Hermionina volba 4
4. kapitola
Obvykle bych ráda poslední čtvrt hodiny předtím, než bych musela vstávat, ležela v posteli. Dnes však ne. Tak brzy, jak jsem se probudila ze svého snu, jsem odhodila přikrývky a vyskočila. Věděla jsem, co musím udělat.
Po sprše jsem se natáhla pro telefon. Až potom se my myslí prohnal stín pochybnosti. Vlastně ani ne tak pochybnosti, jako viny. Jeden si nikdy nesmí plést zvyk s láskou. Příliš mnoho osudových vztahů díky tomu vytrvalo (a také odumřelo).
Vytočila jsem jeho číslo. Byl ve Skotsku, kde trénoval. Byla šance, že už bude vzhůru.
„Ahoj, Mio,“ odpověděl hlasem stále ještě těžkým spánkem. Sotva se probudil.
„Ahoj, Rone.“
„Něco se stalo?“ zazíval.
„Ani ne.“
„No tak, sem s tím.“ Opět si zívnul.
Bídně jsem mlčela. „Tohle nefunguje, že?“
„Co? Záchod je zas rozbitej?“
„Ne. My nefungujeme. Ty a já.“
Ticho.
„Slyšel jsi mě?“ zkusila jsem to znovu.
„Errr... Co, že jsi to říkala?“ Mohla jsem úplně slyšet, jak u něj zmatek zápasí se spánkem otupenou myslí.
„Ty a já. Nejsme jeden pro druhého ti praví. Nikdy jsem ve skutečnosti nebyli. Víme to oba. Stalo se to prostě očekávaným – očekávali to naši přátelé, očekávalo se to od nás. Takhle svoje životy prostě žít nemůžeme.“
„Do prdele, Mio, proč sakra tohle teď říkáš?“ Panika v jeho hlase vycházela spíše z pobouření, než ze šoku. Nelivě nesl skutečnost, že se s tím musí vypořádat těsně po tom, co se vzbudil. Pokračovala jsem více rozhodnutá, než kdy předtím. Když už to má býti uděláno, ať je to uděláno dobře. Ať je to uděláno dobře. Tak nějak by to řekla Lady Macbeth.
„Souhlasíš s tím, ne? Řekla bych. Vím, že jsi byl v pokušení mi zahnout, pravděpodobně už jsi to i udělal.“
„Koukej se sakra uklidnit.“
„Jsem naprosto klidná.“ (Opravdu jsem byla.)
„Podívej, pro lásku boží...koukni... Hmmm... Za pár dní budu zpátky, pak si promluvíme.“
„OK, dobře, ano, můžeme si promluvit, ale absolutně nic to nezmění. To ti říkám rovnou.“
„Nemůžeš to udělat takhle! Myslím tím, že jsem ještě ani neměl snídani!“
„Proč bych nemohla? Trochu jsem přemýšlela a jasný rozchod je nejjednodušší, ne?“
Ticho.
„Možná.“
„Dobře, takže souhlasíš. Tak či tak jeden druhého sotva vidíme; začíná to být směšné.“
„Hermiono, já nejsem žádná knížka s oslýma ušima, kterou můžeš jen tak odmrštit.“
„Já tě neodhazuju, Rone, jen nás oba nutím si uvědomit, že bychom se měli řídit svým přirozeným kurzem.“
„No...možná.“
„Přestaň říkat možná. Víš, že mám pravdu.“
Skoro jsem mohla slyšet, jak pokrčil rameny. „Dejme tomu.“
„Hele, promluvíme si až se vrátíš. Musím jít. Uvidíme se.“
Zavěsila jsem.
Do prdele. Ta kurva. I když to tak muselo být. Vyskytly se drby, že Ron se vídal s Pansy Parkinsonovou (ano, věřili byste tomu?). Zaskočilo mě to a ani mě to netrápilo, když jsem to zaslechla poprvé – nyní jsem za to byla ráda. Věděla jsem, že jsem ho šokovala, avšak já nikdy nebyla na protahované konce.
