Hermionina volba 3
3. kapitola
Muž na mne hleděl s tím samým tvrdým, černým výrazem, jaký měl vždycky. Byly doby, kdy mě to děsilo, štvalo či fascinovalo. Nyní to způsobilo, že jsem ho chtěla. Byla jsem neuspokojená? Dva předchozí návštěvníci se vzhledem k tomuto zdáli, jako předehra. Nikdy jsem se necítila víc sexuálně naživu, a nikdy jsem si nepřipadala tak prázdná. Bolestná touha po sexuálním naplnění byla zřetelnější, než kdy ve vašich snech. Ale zůstávala jsem při zemi, vědoma si toho, že ať už to tady nabere jakýkoliv kurs, tak to bude ten správný.
Severus Snape na mě stále hleděl. Jeho pohled byl pevný, jako by se jím snažil nasměrovat šíp do terče. Nepromluvila jsem. Mohla jsem cítit, jak ze mě sálá touha, která způsobila, že mi naběhl klitoris a má kundička až bolela. Jak to dokázal? Musela jsem potlačit zavzlyknutí. Nakonec se uráčil ulevit svým myšlenkám a promluvil hlubokým, melodickým hlasem, který stále působil tak, že mnou proběhlo zachvění.
„Přemýšlel jsem o vás, slečno Grangerová. Co vás motivuje? Došel jsem k závěru, že to bylo vaše pevné odhodlání vše kontrolovat nebo nakonec by se mohlo zdát, že jde o to, abyste byla kontrolována. Nemůžete snést, že nebudete na vrcholu žebříčku, že? Vítězná ve všem, co zkusíte.“
Neodpověděla jsem mu. Ani to s ním nehnulo; zjevně odpověď ani nečekal.
„Jakých bylo těch několik málo okamžiků, kdy jste selhala? Šla jste na druhý pokus? Bylo to jako hluboce zakořeněná bolest v břiše, to malé nutkání, které neodešlo pryč? Trucovala jste, že? Nesnášíte svět, který vám při vašem narození upřel právo na nadřazenost. Velmi dobře tyhle typy znám.“ Pohrdavě se usmál.
I přes chtíč ve mně probudil mou vznětlivost. „Nikdy jsem taková nebyla.“
„Jste si jistá? Říkají to všichni ti takzvaní alfové. Úspěch k nim přichází tak snadno, že se jim to stane jejich druhou přirozeností, předurčením, právem, a běda komukoliv, kdo se jim postaví do cesty.“
„Nikdy jsem se nehnala za úspěchem na úkor ostatních. Taková já nejsem.“
„Těžce jste bojovala, abyste si udržela převahu, když vám to byla odepřeno. Dám vám to. Musím se přiznat k vtíravému obdivu k vašemu odhodlání, ačkoliv mě to rozčilovalo.“
Obdiv? Řekl to vlastně vůbec? Snape mě obdivoval?
„Profesore...“začala jsem.
Samolibě se usmál. „Stále mě oslovujete korektně. Vždy jste tak precizní, slečno Grangerová.“
„To je to, kdo pro mě jste.“
„Jsem?“
„Ano, stejně tak, jako pro vás já zůstávám slečna Grangerová.“
Ústa se mu lehce zkroutila dolů, jak zvažoval má slova. „Zdá se to...vhodné.“
„Vhodné k čemu?“
Přesunul svůj upřený pohled zpět ke mně. „K tomu, co se stane.“
Ach Bože, i navzdory tomu chvějivému nepřátelství mezi námi, nebo možná právě proto, jsem ho chtěla. Jeho hlas se kolem mě vinul, podmaňoval mě touze po něm, po tom ho odhalit, cítit, nechat ho, aby si mě vzal.
„A co se stane?“ zeptala jsem se troufale a čekala odpověď.
Úšklebek z jeho rtů zmizel a opět mě lapil tím propichujícím pohledem.
„Nedělejte ze sebe nebo ze mě hlupáka, slečno Grangerová. Dýcháte zrychleně, máte růžové tváře a plné rty. Tohle není jen náhlá reakce, ačkoliv jsem si jistý, že se pokusíte sama sebe přesvědčit, že ano. Chtěla jste to celé ty roky od první chvíle, kdy vám vaše nezformovaná pubertální léta našeptávala v temné noci, škádlila vás vzpomínkami na den – pohled ve třídě, slovo na chodbě, dotek oblečení. Nejsem hlupák, slečno Grangerová...a ani nejsem imunní.“
„Imunní vůči čemu?“
„Vůči svým vlastním potřebám.“ Srdce se mi rozeběhlo ještě rychleji. „Ale nejsem zvrhlý. Bradavicemi prošlo mnoho překrásných mladých stvoření. Jako učitel jsem se naučil potlačovat přirozené touhy. S žáky pod vaším dohledem, a na jejich legálním věku nezáleží, si držíte odstup, pohlížíte na ně pouze, jako na předměty akademického zájmu. Jsem pyšný na svou schopnost toto dělat. Až na vás.“
Odmlčel se, aby mě nechal pochopit plnou velikost toho, co řekl.
