Instinkty 1
Weasleyovic svatba
„Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí.“
Zdálo se, že hlas Kingsleyho Pastorka zní ozvěnou v omráčeném klidu, který padl na stan. Okmažitě nastalo hrobové ticho, které se panicky šířilo davem, jako vlna.
Smrtijedi! Hermiona vystřelila do akce a horečně se snažila najít své přátele, zatímco jí na uši útočil zvuk přemisťování a alarmu. Nějak přes to moře barev koutkem oka zachytila Harryho přestrojeného za Weasleyho a okamžitě k němu pospíchala. Kde pro všechno na světě je Ron? Někde tu přece musí být! Bez dalšího většího přemýšlení Hermiona chytla Harryho za ruku a přemístila se.
Znovu se objevili na malé mýtině obklopené hustým lesem.
„Hermiono! Kde je Ron?“ Harryho hlas se třásl, když na ni obrátil pohled a čekal na odpověď.
„Já nevím, Harry!“ odpověděla pronikavým hlasem, aniž by se snažila zakrýt své obavy. „Musela jsem tě dostat pryč; máš práci, kterou můžeš udělat jen ty.“
„Bez tebe a Rona bych už byl mrtvý,“ hádal se Harry.
Hermiona rychle přikývla. „Na tohle nemáme čas,“ řekla rychle. „Musíš zůstat naživu, Harry.“ Natáhla se do své korálkové kabelky a vytáhla z ní několik věcí. „Na, zřiď tábor. Jdu najít Rona.“ Přemístila se pryč dřív, než Harry mohl zaprotestovat, zanechávaje tak kouzelníka samotného na mýtině.
Stan hořel a šířil tak oheň na blízké rostliny. Zem pokryly trosky a vzduch se naplnil křikem. Hermiona se pokoušela nedívat se na těla roztroušená na zemi v okamžiku, jakmile se rozhodla, že žádné z těch těl není Ronovo. Čarodějka přikrčená tak, aby se nenadýchala kouře se vyštrachala ven z hořící budovy. Rozeběhla se hned, jakmile mohla; horečně hledala nějakou známku přítomnosti svého přítele.
„Rone!“ zakřičela a napínala uši, aby slyšela i přes zvuky bitvy. Obratně se vyhnula zbloudilému zaklínadlu, které se k ní dostalo blíž, než jí bylo milé. Musí ho najít! Sprintovala směrem k Doupěti v naději, že běžel někam, kde to zná. Zoufale prohlížela každý temný obrys na zemi a přála si, aby tam nebyl nikdo, koho zná.
-xoOox-
Vzduch prostupovala vůně strachu. Byl to vítaný pach; známý a vzrušující. Zděšení se šířilo kolem domu těch milovníků mudlů stejně tolik, jako plameny ze Smrtijedských ohňů. Strach činí lov ještě mnohem více vzrušujícím, dokonce i tehdy, když si venku nehrál měsíc.
S hůlkou v ruce se Fenrir Greyback vhrnul do zpanikařeného davu bok po boku se Smrtijedy. Jejich kořist se rychle přemístila pryč, ale stále jich tu ještě zůstávalo dost. Někteří byli zabiti prvním kouzlem vypáleným do té vřavy, ale někteří byli vytrhnuti z jejich omráčení. Ti, kteří ještě nezmizeli kouzelnickými způsoby nebo byli pohlceni panikou, se pokoušeli uniknout po svých. Na tváři se mu objevil krutý úsměv, když v obrovském stanu zachytil záchvěv života.
Nějaká pošetile statečná čarodějka ho ohrožovala a hrozivě mávala hůlkou. Chyba; čekala na jeho odpověď. Tiše ji odzbrojil a vydal ze sebe nevázané a vzrušené zavrčení. Vyděšená žena se obrátila k útěku, ale vlkodlak byl rychlejší. Chytil ji za paži a škubnutím ji otočil k sobě. Vykřikla bolestí; měl dojem, že jí něco zlomil. Zalomcovala s sebou v jeho sevření a čpěla sladkou vůní strachu. Dal si na čas, aby si užil tu vůni, než zaryl silné zuby do čarodějčina krku. Čarodějka vykřikla a pokoušela se vymanit z jeho železného sevření. Jakmile se znovu pohnul, tentokrát aby zabíjel, tak mu vítr do nosu přivál nový pach.
Greyback strnul; tahle vůně byla něco, co nikdy předtím necítil, ale věděl, co to znamená. Byla to ona. Všechna ta hrůza vysoiko ve vzduchu bledla v porovnání s radostí, kterou mu přinesla ta vůně. Všechny ostatní pachy byly pryč; změnily se v bezvýznamné, zbytečné zápachy. Nikde jinde nebylo nic, jako tenhle pach, který náležel jedné jediné ženě a on ji hodlal najít.
Fenrir odhodil svou kořist na zem s tupým žuchnutím. Sotva si povšimnul čarodjěčiných pohybů, když se od něj snažila odplazit; už dávno na ni zapomněl. Na světě, jako by neexistovalo nic jiného, kromě té úžasné vůně a ženy, které patřila. Skrz končetiny mu projela neznámá horkost a hnala ho sledovat ten pach; jen stěží potřeboval ještě nějaké jiné povzbuzení. Po tolika letech byla tady, přímo pod jeho nosem; ale pak stopa náhle vychladla. Z tohoto místa se musela přemístit. Vlkodlakovi uniklo nelidské zavrčení. Minul ji jen o několik okamžiků. Dovolil si vychutnat přetrvávající vůni a v tichosti přemýšlel, jak dlouho to bude trvat, než bude opět schopen zachytit její vůni.