Teď k té druhé části. To by mohlo chvíli zabrat.
Ve skutečnosti se ta příležitost objevila už během týdne.
Ron a já jsme měli rozmluvu. Uklidnilo mi to svědomí tak moc, jako ještě nic. Před dobou jeho návratu se se vším smířil a plně souhlasil. Skoro jsem mohla vidět, jak mu z ramen spadlo břímě. Zůstali jsme přáteli; stále jsme tu byli jeden pro druhého, avšak nyní jsme nemuseli řešit tíhu pocitů a sexuálního života ( jako by snad byl), po čemž jsme oba dva už dlouho toužili.
Následující pátek jsem byla v Příčné ulici v Krucánkách a Kaňourech. Za všechna ta léta, co jsem to znala se to tam nezměnilo. Zas mi klidně mohlo být jedenáct nebo dvanáct a mohla jsem hledat učebnice na další začátek roku v Bradavicích.
A náhle, jako yb to bylo o deset let dřív, jsem uslyšela hlas. Byl to hlas z mého snu, hlas, který jsem nedokázala dostat z hlavy.
Hlas Luciuse Malfoye.
Hádal se s prodavačem o ceně knihy. Zpoza skříňky jsem ho chvíli pozorovala. Byl oblečen tak, jako v mém snu; i jeho hlas měl tu samou melodičnost, jeho oči propichovaly každého, kdo se mu odvážil postavit. Vyhrál hádku a odstoupil od pultu s vítězoslavným úšklebkem.
Pokročila jsem kupředu.
„Dobré ráno, pane Malfoyi.“
Zareagoval jasně překvapeně, že jsem ho oslovila tak zdvořile. Jeho oči sklouzly po celé délce mého těla, než se podívaly přímo na mě.
„Slečno Grangerová, jaké nečekané potěšení.“ Jeho ústa se zvlnila v cynickém zadostiučinění.
„Opravdu?“
„Cože?“
„Potěšení?“
Nahnul hlavu s posměšným respektem. „Vždy.“
„Lháři.“
Lehce se uchechtnul. „No, řekněme, že... jsem se přizpůsobil. Je to nový svět, slečno Grangerová, a já musím říci...že vidět vás...je potěšující.“
Poválel to poslední slovo po jazyku tak nějak konkrétně a šťavnatě, a zase jednou nechal své oči prodlévat na mém těle. Sice ne tolik, aby mi to bylo nepříjemné, ale dost na to, aby se mi zachvěly vnitřnosti tak divoce, jako když jsem spala.
„Pane Malfoyi, přemýšlela jsem...nezašel byste na kávu?“
Obočí mu vystřelila vzhůru. „Přemýšlela? Mluvíte se mnou celých třicet sekund, slečno Grangerová. Nemohla jste o tom tedy přemýšlet moc dlouho.
„Ach, ale ano, mohla. Po pravdě jsem na to měla celou noc.“
„Opravdu?“
„Hmm.“
„Svatá dobroto.“ Ústa mu v koutku zacukala v náznaku úsměvu. „No, pak bych tedy řekl, že káva je přece jen velmi dobrý nápad.“
Poslední jednání se vyvíjelo velice dobře.
„Děravý kotel? Nebo někde jinde?“ navrhla jsem.
„Možná...ale spíše někde...“ Pohlédl na mě ze své úctyhodné výšky a nechal ten úsměv vykvést naplno. „...kde je to více intimní?“
Vrátila jsem mu jeho úsměv. „Kde navrhujete?“
„Můj dům.“
„Malfoy Manor?“
„Jsem si jist, že si ho pamtujete, slečno Grangerová.“
„Jak jen bych mohla zapomenout.“
„Draco, jak víte, nyní pracuje a žije v Londýně a má žena – nebo bych měl spíše říkat bývalá žena – se odstěhovala už před pár lety. Budeme, o tom vás mohu ujistit, naprosto sami.“
„Nejsem si jistá, že je to dobrý nápad, pane Malfoyi,“ dobírala jsem si ho.