„Mne?“
„Já...všiml jsem si vás. Ne, dokud to váš věk neumožňoval beze strachu, ale ta sebekontrola, ve které jsem byl tak dobrý, ve vašem případě selhala. Ne, že byste to mohla vědět. Nikdy jsem to neukázal, i navzdory našemu oboustranému...chtění. Ne, nebylo by to správné. Ale tady...teď...“
„Ano.“ Dala jsem mu svůj souhlas a to naprosto odhodlaně a okamžitě.
Jedno černé obočí se nadzvedlo. „Co?“
„Chci to. Tak moc. Chci to tak strašně moc, že to až bolí.“
Neodpověděl, jenom si mě prohlížel, zatímco mě tam nechal stát a čekat. Pak nakonec, jeho prsty, které se stále dotýkaly jeden druhého se uvolnily a on si dovolil malý pohled dolů na mé boky.
„Vyhrň si sukni.“
Byla jsem zaskočená tou náhlou změnou, avšak erotické napětí ve vzduchu bylo tak závratné, že jsem se chytila za sukni a vytáhla ji vzhůru. Jeho oči zalétly k mým odhaleným nohám. „Sundej si spodní prádlo.“
Mé prsty neobratně zápolily s gumičkou kalhotek a já si je rychle stáhla dolů.
„Pojď blíž.“
Pokročila jsem dopředu tak, že jsem stála přímo před ním. Zlehka se naklonil dopředu a dal mi ruku mezi nohy. Pohledem však setrvával stále přímo na mně. Opětovala jsem mu ten pohled. Neodvrátil ho. Jeho ukazováček a prostředník našly moje pohlaví, které bylo mokré chtíčem. Sjížděl po mně celou délkou prstů a koupal je tak v mé unikající šťávičce. Třel mě jimi tam a zpět. Nedokázala jsem si pomoci a podklesla jsem v kolenou, abych ho cítila ještě víc.
„Kdo by si to byl pomyslel? Slečna Hermiona Grangerová, akademická princezna, válečná hrdinka, zářivá mladá žena...a nenasytná malá coura.“
Jeho poslední slovo zdůrazněné naprostou jistotou mě nemohlo zasáhnout víc a byl by mě donutil odtáhnout se pryč. Jeho prsty to však neučinily. Jeho prsty způsobovaly, že se moje kundička kroutila a křičela, že chce víc. Pokusila jsem se natočit, aby mohl pracovat ve mně. Věnoval mi lehké uchechtnutí a zdálo se, že si mě přečetl, když se ty dva prsty vtlačily dovnitř mé kundičky, která je uvítala. Dlaň profesora Snapea se tvrdě tiskla k mým stydkým pyskům, zatímco jeho prsty se zasekly tak hluboko, jak jen to bylo v mojí kundičce možné. Kousla jsem se do rtu a nechala ze sebe uniknout lehké zamňouknutí, avšak stále jsem se mu dívala do očí.
„Hladovíš po tom, že ano?“
Přikývla jsem.
„Máš úzkou kundičku. Úzkou, ale neskutečně vlhkou. Bohové, jsi ta nejvlhčí, ale to ještě není vše, že?“
Potřásla jsem hlavou.
„Víc, hm?“
„Ano.“
„No, nikdy jsi nebyla jednou z těch, která by si nešla za tím, co chce. Víš, co chceš. Tak si to vezmi.“
Jeho prsty byly najednou pryč a já jsem najednou byla tak prázdná, že jsem klopýtla kupředu. Neudělal absolutně nic proto, aby mě zachytil. Prostě tam opět jen klidně seděl a krátce pohlédnul dolů na své slabiny, kde jeho kalhoty, viditelné v místě, kde mu končil a rozděloval se frak, byly zcela zjevně napnuté.
