*Grape džus

 

Severus Snape si škubnutím jedné ruky vytáhnul ze zadku punčocháče a druhou pevně sevřel trouchnivějící štólu, kterou měl kolem krku, zatímco nejistě klopýtal po Příčné ulici.

„Zasranej Lupin,“ zavrčel. Jestli ten slizký bastard ještě kdy vytáhne tenhle senzační kousek, tak ho zabije.

„Kurva!“ Podpatek jedné boty se mu zachytil mezi žulové kameny a on skoro upadnul. Vytrhnul ho a pokračoval ve své klikaté cestě kolem spících výloh obchodů, které sem tam obarvovalo do žluta světlo pouličních lamp.

 

Trávil ve svých komnatách zcela přijatelný večer, vychutnával si ohnivou whisky, nebo možná tři, a připravoval se na dlouhou a produktivní noc plnou onanie, když byl doslova smeten pryč do zamlžené místnosti, která byla cítit jako Merlinovo podpaží, a to přímo uprostřed zasrané Příčné ulice. A co hůř, ten koho našel, jak na něj zírá jako husa, která polkla vlastní vejce, nebyl nikdo jiný, než zpropadený Neville Longbottom.

 

Byl tak vzteky bez sebe, že sotva viděl před sebe. Nebo možná to mohlo být tou ohnivou whisky. Čímkoliv to bylo, tak bylo jasné, že byl vážně mimo více, než jedním způsobem. Narovnal si zplihlý klobouk, který mu sjížděl do očí a zamžoural do dálky.

 

Děravý kotel. Ano, to je to, co potřeboval. Další ohnivá whisky ho postaví na nohy. Měl před sebou ještě dlouhou cestu domů a bude potřebovat něco, co mu zahřeje koule. A možná i ptáka. Ve skutečnosti, když byl takhle oblečený, tak by musel zaplatit příplatek za perverznost. Do hajzlu s tím. Vypil dost ohnivé whisky na to, aby z této rovnice mohl zcela vynechat svého ptáka.

 

Ustálil pohled na vzdáleném majáku, přehodil si kabelku přes rameno a nasadil tak rychlé tempo, jak mu jen sukně dovolila.

 

Když přišel, tak nahlížel do výklenků a přemítal, zda tu někde najde ukrývajícícho se Longbottoma. Zcela jistě se mu ho podařilo vylekat, když se znenadání objevil na místě bubáka, na kterého byla použita kletba Riddikulus, která ho proměnila v osmdesátiletou důru a následně ho praštila do obličeje.

 

Byla to Lupinova chyba. Vzal si Longbottoma do učení, a to i navzdory Snapeovu ujišťování, že ten chlapec má intelektuální kapacitu tlustočerva na marihuaně. A co hůř, zcela zřejmě se potloukal kolem s černou bubákovskou magií.

 

Bubáci byli všeobecně pěkně ubohou napodobeninou reálných věcí. Ale pokud je někdo nakrmí nějakou vlastní skutečnou věcí, tak se mnohem více stávají skutečnými. Lupin se zjevně snažil dát Longbottomovi trochu více cviku ve „skutečném“ světě a zcela zjevně při té příležitosti ukradl něco Snapeovo.

 

No, problém, jak každý zjistil, byl v tom, že proměna v bubáka na nějakou dobu způsobí přímý, fyzický přesun s tou skutečnou věcí. A to mělo za následek jeho nevhodně načasované bleskové přesunutí (už už se chystal vytáhnou penis ven) a naprosto skvěle načasovanou ránu do obličeje.

 

Bylo nepravděpodobné, že by takovou věc riskovali znovu, ale to byla jen malá útěcha, zatímco ohromeně, na vysokých podpatcích (perfektní napodobenina jeho matky), a bez hůlky, se pokusil s krátkou, ale nutnou objížďkou dostat zpátky do Bradavic.

 

Navzdory zakaleným pohledům opilců, kteří odcházeli z Kotle, si sundal klobouk a vpotácel se dovnitř. Mumlání štamgastů a pach zvětralého piva, mu okamžitě zlepšil náladu. Navzdory nepohodlí způsobenému punčocháči, které mu přiškrtily koule a vypadalo to, jako by se je chystaly vystřelit pryč z jeho spodního prádla, tak věděl, že udělal správné rozhodnutí. Okamžitě si pro sebe objednal dvě ohnivé whisky, než zamířil do důvěrně známého temného koutu, který ho k sobě vábil přísliby.

