Hrozno rád tě vidím

 

Severusův penis se probudil dřív, než jeho majitel. Ve skutečnosti, když otevřel unaveně oko, tak spatřil, jak na něj civí a začal si přát, aby se cítil alespoň trošku tak čile, jako jeho kamarád. Po návratu domů do sebe hodil neurčitý počet ohnivých whisky v neúspěšném pokusu o odstranění vzpomínek na události minulého večera. Taktéž si zapomněl vzít svůj lektvar na kocovinu, takže nyní byl v zajetí potlouku, který mu vrážel zevnitř do lebky a měl pocit, že mu na jazyku vyrašily houby. V tomhle stavu existovala většinou jen jedna jediná věc, která způsobila, že se cítil lépe. Nechal přes sebe přelít minulý večer, jelikož selhal ve všech pokusech o to „položit tlustočerva“, takže se uvolnil a sevřel ruku kolem svého zanedbávaného ptáka...a zašklebil se.

 

Ne, nepodstrčili mu v Děravém kotli lektvar, aby ho rozboleli prsty. Tentokrát byly klouby jeho prstů oteklé a bolavé. Pak si vzpomněl. Jeho ruka se setkala s obličejem Nevilla Longbottoma. Přejel si dlaněmi přes neoholené tváře a ucítil na hrudi nevítanou tíhu – byla to vina? Nebyl moc pyšný na to, že udeřil svého bývalého studenta, i když tím studentem byl Longbottom. Ale zastihlo ho to nepřipraveného. Bude si muset zajít na slovíčko s Lupinem. Toho chlapce by neměl nechávat bez dozoru.

 

Ztěžka si povzdechl. Tohle ráno nabíralo horší směr, než obvykle. Což hodně říkalo, vzhledem k obvyklému stupni mizérie, které se většinou oddával každý den. Každý den se budil překvapen nad tím, že byl stále naživu. A dokonce ho ještě více překvapovalo, že byl stále ještě v Bradavicích. Proč ho tam nechávali? Jako připomínku starých časů? Pro příliš mnoho skvělých vzpomínek? Nebo snad kvůli jeho oslnivé osobnosti?

 

McGonagallová na něj byla hodná. Skutečně až moc hodná. To si nezasloužil. Samozřejmě, že stále vyučoval, to by dokázal dělat, i kdyby dělal stojku. A stále dokázal vařit, i když ne tak snadno díky jeho záchvatům chvění prstů. Ohnivá whisky se stala jeho nejbližším přítelem a důvěrníkem. A to ho změnilo v ještě mnohem většího bastarda, než si myslel, že je vůbec možné. Nikdo nechtěl trávit čas v jeho společnosti. Ve skutečnosti, když vynechal své pijácké přátele, tak ta včerejší konverzace, kterou vedl s tou rozcuchanou žvatlalkou, byla ta nejdelší za...no museli to už být...roky.

 

A opět byl u toho. Přemýšlel o ní. Překvapivě ho jako první okamžitě nenapadlo ji ošukat. Přemýšlel o divných věcech. Jako o jejích nehtech, poznačených vzpomínkami na použité barvy. A její oči, tak jasné a důvěřivé. Samozřejmě, kdyby poznala, že to byl on, tak by ani v pekle nedostal šanci s ní mluvit ať už mile nebo jinak.

 

Nebo to, že se ho dotkla. Ráda se dotýkala. Byla otlapkávací. Možná to byl důvod, proč tak zbožňovala malování – kvůli textuře. Představil si ji, jak přejíždí prsty přes uhlazenou olejovou malbu, pak přes akrylové barvy a nakonec jídlo. Kurva. Tohle ne. Jeho před nedávnem nevyřešená erekce byla už zase nepříjemně bolestivá. Nepotřeboval myslet na...

 

„Severusi, jsi vzhůru?“

Kurva! Přetáhl přes sebe prostěradlo, když se v krbu u něj v ložnici objevila tvář profesorky McGonagallové.

„Minervo, už nespočetněkrát jsem tě žádal, abys používala letax v obývacím pokoji,“ povzdechnul si, příliš unavený, než aby byl naštvaný.

