobě zakňourání.
Hermiona se při tom zvuku zavrtěla, počkala a protřela si oči, než se v jeho náručí otočila a pohlédla na něj. Její měkkce hnědé oči se setkali s jeho uvolněným pohledem. Zdála se ustaraná; očima pátrala po známkách minulé noci. Rozumněl jejím obavám; každá normální osoba by si nevedla tak dobře nebo se neuzdravila tak rychle, ale on byl hodně daleko od toho, co bylo normální. Její oči nadále hledaly známky zranění a Fenrir zvažoval hrát zraněného, i když jen proto, aby si získal její pozornost. I když to bylo proti jeho povaze. Nedokázal předstírat nic, než to čím byl.
Fenrir se na svou družku opravdově usmál, a ona mu ten úsměv zdráhavě oplatila. Kousla se do rtu a pokračovala ve studiu jeho obličeje, zdálo se, že stále hledá důkazy minulé noci. Jemné ruce měla položené zlehka na jeho hrudi, která se přes noc zahojila a byla bez škrábanců, které ji hyzdily ještě včera. Oproti tomu, když spala, byla její vůně za bdělého stavu ještě mnohem lákavější. V hrudi mu nad její přítomností zaburácelo hluboké, vzrušené zamručení. Líčka jí zaplála růžovým ruměncem a ona otevřela ústa, nejspíše aby promluvila, ale ať už začala říkat cokoliv, tak se to ztratilo v zívnutí, které způsobilo, že se celá lehce prohnula a tím se k němu více přitiskla.
Nebylo žádné místo nebo čas, kdy nad Fenrirem převzala vládu nevědomá myšlenka a způsobila, že ji musel mít na zádech a kolenem se jí tisknul mezi nohy. Zjistil, že smysly mu zase jedou na doraz, když zkoumal její pobouřený obličej. Rty se jí rozevřely zmatením a oči měla široce rozevřené. Byla nervózní; i když byla znepokojená, tak se nebála. Jistě byla naštvaná. Letmo přemýšlel proč, ale ta myšlenka se neudržela dlouho. Byl si jistý, že mu řeknu, co ji rozčiluje, jakmile nabude zpět své smysly. Pod jeho pohledem ležela klidně, jako jehně; dýchala mělce, ale on věděl, že se soustředí na to, aby se tak udržela. Vytáhla se od jeho váhy v pokusu vypadat nezaujatě, ale zvuk jejího pádícího srdce mu říkal něco jiného.
Fenrir se uchechtnul. „Co se děje, lásko? Bojíš se-“ sklonil se a políbil ji na krk. „Dotknout se mě?“
Jedinou odpovědí, kterou obdržel, bylo slabé vyjeknutí. Zdálo se, že její vztek jen vzrůstá, když se smál do její kůže. Pokračoval v útoku na její hebký krček a tiše vrčel, když se zavrtěla pod jeho vahou. Zjistil, že bojuje s nutkáním zabořit své zuby do jejího ramene; přistihnul se, že jeho špičáky přejíždějí po její pokožce více, než jen příležitostně. V jeho světě nebylo nic, kromě ní, ale ona pořád ještě nebyla jeho. Její vůně se stále ještě nepromísila s tou jeho; nevzal ji za svou. Vycenil tesáky a zase jednou se pohnul k jejímu krku. Potřeboval ji kousnout; nebylo tu nic, co by ho zastavilo. Nic mu nestálo v cestě. Už se nadále nebála; byla připravená. Její hlas ho vytáhnul z oparu instinktů, které zahalily jeho mysl.