Fenrir Greyback zachytil pach svého druha a ji najde znovu. I navzdory svým pochybnostem si to podrážděně slíbil. Byl tak blízko.
Frustrovaný vlkodlak vběhnul do nyní prázdného stanu. Neobtěžoval se ani pozvednout hůlku na kouzelníka, který k němu šel. Fenrir se stával stále více roztrpčeným, a tak skočil na nic netušícího muže a prokousnul mu krk dříve, než dotyčný vůbec mohl zakřičet.
Pohled na mužovu krev ho pouze více rozlítil. Potřeboval ji najít. Do této chvíle mu na tom pramálo záleželo. Jeho nozdry stále zachytávaly sotva patrné stopy její vůně promíchané s nějakou mužskou; to způsobilo, že jím projela žárlivost tak silně, jako nikdy předtím. Ostražitě hledal někoho dalšího, koho by mohl zabít. Jeho frustraci to zmírnilo jen málo, ale i to bylo lepší, než nic.
Kořist se rozptýlila; nyní tu bylo jen pár kouzelníků a čarodějek a to ještě poměrně daleko. Už tu déle nebyl ten všeobjímající pach strachu, ale prodlévala tu její vůně, jako by to byl drahý parfém. Fenrir zavřel oči a dovolil svým ostatním smyslům, aby ho vedly. Rychle si vybral zvuk namáhavého dechu ve své blízkosti. Nepotřeboval čarodějku ani cítit kvůli všemu tomu hluku, který dělala. Následoval ten zvuk a Fenrir stanul nad ženou, kterou pokousal před několika minutami.
Čarodějka se choulila v temném rohu a rozhodně páchla strachem. Blábolila a křičela, když Fenrir vykročil k její ubohé siluetě. Uchechtnul se její snaze, než celou její váhu zvednul ze země a ponořil do jejího hrdla zuby. Nějakou chvíli jí ještě trvalo, než přestala křičet. Položil na zem to, co z ní zbylo, což bylo ještě stále se škubající tělo. Otřel si z tváře zbytek krve a bezstarostně se rozhlédnul kolem po další oběti.
Prásknutí prozrazující přemístění okamžitě upoutalo jeho pozornost. Kdo by se opovážil přemístit do takového chaosu? Pohnul se kupředu za zdrojem zvuku, a když uslyšel zběsilé kroky, tak zrychlil tempo. Uši mu naplnil zděšený ženský výkřik.
„Rone!“
Fenrir ji následoval s rostoucí zvědavostí. Když dospěl k místu, kam se přemístila, tak na jeho nozdry opět zaútočila ta samé vůně, jako ve stanu. Její vůně.
Z vlkodlakova hrdla se vydralo zavrčení, jako by ji oplakával. Uvedla se do nebezpečí jen proto, aby našla jiného muže. Žárlivost roztrhala na cucky každou jeho myšlenku; po druhé už ji nenechá odejít. Hnal se za ní s podivnou pýchou na její pošetilou ukázku statečnosti, ale nikdy nezachytil víc, než jen záblesk hnědých kudrn za rohem. Slyšel, jak se její kroky zastavily, načež se k jeho uším donesl její hlas
„Rone!“ Ulevilo se jí, což donutilo Fenrira vztekle zavrčet, když se k ní blížil. „Jsi naživu!“
„Jo, sice mě všechno kurevsky bolí, ale žiju. Kde je Harry?“ odpověděl mužský hlas.
Fenrir obešel roh rozviklaného domu; přes rty mu bezděčně přešlo vzteklé zavrčení, když ji konečně uviděl. Ona; objímal ji hubený zrzavý kluk. Obě jejich hlavy se zvedly při tom zvuku, který zaslechly.
Hnědé oči se na zlomek sekundy setkaly s jantarovýma, než se přemístila a vzala s sebou i toho kluka.
-xoOox-
„Tak to bylo těsné!“ Hermiona se stále třásla adrenalinem, když se postavila na mýtině v Deanském lese. Pro teď byli v bezpečí.
„Kdo myslíš, že to byl, Mio?“
„Nevím. Nebyl to Smrtijed,“ odpověděla roztřeseně.
„Jak jsi na to přišla?“
„Dávala jsem pozor, Rone,“ rozzlobila se. „Upřímně. Měl holé paže a neměl žádné znamení zla. Ach! Ale Rone! To – to zavrčení!“ zachvěla se. Ten zvuk způsobil, že se chtěla zkroutit do klubíčka a modlit se.
„Greyback,“ pronesl Ron slabě.
Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou. „Rone, to nemůže být on. Má se za to, že Greyback je...“ odmlčela se, aby našla ten správný výraz.
„Mrtvý? Ve vězení? V Albánii?“ nabídnul Ron.
„Ohavný,“ odpověděla tiše. „Monstrózní. To všechno, jak jeho vzhled popisovali jiní. Ten muž vypadal skoro normálně; jak by to mohl být Greyback?“
Zrzek jí věnoval nevěřícný pohled. „Nevím, co tím myslíš, nedomnívám se totiž, že krev kapající z vlčích zubů je u člověka normální, Hermiono.“
Hermiona potřásla hlavou v pokusu si ji projasnit. Viděla tu krev, viděla jeho nelidské tesáky, ale ignorovala je. Hleděla přímo za ně a do vlkodlakových jantarových očí.
Začínáš být sentimentální, Hermiono, spílala si. Pravděpodobně potřebovala trochu odpočinku.
Doufala, že Harry už postavil stan.