 

„Na letax v obývaacím pokoji jsi mi neodpovídal, tak jsem zkusila tenhle,“ odpověděla škrobeně. „Za osm minut ti začíná vyučování. Předpokládám, že jsi připraven.“

 

Přikývnul a počkal. Stále na něj hleděla. „Ještě něco?“ pozvedl na ni obočí.

„Ne, vlastně ne.“

„Pak tě tedy nebudu zdržovat.“

Bez toho, že by se obtěžovala odpovědět, prostě zmizela.

 

Zdálo se, že si celkem užívala, že ho nachytala mimo, nahého a většinou i poflakujícícho se kolem déle, než je vyžadováno. Opravdu doufal, že k němu nechová žádné romantické city. A to i přesto, že k němu byla mnohem milejší, než kdokoliv jiný v nedávné minulosti. Nenuceně sebral hůlku a seslal několik kouzel, aby se umyl, oholil a oblékl a vypil dvojitou kávu. Jen jeho oči prozrazovaly jeho ubohý fyzický stav, avšak žádný student se v těchto dnech neopováží mu do nich pohlédnout, takže se neměl čeho obávat.

 

Ona se mu dívala do očí. Nebo se o to alespoň pokoušela. On se nutil schovávat pod tím směšným kloboukem v tom smutném, sporém osvětlení jeho koutku. Najednou se styděl za svůj život, o němž si myslel, že je ucházející. A přiznejme si, že v jeho životě šlo jen o pití.

 

Chtěl ji znovu vidět. Avšak ona chtěla vidět paní Grapeovou. Měla paní Grapeovou ráda. Neměla ráda jeho. Možná mu nechala vzkaz. Ale spíš ne. Uplynuly jen hodiny od chvíle, kdy ji viděl. Možná mu nikdy žádný vzkaz nenechá.

 

Kam se podělo jeho racionální já? Vnitřní hlas mu říkal, že byl sentimentální kretén? Přišlo mu kurevsky směšné, když očekával, že ji znovu uvidí? A pomyšlení na to, že se oblékne a bude předstírat, že je žena, bylo tou nejpitomější a nejdebilnější myšlenkou v celém jeho zpackaném životě?... Aaaaa, to bylo ono. Usmál se. Ale v zrcadle, které se mu vysmívalo z druhé strany místnosti, viděl jen ošklivou grimasu. Zamyslel se nad tím, zda se někdy v životě opravdu upřímně usmál. A zda se ještě někdy, opravdu a skutečně usměje.

 

Co to dělám? Co to jenom dělám? Co to děláš? Co to jenom děláš ty naprostý kokote? Doopravdy si nikdy neodporoval. Každičký hlas v jeho hlavě souhlasil s tím, že byl zasraně šílený. Nechala mu vzkaz. Chce ho vidět. No dobře, tak ne tak úplně jeho, ale někoho podobného. A, svatá prostoto, on souhlasil!

 

Co když ho pozná? A co když ho pozná někdo jiný? Třeba někdo, jako Lucius Malfoy? Jeho život už by nestál ani za zlámanou grešli. Vlastně, on už ten život ani za nic nestál. Bylo vůbec možné žít život, který za to stál méně, než ten jeho? Fajn, tohle zrovna nepomáhalo. Nic z toho nepomáhalo. Potřeboval se napít. Kurva, opravdu moc se potřeboval napít. Už se zase třásl. Jeho perly chřestily.

 

Půjdou spolu na film. V mudlovském kině. Nebylo to už samo o sobě poněkud divné? Mladá žena s poněkud starší ženou jdou společně na film? Nebo to možná divné nebylo. Konec konců nebylo to žádné rande. Byli jen přátelé, nebo ne? Řekl jí jen jedno slovo – Grapeová. To je stěží základ pro jakýkoliv typ vztahu.

 

Vyrazil s těmi směšnými podpatky přeměněnými na normální plochou podrážku, i kdž ty boty byly stále směšné, a zjistil, že mu to na tenkých podrážkách klouže díky dešti, který zmáčel každý jeho krok. Zaklel, když se mu poryv větru pokusil sebrat klobouk z hlavy – přeměnil ho tak, že vepředu nyní byl hustý závoj. Vypadalo to mimořádně pitomě a bylo skoro nemožné skrz něj něco vidět, ale on rozhodně nechtěl, aby spatřila jeho tvář.