 

Ztěžka dosedl na tvrdé sedadlo a uslyšel ostrý zvuk trhané látky. Uvědomil si, že jeho sametová sukně nebyla dělána na to, aby vyšla vstříc postavě dlouhána měřícího šest stop. Tak či tak to nehodlal nosit ani o vteřinu déle, než bylo absolutně nutné.

 

Hodil do sebe první sklenku a zašklebil se nad hořkým přijetím té ohnivé kapaliny. Druhou skleničku si užil o trochu více. Ale jen o trochu. Zhluboka se nadechl skrz výrazný nos, užívaje si pach přetrvávajícího kouře, který mu popálil chloupky v jeho nose. Občas to byla bolest, která ho držela naživu. To a...u Merlinových koulí!

 

Z úst mu uniklo zavrčení, když se přímo před ním naklonila přes bar prdelka obtažená v džínech. Naneštěstí nevypil dost ohnivé whisky na to, aby jeho pták zůstal mimo hru, což bylo utrpení po nedostatku pozornosti díky přerušení jeho večerních plánů, a tak nedokázal vzdorovat těm dokonalým půlkám. Ten dokonalý zadeček se zavrtěl. Jeho pták se zaškubal. V těch pekelných punčochách to bylo, jako by byl chycený v oku pasti.

 

Natáhnul se dolů, aby se pokusil rozvázat své nářadíčko, když se majitelka té prdelky náhle otočila a zamířila přímo k jeho stolu i se šplíchajícím korbelem něčeho, co vypadalo jako máslový ležák. Byla příliš zaměřená na to, aby se nepolila, když se sehnul a ta osoba přistála přímo vedle něj.

 

„Ach do prdele! Promiňte!“ zahihňala se. „Viděla jsem, že jste tu jediná další samotná žena, a tak jsem si myslela, že bych se k vám mohla přidat.“

 

Jeho Adamovo jablko poskočilo, jak polknul. Ten zpropadený hlas by poznal kdekoliv.

„Vlastně jsem tím nemyslela, že jste nezadaná. To, co jsem tím myslela, bylo, že tu jste sama. Takže...omlouvám se,pokud nejste nezadaná. A...víte...můžu vám dělat společnost, jako byste byla.“

 

Snape protočil oči. Nezlepšila se. Zbytečně a jendotvárně upovídaná. Požitkářská. Skvělej zadek. Co? Kde se to tu vzalo? Hodil do sebe velký doušek ohnivé whisky.

 

„Každopádně, jsem Hermiona.“ Natáhla k němu ruku od máslového ležáku s hřejivým a lehce opileckým úsměvem, který jí prozářil rysy.

 

Měl by to hned skončit. Měl by jí nazvat nesnesitelnou šprtkou, odstrčit ji z cesty a zmizet do noci, jako obří páchnoucí netopýr, kterým podle všech byl.

 

Ale ona se na něj stále usmívala. Oči jí zářily nějakým... nějakým druhem nevinnosti... jako by byla králíček nebo jelen nebo něco takového... Cítil, jak je do těch očí vtahován. Pak se najednou otřásl. Ach ne, to ne ty zpropadená Bambi Grangerová!

 

Ale čekal moc dlouho. Okamžik, kdy mohl odrázovat do útěšné noci a zmizet, již pominul. Už tu nebyl žádný důvod. Přijal její ruku a beze slov jí potřásl, než ztrestal zbytek svojí whisky. Potřeboval další...spíš flašku než panáka.

 

„Neměla jsem v úmyslu jít dneska večer ven,“ pokračovala a prstem kreslila ve vylitém ležáku na ulepeném stole. „Ale pak jsem si řekla: Víš, Mio, nikdy nechodíš mezi lidi a jsi celý den zavřená uvnitř. Už měsíce jsi neviděla svoje přátele, a i když už jsou všichni ženatí a zaměstnaní, tak jsou to pořád tvoji přátelé.“ Pokývala hlavou, jako kdyby sama sobě ohledně něčeho přikyvovala. „A, no, fakt zoufale netoužím potkat nějakého chlapa. To opravdu ne. Stále to můžu dělat s... no, vždyť víte. Prostě jsem chtěla jen nějakou společnost. Ale pak jsem vás uviděla tady sedět a vypadala jste spokojená sama se sebou. Tak jsem si pomyslela: Kdo potřebuje chlapa? Stejně tak dobře můžu sztrávit noc povídáním s další silnou, nezávislou ženou, která se cítí dobře ve své kůži a prostě si jen užít pití.“ pohledem sjela po dvou sklenkách, které svíral v ruce. „A tak jsem přišla. Doufám, že to nevadí?“

 

Jak na něj zírala skrz šero, tak se pokusil ztratit více do rohu, jako by byl nějakým stydlivým nočním zvířátkem oblečeným ve dvou směšných kusech zeleného sametu a poněkud přiškrceným chlupatou štólou. Stáhl si svůj splihlý klobouk hlouběji do očí, než rychle zavrtěl hlavou. Co jiného taky mohl dělat? Říct jí ať vypadne? Ano! Křičela jeho mysl.