„N-ne.“
***
Hermiona se cítila polapená vlkodlakovým pohledem. Jak se tohle stalo? Odtáhla se od něj, nelíbilo se jí, co dělá její tělo, když se jí dotýká. Byla šťastná, že měla vůli promluvit; i když byla roztřesená stejně, jako její hlas. Zdálo se, že to zarazilo cokoliv, co zrovna dělal. Byl příliš blízko tomu, ab yji kousnul; to jeho zuby ji vytrhly z otupělosti, kterou způsobila vlkodlakova blízkost. Nenáviděla ho. Nenáviděla, že jeho přítomnost ji vzrušuje a zdálo se, že její tělo přímo křičí v odpověď na jeho reakce. Její mozek byl zpomalený; byl jako v mlze a ztěžklý, pokoušeje se racionálně vysvětlit její náklonost k vlkodlakovi. Nebylo to nic. Neznamenalo to nic. Vždyť ji ani nepřitahoval. Při té lži, kterou se snažila vtlouct si do hlavy jí z očí vytryskly slzy.
Zatnula zuby, když jeho zuby zmizely z jejího krku. Velká část z ní byla opravdu velmi spokojená s jeho přítomností; bylo těžké odseknout tomu, o čem snil. Předpokládala, že ho nenávidí. Nemohla si to tedy užívat. Nehodlala mít ráda mužův dotek. Milovala Rona nebo ne?
Srdce jí pokleslo, když si uvědomila, že možná přece jen Rona nemilovala tolik, jak si myslela. Už se déle neobjevoval v jejích snech, ne tak jako dřív.
Hermiona vztekle hleděla do zlatavých očí, které se do ní vpíjely. Slzy jí rozmazaly vše, kromě té jasné barvy, a tak zamrkala, aby tu prokletou tekutinu odstranila a okamžitě toho zalitovala. Nyní mohla vidět vlkodlakův úsměv, který jí připomněl, že byl více vlkem, než mužem. Naklonil hlavu na stranu, jako velký pes. Ta situace by možná byla komická, kdyby se odehrála za jiných okolností.
„Tak proč, družko?“ zeptal se s očima zabořenýma do jejích.
„Nejsem. Tvoje. Družka,“ procedila skrz zuby. Nehodlala být jeho hračkou či jeho družkou nebo čímkoliv, co chtěl nebo si myslel, že byla. „Měl bys být zraněný!“ vykřikla. Minulou noc byl příšerně poraněný. Možná to všechno nebyla lež. Jen stěží byl schopen pronést slovo a ona si nemyslela, že by toho byl schopen. Přímo Catiou dostala několikrát vynadáno, že předstírala; ale ani tak si nemyslela, že by zrovna Fenrir byl schopen skrývat své pocity. Ale takhle rychle se prostě vyléčit nemohl. To je nemožné.
Pokrčil rameny. „Léčím se rychle,“ řekl bez dalšího vysvětlování.
Zamračila se; to bylo vše, co z něj na tohle téma dostala. Byla tu spousta věcí, kterou prostě přijímal a byla to další z mnoha záhad toho, čím byl a jak žil. Zdálo se, že očekává, že i ona to prostě přijme a uvěří každému slovu, co vypustí z úst. Naneštěstí se zdálo, že v tomhle ohledu jí říkal pravdu. Byl stejně zdravý, jako puberťák a na vrch tomu všemu byl i stejně nadržený.
Hermiona polkla, když se vlkodlakův výraz rychle změnil z hravého úsměvu v zamračení. Srdce jí zrychlilo, již nadále totiž nevypadal šťastný.
Pozvednul obočí. „No. Skutečně se nechováš, jako má družka. Možná bych s tebou měl zacházet, jako bys jí nebyla. Viditelně se ti ta myšlenka protiví. Možná bych ti prostě měl dát, co chceš.“ Poslední polovinu svého proslovu zavrčel; byl rozzlobený.
Hermioně se rozšířily oči. Dokázal přejít ze šťastného v nebezpečného během několika málo sekund. „C-co tím m-myslíš?“ zakoktala se nejistá, jakou chce slyšet odpověď.