 

Vstoupil do foyer kina úmyslně pozdě, takže čekal navíc ještě dalších deset minut, než se dostal ke dveřím do sálu. Dohodl se s ní, že se setkají uvnitř a věděl, kde bude sedět. A čekat. Zatnul a rozevřel pěsti v jakémsi nervózním gestu z jeho dětství. Do prdele, strašně moc se potřeboval napít. Pak se jeho zkurvené ruce budou chovat normálně a ne, jako by měly vlastní vůli. Zhluboka vydechl. Teď byl čas, aby vycouval. Aby se otočil a navrátil se do větrné samoty noci, kam patřil. Možná by ještě byl schopný zachránit i těch pár nitek jeho integrity, normálnosti a dokonce zdravého rozumu, které se ještě neodplazili tím šerým odtokem v jeho mysli, která byla méně, než v optimálním stavu.

 

Nedokázal říct, co ho to donutilo udělat. Byla to prostě jen dětská náklonost – ta, přes kterou se opravdu nikdy nepřenesl? Nebo snad patetické lákání blízkosti, touha mít někoho u sebe, ve své blízkosti a to dokonce i v případě, že dotyční nevědí, že je to on? Ať už to bylo cokoliv, tak se najednou z hluboka nadechl, narovnal si klopy jeho padnoucího kabátu a protlačil se skrz dveře.

 

Byla tu zkurvená tma. Čekal na světlejší scénu ve filmu, než si opatrně prorazil svou cestu dolů skr uličky. Uviděl ji skoro okamžitě. Její divoké vlasy, byly dokonalým ukazatelem toho, jaké počasí bylo venku. Sedadlo vedle ní bylo prázdné a on se na něj pomalu, opatrně usadil.

„Jsi tady!“ vykřikla tichým šeptem, čímž si vysloužila nesouhlasné pohledy od těch kolem nich. „Bála jsem se, že kvůli počasí nedorazíte.“

 

Zpoza závoje jí věnoval něco, o čem doufal, že je to úsměv.

„Doufám, že se vám ten film bude líbit,“ naklonila se k jeho uchu,“mělo by to být vtipné.“

Pod jejím teplým dechem se mu napjala kůže a zalechtalo ho na paži, když se mu k ní přitisklo její měkké tělo.

„Jsem ráda, že jste tady,“ zašeptala a sevřela jeho ruku ve svých.

 

Otevřel ústa, aby do sebe dostal dostatek vzduchu. To bylo trochu moc fyzického kontaktu. Neměl žádný dobrovolný kontakt už tak strašně dlouho – tedy kontakt, za který by nemusel zaplatit. Doufal, že neucítí, jak se třese – a tentokrát to nebylo jen kvůli lahvi.

 

Neměl ani ponětí o tom, o čem byl film. Jí se to zd se líbilo. Hodně se smála a čas od času po něm střelila pohledem. Snažil se hrát, že si to užívá, ale většinou sledoval jen ji – její pleť pomalovaná třepotavými barvami, které na ni vrhaly ty tisíce různých rámečků, stínů, kontur a úhlů. Byla živoucím kusem umění... A on byl starý perverzák, který se převlékal za ženskou. Srdce mu pokleslo a v hrudi ho bolelo pokaždé, když se realita rozhodla ho nakopnout přímo do jeho rozkroku skrytého v sukni.

 

Měl by odejít dřív? Prostě jen zmizet pryč? Zamaskovat to výmluvou – něco jako, že se musí vypořádat s nějakým druhem pohotovosti stařenek? Něco o kočce nebo šálku čaje nebo o rozumných botách...

 

Ale kladné chvíle se převalily. Film skončil. A ona stále ještě držela jeho ruku, když se postavili k odchodu.

 

„Pojďme si v kavárně dát šálek čaje,“ navrhl, tahajíc ho za paži. Jelikož ho držela, tak ji musel následovat. Protáhla svou ruku pod jeho paží, zatímco si razili cestu skrz foyer do sousední kavárny.

„Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc jste vysoká,“ hleděla na něj. „Když jsem dospívala, tak jsem vždy toužila být vyšší. Myslela jsem, že chci být baletkou,“ pronesla se smutným úšklebkem.

 

Přikývnul i přesto, že si ji nedokiázal představit, jako baletku. Vždycky totiž vypadaly, že mají ty nejupravenější vlasy. Ty její ji kvalifikovaly spíše pro roli tančícího mraku nebo možná do role nějakého močálovitého kapradí. Vlastně, když na ni tak nyní hleděl, tak si uvědomil, že si ji nedokáže ani představit jinak, než s její bezstarostnou kšticí vlasů, která občas prozradila její myšlenky dřív, než ona je vyslovila. Když byla ještě studentkou, tak vždy podle objemu jejích vlasů poznal, zda je ve špatné náladě. Celkem si užíval sledovat ji mezi těmi pitomými hlupáky. Nyní se zdála uvolněná. A víc osamělá. Lnula k jeho paži, jako kdyby ho nechtěla nechat odejít.

 

Odvedl je ke spoře osvětlenému stolku ve vzdáleném rohu, kde jí odsunul židli a ona se ho konečně pustila. Je tohle to, co ženy jedna druhé dělají, že jedna druhé odtahují židli? Začínal být zmatený. Vždyť si nedokázal ani vzpomenout na to, co by měl dělat muž.

„Čaj?“ zeptala se, zavrtěla se na svém místě a podala mu menu, když si ho prostudovala.

 

Potřeboval spíš kávu, ale nebyl připraven uchýlit se komplikované hře jménem vysvětlování. Prostě jen seděl na svém místě a opět přikývnul a přemýšlel nad tím, jak dlouho to bude trvat, než bude nucen doopravdy něco říct.

 

Co bude dělat pak? Mohl by předstírat, že je němý. I když už jí vlastně řekl jedno slovo, což naneštěstí eliminovalo tuto možnost. Mohl by odsud utéct. Nebo, něco trochu méně dramatického, mohl by prostě spáchat sebevraždu. Byla tu hromádka vidliček na nedaleké lavičce. Možná by si prostě mohl jednu z nich vzít jen čistě pro případ, že bude dotazován a bude se muset ubodat k smrti, aby předešel tomu, že bude muset odpovědět.

 

„Jste velmi tichá,“ přerušila Hermiona tok jeho myšlenek. Sakra, už je to tady.

„Líbí se mi to,“ usmála se. „Většina lidí cítí nutkání neustále mluvit. Jen aby vyplnili divné ticho. Ale vy ne. Vždy se zdáte tak uvolněná a spokojená sama se sebou.“

 

Přesně. To byl on. Tak moc uvolněný, že se chystá ubodat se k smrti, jen aby nemusel otevřít pusu.

 

„Obávám se, že jsem jeden z tamtěch lidí – kecalů,“ pokračovala. „Nemyslím, že bych v tom kdy byla tak strašlivá, ale když trávím celý den zakopaná v kanceláři nebo se zamazanými plátny a jen zřídkakdy potkám někoho, kdo není z obchodu vemte si s sebou, kde s vámi nikdo doopravdy mluvit nechce, tak asi začnete být trochu šíleně zoufalý po troše konverzace. O čemkoliv. A šance na zajímavou konverzaci jsou prakticky nulové. Nikdo nechce mluvit o knihách, nápadech nebo komplikovaných kouzelnických teoriích. Nebo o filozofii. Nebo o vědě. Nebo třeba o umění.“

 

Úplně přesně věděl, co tím myslí. On už se podnětné konverzace vzdal před lety, a jeho pijáčtí přátelé samozřejmě měli jen málo co nabídnout kromě debat o kocovinách a šukání.

 

„I když jsem vlastně zase tolik nemalovala v těch několika uplynulých dnech,“ přiznala. „Myslím totiž, že mám asi v zádech skřípnutý nerv nebo něco takového, protože vždy, když zvednu ruku, tak to bolí. Zkoušela jsem si to místo třít, ale je skoro nemožné na něj dosáhnout.“

 

Zvedla loket, aby ukázala dolů na svá záda, a pak se otočila, aby mu to ukázala. „Někde tam dole.“

 

Proč mu to ukazuje?