 

„Ach, jsem tak šťastná!“ usmála se na něj opět hřejivě, zavdala si velký hlt piva a utřela si ústa do rukávu, než nechala svou ruku nenuceně a přitom znepokojivě klesnout na vršek té jeho. Opřel plochy prstů o plochu stolu, jako řecko-římský zápasník, a strachy bez sebe, aby jeho ruku neotočila.

 

Ale ona jen pokračovala v mluvení. Žvanila. Dávala ruku nahoru a dolů a dovolila jí dopadat zpátky na jeho, jako by to byla přirozená součást její nesouvislé gestikulace. Co to dělá? Nedokázal se soustředit na její slova, ve skutečnosti se totiž nedokázal soustředit na nic. Ačkoliv to nejspíše byly jen další patetické kecy o tom, že je opuštěná a osamělá... Zamračil se. Whisky se mu nahrnula rovnou do hlavy, avšak krev se mu nahrnula přímo do jeho ptáka. Její ruka a to nenucené tělesné cvičení, to otáčení a hlazení a... Musel ji zastavit, než jeho pták zvedne celý stůl a začne si s tím točit, jako pouliční umělci točí s talířem na prstě.

 

Pozvolna odsouval svou ruku pryč, dokud se od ní neosvobodil a necítil se připraven k úniku zpět do jeho klína, kde již nepochybně nebylo mnoho místa pro jejich ukrytí.

 

Ale i navzdory její opilosti si toho všimla.

 

„Máte ty nejkrásnější ruce,“ zašeptala a jednu z nich zvedla, aby si ji zblízka prohlédla.

 

Zavřel oči a sevřel se mu žaludek. Lámal si hlavu nad tím, jak by asi vypadala, kdyby měla v té své úchvatné kštici vyzvracených osm skleniček ohnivé whisky. I tak by ty vlasy byly nejspíše neupravené a nezkrocené. A copak to bylo za věc, která v nich byla nastříkaná?

 

„Nehrajete nakonec na klavír? Nebo na klarinet?“

 

Ne, samozřejmě, že nehrál. Ta nejbližší věc, na kterou kdy hrál, byl klitoris, ale rozhodně tento konkrétní kousek informace nehodlal sdílet.

 

Na místo toho se spokojil se zavrtěním hlavou v gestu tichého odmítnutí a začal se cítit bolestně v pasti světa ženských výměn názorů, kterým nerozumněl a jakožto muž, který měl své potřeby, zoufale nechtěl být součástí tohohle všeho. Jak se z toho k čertu dostane?

 

„Vlastně máte opravdu mladistvé ruce.“ Držela jeho ruku ve svých, jako kdyby obdivovala výbornou láhev vína. „Můžu se zeptat, jaký druh krému na ruce používáte?“

 

Stěží potlačil odfrknutí. Jediný krém, který používal, bylo to, co vyšlo z jeho ptáka. A opět, střípek informace, kterou moudře vynechal z této konverzace – jako by jeho tupé přikývnutí či zavrtění hlavou mohlo být považováno za konverzaci. Dodal ppokrčení ramen, jen aby doplnil tohle debilní laškování.

 

Nezdálo se, že by na tom záleželo. Jednoduše se na něj usmála. „Mám v tomhle období tak strašně suché ruce. Je to těmi barvami, co používám. Jsem umělkyně. Tedy...pokouším se jí být.“ Stydlivě se zadívala na stůl. „Vlastně pracuji pro Ministerstvo kouzel v práci, kterou vám nemohu popsat, protože by vás to uspalo. Ale nejvíc ze všeho na světě miluju malování.“ Její tvář se proměnila, viditelně oživla díky vášni pro její vášeň. „Je mi jedno jestli jde o olejové, akrylové nebo vodové barvy či pastely. Dokonce používám i make-up a někdy...“ spiklenecky se rozhlédla kolem. „Používám jídlo. Maluju tím tak, že to rozmačkám v prstech. Někdy si tím namaluji celé tělo, prostě jen proto, abych viděla, ja to bude vypadat.“

 

Její slova odkousla z jeho rozhodnutí stejně, jako krysa překouše provaz... na kterém viselo houpající se piáno. Co to bylo? Nějaký test? Nějaký kanadský žert? Vykoukne snad každou chvíli odněkud z rohu Lucius, zamíří na něj svou holí a vysměje se mu, jak moc je naivní a jak směšný je jeho jako kámen tvrdý penis?