Přisotupil ke mně a já se musela držet, abych na něj neskočila a netiskla k němu tvrdě svůj chtíč. Malfoy se mnou držel oční kontakt. „Ach...já myslím, že jste. Myslím, že naprosto přesně totiž víte, co chcete, slečno Grangerová.“
„Možná byste mi mohl říkat Hermiono.“
„Možná. Budu ti říkat tak, jak chci.“
„Stále jste panovačný bastard, že?“
Jen se usmál v odpověď, než se zeptal. „Jak jste na tom s přemisťováním?“
„Velice dobře.“
„Nic menšího jsem ani nečekal.“ S tím se otočil k odchodu. Následovala jsem ho. Malfoy prošel kolem zadní části krámku do malého, soukromého dvora.
Když jsme byli skryti před zvědavými zraky, tak jsem zjistila, že jsem okamžitě a silně zapletená v jeho pažích. Srdce mi v hrudi dunělo a bilo přímo proti jeho vlastnímu. Vzhlédla jsem do té nejhlubší šedi a spatřila jsem pouze nevyhnutelnost a touhu odrážející mou vlastní.
V další chvíli jsem měla pocit, jako by mi žaludek výtahli z těla a byli jsme vymrštěni do jasného, ale chaotického vzdušného víru zmatení z přemisťování.
V dalším okamžiku už jsem zase stála a opravdu pevně ho svírala, jako oporu. Vyrazilo mi to dech a já lapala po vzduchu, abych se dala dohromady. Pomalu jsem se rozhlédla kolem. Byla jsem tu již dřív a proklínala jsem vzpomínky, které mi to vrátí a které mě budou pronásledovat, ale nic takového se nestalo. Vše, co jsem chtěla, bylo přímo tady přede mnou. Vysoký, elegantní a s příslibem čiré, obscénní slasti.
„Vítejte u mě doma, slečno Grangerová.“
„To jste posledně neříkal.“
„Jak si tak vybavuji, tak posledně jsem toho všeobecně příliš nenamluvil.“ Pohnul rukou směrem ke dveřím. „Pojďte tudy.“ Šla jsem za ním do velmi velkého, ale ne strach vzbuzujícího obýváku nebo něčeho takového. Byly tu pohovky, obrazy, lampy, knihy. Mohl to klidně být přijímací pokoj elegantního domova a ne domov jednoho z někdejších Smrtijedů. Takhle jsem si panství nepamatovala.
„Říkala jste kávu?“
Otočila jsem se zpátky k němu. „Víte, že tu nejsem kvůli kávě.“
„Pak tedy kvůli čaji?“ samolibě se usmál. „Koneckonců, máte možnost volby...Hermiono.“
„Vybrala jsem si.“
„Zdáte se jistá.“
„To jsem.“
„A co vás tak ujistilo?“
„Měla jsem sen.“
„Všichni máme sny.“
„Tenhle byl velmi skutečný. Byl jste tam.“
„Já?“
„Ano.“
„Ale vzbudila jsem se ještě předtím...“
„Před čím?“
„Před tím, než jsem učinila svou konečnou volbu. Takže ji činím nyní.“
A tak jsem stála v přijímacím pokoji Luciuse Malfoye a rozepla jsem si košili, pěkně jeden knoflíček po druhém. Stál tam a díval se, aniž by mrknul, jeho oči nehnutě hleděly na výhled, který se před ním odhaloval. Nechala jsem košili, aby se snesla k zemi a okamžitě jsem sáhla po podprsence. Hbitě jsem ji rozepla, a taktéž ji nechala spadnout. Následovala má sukně, brzy na to mé boty, punčochy a nakonec mě opustily i mé kalhotky. Stále jsem před ním naprosto nahá.
Hlavu jsem držela vztyčenou s radostí z mé nově nalezené svobody, užívala jsem si pocit chladného vzduchu, hrajícího si na mé kůži. Zahrotily se mi bradavky, byly nyní tvrdé a růžové.