Vlkodlak se dopálil, na tváři se mu objevil další úsměv, ale výhružný tón v jeho hlase se zvyšoval, když mluvil. „Když nejsi má družka, tak jsi prostě jen vězeň,“ blýsknul po ní velkými, krutými špičáky. Opět se k ní sklonil, takže ji jeho horký dech hladil po tváři. „S vězněm si mohu dělat, co budu chtít.“
Hermiona donutila své tělo zůstat v klidu, když ji políbil a jeho špičáky nějak zvládly ji nezranit do krve, když strčily do jejích rtů. Z očí jí vytekly další slzy; sama nechápala proč s ním tak strašně bojuje. Mohlo to být jednoduché. Předpokládalo se, že je krutý a zlý, jenže ona v něm viděla více, než to. Nyní byl krutý jen proto, že byl naštvaný; Catia ji ohledně jeho povahy varovala, avšak Hermiona se nehodlala vlkodlakovi vzdát jen proto, že v něm vyvolala záchvat vzteku. Pokud byl rozčilený, tak to byla jeho vlastní chyba.
Propustil její rty a jeho úsměšek se mu vytrácel z tváře a měnil se v podrážděné ušklíbnutí. „Lásko, navrhuju ti, aby ses rozhodla, co opravdu chceš před příštím úplňkem; nebo ti nedám možnost výběru.“ Lehce ji políbil na čelo, než ucítila, jak se jeho váha zvedla z jejího břicha. Postavil se a vrhnul po ní toužebný pohled, než podrážděně zavrčel a odešel do přilehlé koupelny.
Hermiona polkla, protože i když to neřekl, jako výhrůžku, tak věděla, že v tom výhrůžka byla, ať už zlomyslná nebo ne. Co myslel tím, že jí nedá možnost? Přece by- Ani se nesnažila bojovat se slzami, které jí chtěly téct po tvářích. Když ho odmítne, tak ji sežere. Věděla to. Nebo-nebo hůř – odmítla třeba jen pomyslet o obsahu skrývajícím se za jeho slovy.
Myslela na ten pohled, který jí věnoval, než hrubě zabouchnul dveře do koupelny. Díval se na ni smutně, jako kdyby si přál, aby tu byla jiná cesta. Možná, kdyby dokázal projít někol hodin bez toho, že by na ni vrčel, tak by se možná rozhodla, že není tak zlý. Hořce se při té myšlence rozesmála. Neudělal by to, ne dokud nepřijme jeho absurdní víru, že k němu nějakým způsobem patří. To bylo něco, co neudělá. Ani jeden z nich se nezmění bez ohledu na to, co jí říká její tělo. Ona byla paní svých reakcí, ne on.
Ny mysl se jí vkradla podlá myšlenka, zatímco zírala na koupelnové dveře. Z nějakého nejasného důvodu měla potřebu ho následovat; donutila se tu myšlenku vykopat ven ze své hlavy. Nebyla jeho družkou. Zavrtěla hlavou; měla problém udržet myšlenky tam, kde chtěla, když byl kolem. Pravděpodobně kvůli tomu se ji skoro vždy pokoušel přehoupnout na svůj pohled na věc. Povzdechla si; vždy se učila nahlížet na věci z různých úhlů. Neměla problém s menšími, bezbrannými stvořeními, jako byli domácí skřítci, ale tenhle vlkodlak byl naopak více, než dobře schopen se postarat sám o sebe. Možná byl stejně pošetilý, jako skřítci, kteří chtěli pracovat za nic, ale on měl moc věci změnit.
Hermiona nějakou dobu seděla na místě a přemýšlela o tom, co řekl; čím jí vyhrožoval. Při dalším úplňku; věděla, že je do něj ještě několik týdnů, takže měla čas. Čas na rozhodnutí o svém osudu; měla na výběr z vlkodlaka, skutečného vězně a nebo její vlastní třetí možnost – útěk. Útěk byl její jediná skutečná možnost; všechny ostatní byli nemyslitelné. Žádná z jeho možností nebyla žádoucí. V jeho výhružce vlastně nebyla žádná skutečná možnost volby.
Pro tento okamžik byla poražena. Nepokoušela se skrývat slzy tekoucí jí opět po tvářích. Ještě chvíli tu bude sedět na zadku, a pak najde cestu ven. Najde cestu, jak odsud uniknout.
Doufala, že ji brzy najde Řád.