 

„Ale...“ Pokrčila rameny. „Malování nezaplatí účty, a tak musím pracovat. Nikdy nevíš. Možná jednoho dne prorazím a budu mít úspěšnou výstavu. Třeba to bude výstava někde v Londýně nebo Paříži.“ Její úsměv v sobě nesl náznak smutku, jako by to ve skutečnosti byla její poslední naděje.

 

Musí být v první polovině svých dvaceti let, pomyslel si, a to je stěží čas na to, aby se vzdala svých snů.

 

Poslouchej se, Severusi! Káral ho jeho vnitřní hlas. Vzdát se svých snů? Kde jsi sakra nechal rozum?

 

„Tak či tak,“ pohlédla na své hodinky,“bych už měla jít domů. Připozdívá se a já mám zítra práci. Doufám, že mám ještě v kredenci nějaký lék na kocovinu.“ Mrkla. „Bylo vážně milé si s vámi povídat.“ Pak se zarazila a zalapala po dechu a zdála se zhrozená. „Ale já jen žvanila a žvanila, že jsem vůbec nepostřehla vaše jméno. Jsem Hermiona Grangerová a vy jste paní...?“

 

Opět se ho zmocnila hnědýma očima. Tak otevřenýma a přitažlivýma. Přitahovaly ho k sobě, vtahovaly ho do sebe. Snažil se odolat, ale nedokázal to...

 

Pročistil si hrdlo a zakrákal první věc, která mu přišla na mysl.

„...Grapeová.“

 

U Merlinova zadku! To jako vážně? Ovoce, které se s jeho jménem rýmuje? Ty idoite!

 

Zářivě se usmála. „Paní Grapeová! To si zapamatuju! Poslyšte, takhe zábavnou noc jsem neměla už věky. Opravdu ráda bych vás zase viděla. Jste tak skvělý posluchač. Co kdybych vám poslala sovu? Můžete mi napsat svou adresu?“ vytáhla podtácek pod pivo, pero a přistrčila mu to.

 

Ne, Severusi! Varovala ho jeho vlastní mysl. Zamaskuj to nějak! Jakkoliv! Ale jeho ruka nakšrábala adresu opuštěného domu, který nebyl moc daleko od domu na Spinners End, kde vyrůstal. Mohl to ignorovat. Bude to ignorovat. Nebude o tom dokonce ani přemýšlet.

 

Hermiona s radostí hmátla po podtácku v jeho ruce, jako kdyby pro ni představoval famfrpálový pohár.

 

„Úžasné! Brzy se uvidíme, paní Grapeová!“ Sklonila se a políbila ho na tvář. „Úžasně voníte. Jako máta a vanilka. Celou bych vás nejraději snědla!“

 

Ach můj bože! Zdálo se mu, že se jeho pták sám podřízne.

 

Jakmile unikla z předních dveří, tak si uvědomil, že ta věc v jejích vlasech musela být barva. Drobné kapky zlaté barvy. A on na ni prostě zíral. Deprimovanou a opilou. Dokud si neuvědomil, jak strašnou kurvou byl a prakticky převrhnul stůl, když ve spěchu vstal a šel pryč.

 

Vrávoral chodbami ve sklepení, než konečně ztěžka přistál na dveřích vedoucích do jeho komnat. S drobným úsilím dveře otevřel a okamžitě skopnul z nohou podpatky, takže přeletěly místnost a s tupým žuchnutím přistály na protější stěně. Sloupával ze sebe vrstvu po vrstvě směšnosti, než konečně stál nahý uprostřed podlahy, kde ztěžka oddechoval a byl stále tvrdý, jako kámen.

 

Mohl tuhle noc prostě hodit za sebe. Zabije Lupina, až na něj příště narazí a rozhodně se nenechá zlákat na další skvělý večer se slečnou Slovní Průjem.

 

To. Kurva. Ani. Náhodou.

 

Zšilhal po sametové sukni, která nyní ležela přes područku křesla, kam ji odhodil. Ta trhlina na zadním švu se zdála obrovská.

 

Kurva! Zašklebil se. Bude to muset do příště zašít.

 

* Pozn. překladatele: grape – hrozen, hroznový (ne vždy možnost to tady přeložit a zachovat původní kontext)