 

„Vaše ruce jsou o tolik větší, než moje. A zdají se mnohem silnější. Přemýšlím, zda byste mě mohla rychle prohmátnout. Bylo by to v pohodě? Jsem tak nešťastná, když nemůžu malovat a nenávidím, že se to zhoršuje.“

 

Bylo tohle snad další příležitost k ubodání se pomocí vidličky? A nebo prostě jen potřeboval vyběhnout ze dveří a nechat za sebou jeden z jeho stupidních střevíců, jako nějaká ošklivá nevlastní sestra Popelky.

 

Sledovala ho. Prosebně.

 

Svatá dobroto! Povzdechl si, posunul se na sedadle za ni a pokračoval v jemném tlaku na dolní svaly kolem jejích obratlů. Během vteřin a po jednom nadskočení a jednom ušklíbnutí, izoloval problém. To místo bylo v horní části hrudní páteře a on ho začal třít svými silnými palci, aby rozvolnil uzel, který tam vzniknul.

„Ach bohové!“ zamručela, rozpouštěje se pod jeho rukama, zatímco hlavu měla namířenou kupředu.

 

Vyvinul ještě o něco více tlaku. „To je ono!“ zasykla skrz zaťaté zuby a ztěžka dýchala i přes zjevnou bolest. Zavřela oči, zatímco zpracovával její páteř až nahoru ke krku a ramenům.

„Myslím, že jsem posedlá vašima rukama,“ zasténala.

 

Ucítil tam dole zacukání a toužil, aby přestala mluvit. A hlavně, aby přestala sténat.

 

„Když jsem ještě byla ve škole, tak jsem měla učitele s úžasnýma rukama.“ Zavrčela, když narazil na další citlivé místečko. „Když se nedíval, tak jsem sledovala jeho ruce.“

 

Zasranec Lupin, bez pochyby. Jako kdyby snad ještě potřeboval nějaký další důvod, aby toho parchanta nenáviděl.

 

„Můj učitel Lektvarů. Měla jste ho vidět, když něco vařil. Bylo to, jako sledovat...au!“

 

Zabořil do ní své prsty. Pokoušel se ji tím zastavit.

 

„Já...já myslím, že to už by stačilo.“ Odtáhnula se a věnovala mu omluvný úsměv. „zdá se, že už je to mnohem lepší, ale začíná to být trochu citlivé.“

 

Nemotorně si sednul a zíral na ni, než se přesunul na svoje místo a usrknul si horkého čaje, jelikož zapomněl, že to není ohnivá whisky.

„Sakra!“

 

Hermiona nadskočila. „Fíha, máte skutečně hluboký hlas,“ řekla se zjevným nezájmem o to, že klel.

„Nachlazení,“ zakrákal.

„Jste nachlazená? Ach, to mě mrzí.“ Opět ho vzala za ruku. „To jsem celá já, vytáhla jsem vás ven v tomhle počasí. Měla jste mi to říct. Budu se nenávidět, když se vám to zhorší.“

 

Pokrčil rameny, zatímco mu spálený jazyk začal poněkud nepříjemně otékat a dřevěnět.

 

„Vlastně,“ tvář se jí rozzářila. „Mám doma výtečný lektvar na nachlazení. Můžeme se pro něj stavit, dala bych vám ho.“

 

Měl pocit, jako by si ve spěchu natrhnul sval a zatřásl hlavou. To už bylo příliš. Její oči, její sténání, její hebké tělo, její svírající ruce a její nabídky. Postavil se, protože potřeboval odejít. Otočit se a odejít. Hned!

 

Avšak namísto toho se najednou předklonil a políbil jí ruku. Byla to pravděpodobně ta nejděsivější věc, kterou kdy udělal. A na někoho, kdo poslední dvě dekády strašil ve sklepení, jako velký, umaštěný netopýr, to bylo opravdu co říct. Jeho mysl už prostě nadále nevěděla, kým byl a on cítil potřebu ji políbit. Nemohl se na ni dále dívat, a tak se otočil k odchodu.

 

„Paní Grapeová! Počkejte!“

 

Ale on už byl venku. Odešel. Pryč. Byl to jeho Grapeovský únik.