Malfoyův pohled se změnil z tvrdé nadřazenosti do otevřeného úžasu. Nedokázal ze mě odtrhnout oči, ale i přesto udělal ten poslední krok a zvednul ruku, kterou mě vzal za tvář. Pomalu, pomaličku se naklonil a jemně a něžně mě políbil. Pokud jsem vůbec měla nějaké pochyby, tak v tom okamžiku se rozpustily. Polibek jsem mu opětovala nejdřívě jemně, pohybujíc rty po jeho, pak jsem je pozvolna otevřela a nechala jeho jazyk, aby tiše vklouznul a objevoval mě. Nejdříve se mě nedotýkal, ale nakonec jsem ucítila jeho ruce na svých zádech. Nejdříve to byly jen konečky prstů, a pak i ty velké, horké dlaně, které se ke mně tiskly a sjížděly dolů po stranách mé páteře, až k mému pozadí, kde vzaly dvě polokoule, které tam našly a přitiskly mě k němu. Netrvalo dlouho a zvítězil náš chtíč, který rozpoutal novou naléhavost.
Pozadu jsem byla odváděna k pohovce. Jakmile jsem pod rukou ucítila opěrku tak jsem si přes něj lehla tak, že jsem měla zadeček ve vzduchu. Lucius rychle pokleknul, a byl to pohyb stejně plavný, jaký činí panter, když najde svou kořist. Hodil si moje nohy přes ramena, a potom co palci rozhrnul stydké pysky mojí kundičky, tak sklonil hlavu a olízl mě. Zas a znovu mě omýval jeho jazyk, jak ochutnával moji šťávičku, než skončil na mém poštěváčku, který škádlil.
Zírala jsem na tu vizi – Lucius Malfoy mě líže. Skoro jsem se chtěla rozesmát, rozesmát se údivem a čirou, nespoutanou slastí (byl kurevsky, kurevsky dobrej), ale zapověděla jsem si to. Tak jsem si prostě jen lehla a nechala jsem se dovést k orgasmu. Vyvrcholila jsem rychle a tvrdě, nohy se mi kroutily, jak se mi přes ně prohnala slast. Pokusila jsem se zadusit svůj výkřik pěstí, ale nedokázala jsem to. Když si nakonec stoupnul, tak mi z úst odtáhnul ruku.
„Zníš tak strašně krásně, když se uděláš. A já to chci slyšet.“
Zvedla jsem se na kolena a přeběhla jsem přes něj rukama, rozepínajíc mu knoflíčky a rozhalujíc mu sako na ramenou.
„Chci tě vidět. Vždycky jsem chtěla.“
Byla to pravda. I navzdory tomu, že tento muž zastupoval pravé srdce zla, tak mě vždy fascinovalo to, co leželo pod tím. S válkou za námi a s dovoleným odpuštěním, mě už nic nedokázalo zastavit v tom, abych objevila vše, co ho činilo tím, kým byl. Nyní stál poněkud nehybně, když jsem mu rozepínala knoflíčky jeho černé košile, kterou jsem rozhrnula a stáhla dozadu. Košile zůstala zachycená na jeho širokých ramenech, držela na pevných pažích, ale to mi teď stačilo. Hladově jsem mu přeběhla prsty po hebké a hladké hrudi, kterou jsem měla před sebou a nakonec jsem jimi sjela dolů, dokud jsem nenarazila na sponu jeho opasku. Až v tom okamžiku ze sebe setřásl košili a sklonil se, aby mě chytil za hlavu a otočil ji k sobě. Nabídla jsem mu svá ústa a on mě zoufale políbil. Donutil mě otevířt ústa naplno, útočil na mě tak, že mi rty napuchly a zrudly.
Avšak já se soustředila. A brzy jsem našla to, co jsem hledala. Odtrhla jsem se od polibku a pohlédla jsem dolů. Jeho velký pevný pták se vzpínal mým směrem. Myslela jsem si, že nikdy neucítím tu touhu, kterou jsem cítila ve snu, ale nyní tu byla přímo přede mnou, tak skutečná a hmatatelná, že mě můj vlastní chtíč doháněl k šílenství. Lucius stál vedle područky pohovky. Já si na ni klekla a opřela jsem se o paže, a pak jsem konečně sklonila hlavu a vzala ho do úst.
Vyloudil podivně cizí napůl spolknutý hrdelní zvuk, který byl čirou slastí. Ten zvuk způsobil, že se mi ústa zaplnila slinami a pokryly i tvrdý klacek v mých ústech. Držela jsem jeho varlata, pevně jsem je tiskla, což vyvolalo povzbuzující zavrčení a já začala sát mnohem tvrději. Sjížděla jsem po něm nahoru a dolů, nesnažila jsem se být jemná, pomalá nebo třeba škádlící. Nikdy jsem tak nutně nepotřebovala žádného ptáka tolik, jako nyní tohoto; ten hlad, abych ho měla ve svých ústech vytěsnil všechny mé myšlenky. Pravděpodobně se na to budu ptát až později, kdy si budu lámat hlavu nad tím, jak žena jako já, mohla všechen rozum a chování zahodit jen tak do větru, ale nyní jsem ho prostě chtěla a budu ho mít. Pustila jsem si ho do krku, jak jen to bylo možné, až dokud se jeho úhel nestal nevhodným. Bze otázek jsem se otočila na záda, takže jsem krkem spočívala na opěrce pohovky a hlavu jsem nechala viset přes, takže můj krk byl v jedné rovině s mou bradou. Otevřela jsem pro něj ústa.
Se syknutím z očekávání opět zaujal vhodnou pozici a vložil mi do úst svého ptáka. Tímto způsobem mohl vklouznout hluboko do mého krku, až dokud jeho koule nenarážely na můj nos. Lucius skoro zavzlykal. Jeho pták mi odříznul vzduch, ale já se z toho radovala. Chvíli tam zůstal a já se kolem něj pevně sevřela, a pak když se začal odtahovat jsem kolem něj tvrdě sevřela rty, takže se přes ně musel protáhnout. Úplně se stáhnul a já zalapala po velkém doušku vzduchu, než jsem otevřela ústa a nechala ho jít zpátky. Opět se ponořil hluboko až po koule a já měla hrdlo zcela naplněné. Byla jsem kolem něj naprosto sevřená, obklopovala jsem ho a byla jsem v jeho zajetí a pro tento okamžik jsem ten pocit zbožňovala.
Nalezl konečně rytmus na prznění mých úst. Dovnitř a ven. Hluboko a dlouze mi roztahoval rty, tlačíc na má ústa a krk, aby ho přijali. Dokázala bych tam zůstat tak dlouho, jak by jen chtěl, avšak věděla jsem, že při téhle délce by to brzy začalo příliš bolet. Odtáhl se přesně, když můj krk začal protestovat nad jeho invazí.
„Úžasná, překrásná dívka, ale teď ještě víc, než kdy jindy. Musím být v tobě, Hermiono. Otoč se.“
Přetočila jsem se a on mě rychle vzal za nohy, vytáhnul mi je až ke konci pohovky a přehodil si je přes ramena. Nasměroval svého ptáka, pomazlil se žaludem mezi pysky mojí mokré kundičky, a přirazil.
Byla jsem zaskočená.
Byla jsem tvrdě vzatá, vzatá a -sakra!- bylo to neuvěřitelné. Nikdy předtím jsem se ani ve svých snech ani v realitě necítila takhle.
Záda jsem vypjala vysoko do oblouku, abych ho dostala ještě hlouběji, až se mi napjal krk. „Bože! Ano!“ vykřikla jsem překvapená svým vlastním hlasem.
„Prozraď mi to,“ zamumlal skrz zatnuté zuby, zatímco se odtahoval, i když jen proto, aby se mohl vrhnout kupředu s brutální silou.
„Tak velký. Tak tvrdý. Bože, jsem plná, Luciusi, plnější než kdy dřív. Plnější, než jsem s kým kdy byla.“
„S kýmkoliv?“
„Ano.“
„Dokonce i víc, než s těmi z tvého snu?“
Podívala jsem se na něj.
„Cože?“ řekla jsem ve snaze najít slova mezi vším tím fenomenálním šukáním, kterého se mi dostávalo. Jeho pták nezpomalil. Vždy se vzdálil, jen aby zajel zpátky do mé mokré a připravené dírky.
„Lepší, než ti v tvém snu?“
„Jak to víš? O nikom jiném jsem se nezmiňovala.“
Soustředil se na své přírazy, vrčíc s každým dalším pohybem vpřed.
„Prostě vím. Byl jsem tam.“
„Ale já snila. Bylo to jen v mé hlavě.“
„Touha si našla cestu, jak přesáhnout naše těla. A konec konců...“
„Co? Ach, bože, ano, tam, přesně tam, nepřestávej. Koneckonců co?“
„Jsem – bohové, ty jsi tak strašně úzká! - čaroděj.“
„Ale...“
„Zklapni a nech mě tě ošukat, čarodějko.“
Po těch slovech jeho ruka nalezla můj klitoris a já byla ztracená. Třel ho, aniž by polevoval ve svých přírazech a já cítila, jak to narůstá, zmítá se a jak se to ve mně dme. Očima jsem zaklesla jeho pohled a nehlasně vyslovila, „Už!“. Zatímco mě jeho pták opět spaloval, tak se ta vlna zlomila a absolutně naplno se mnou prohnala. Tělo se mi třáslo. Naštěstí jsem byla přišpendlená jeho tělem, a tak, když jsem naprosto neřízeně vyvrcholila, se do mě udělal.
„Kurevská nádhera!“ vykřiknul, každý sval měl přitom napjatý a každý palec jeho těla svíral ve svých spárech orgasmus. Cítila jsem pulzování jeho ptáka, jak se ve mně vydatně uvolňoval a rozléval ten horký, hustý krém, který drželo uvnitř jeho tělo.
Zhroutil se na mě, byl těžký a zpocený, a já ho nechala, hladíc a uhlazujjíc jeho plavé vlasy, milovala jsem ten pocit jeho vlasů na svých prstech.
„Mohu zůstat?“ zeptala jsem se po nastalém a rozvleklém postkoitálním tichu.
„Navždy.“
„Jak jsi věděl o mém snu?“
„Řekl jsem ti přece – jsem kouzelník. A my musíme být spojeni. Sám tomu nerozumím, ale včera v noci jsem o tobě snil. Sledoval jsem tě.“
„S...těmi třemi?“
„Black, Lupin a Snape, ano.“
„Všechno jsi to viděl?“
„Ve svém snu ano. A byl to ten nejlepší sen, který se mi kdy zdál,“ usmál se.
Rozesmála jsem se a přitáhla jsem se blíž k němu.
„Byli výhradně jen v mé představivosti? Vše se to zdálo tak reálné.“
„Věřím, že to bylo víc, než jen sen, spíš něco jako zformování duševní reality, kdybych to měl nějak nazvat.“
„Myslíš, že to taky cítili - to za závojem?“
„Ano.“
Usadil se ve mně záblesk tepla.
„Šťastlivci,“ usmál se Lucius.
„Myslím, že jsem si musela vybrat mezi nimi, ale v tu samou dobu... Jsem chtěla tebe. Chtěla jsem tě už od začátku.“
„Ale tys je nemohla mít. Nikdy tu nebyla volba.“
„Teď už to vím. Prostě jsem jen musela přijít k rozumu. Vybrat si, zda budu pokračovat, jako to, co jsem byla nebo...“
„Nebo si vybrat mě.“ Maličko se odtáhnul. Mohla jsem cítit, jak jeho obdivuhodně velký pták stále spočívá hluboko a horce uvnitř mě. Políbili jsme se. A tentokrát to byl jen něžný polibek. Když se odtáhnul, tak jsem k němu vzhlédla a pohladila ho po tváři.
„Vybrala jsem si tebe, Luciusi.“
Konec!