Mé ruce byly tak lačné, jako moje kundička. Naklonila jsem se kupředu a lehce jsem se natáhla po jeho knoflících. Nedokázala jsem být dost rychlá a frustrovaně jsem si povzdechla. Hrdelně se zasmál, ale neudělal nic, aby mi pomohl. Avšak já najendou zahlédla holé tělo: okrouhlý a plný kus těla, který zoufale toužil po svobodě a pozornosti. Dychtivě jsem se po něm natáhla a vysvobodila ho odhalenou mezerou. Oči se mi rozšířily.
„Nepřestávejte, slečno Grangerová. Tohle je to, co chcete, ne?“
Bylo to to, co jsem chtěla, ale na okamžik, dokonce i ve snu, jsem se bála. Byla jsem napjatá. Pravděpodobně bych byla zlomená. Opět zlomená tímto mužem.
„Osedlejte si mě. Sedněte si na mne. Hned.“
Jeho slova byla hluboká, bohatá a rozkazovačná. Nehádala jsem se. V každém případě byla jeho slova zrcadlem mých vlastních úmyslů.
Přišourala jsem se kupředu a přehodila přes něj jednu nohu. Pak jsem ho jednou rukou objala kolem ramen, vychutnávaje si ten pocit a černou látku, která je pokrývala, spustila jsem se dolů a druhou rukou jsem si držela stydké pysky své kundičky od sebe.
Samotný žalud jeho ptáka mě napínal, ale u Merlina, bylo to tak nádherné. Chtěla jsem to, chtěla jsem to napětí, ten oheň, i ten pocit, že jsem na něm nabodnutá. Posunula jsem se dál a nechala jsem jeho pevný penis vtlačit se do mojí kundičky.
Teď to byly jeho oči, které náhle vzplanuly. Neřeknul nic, ale ústa se mu otevřela a zasyknul v nich nasávaný vzduch. Byl určitě uvnitř celý? Pohlédla jsem dolů. Palec jeho ptáka stále zůstával viditelný.
„Víc,“ řekl temným a hlubokým hlasem.
Mé tělo nedokázalo vzdorovat a nebo možná nechtělo. Vzala jsem si ho. Vzala jsem si ho celého a byla jsem naplněnější, než kdy předtím. Napětí. Seděla jsem nabodnutá na Snapeovi, jeho penis mě s ním spojoval.
Jeho ruce se konečně pohnuly a tvrdě mě sevřely. Ty dlouhé prsty mě svíraly tak pevně, že to až bolelo. Trochu jsem sebou škubnula. Jeho sevření ještě zesílilo. Snape otevřel ústa, jako by z nich chtěl nechat vyjít slova. Jeho Adamovo jablko nadskočilo a přimhouřil oči. Jeho ruce mě pak vytáhnuly nahoru. Vyhověla jsem mu a nyní jsem mu těžce spočívala oběma rukama na ramenou s očima zabodnutýma do jeho. Hrot jeho žaludu se sladce protahoval mojí kundičkou, když se vzdaloval a nutil mě k úsměvu nad tím až viditelným požitkem. Zvedla jsem se tak, že ve mně zůstávala jen špička jeho penisu pro jistotu, aby opět snadno našel cestu do mě.
„Dolů,“ řekl. „Pomalu.“
Udělala jsem to trýznivě pomalu. Tak pomalu, že můj pohyb byl sotva viditelný. Ale tak to bylo správné. Chtěli jsme to takhle vnímat už navždy. Chtěli jsme absorbovat každičký milimetr z tohoto zásahu jeho ptáka potápějícího se do mojí kundičky.
„Perfektně mě vyplňuješ,“ vydechla jsem.
„Čekala jsi snad něco jiného?“
Potřásla jsem hlavou a znovu se vytáhla vzhůru. Zaklonila jsem se, abych ho cítila ještě víc. Tímto způsobem krásně dorážel na můj g-bod. Víčka se mi třepotavě zavřela a zasténala jsem. Moje tělo se houpalo a vlnilo spolu s jeho, zatímco mé prsty našly můj poštěváček a zapracovaly na něm.
„Položil jsem ti otázku. Čekala jsi snad něco jiného?“
„Ne. Věděla jsem to. Chtěla jsem to. Chtěla jsem tohle. Chtěla jsem, abys-“
„Abych co?“
„Ošukal mě.“
„Řekni to znovu.“
„Chtěla jsem, abyste mě ošukal, profesore.“
„A jako ve všem, co děláš jsi i v tomhle poměrně dost dobrá. Hodná malá školačka, malá válečnice... a perfektní šukna.“
„Co jsem, pane?“
„Perfektní šukna, slečno Grangerová.“ Nyní jsem na něm poskakovala. Naše oči se stále stýkaly a naše trhavé dechy se mezi námi střetávaly. „Perfektní šukna.“
„Šukejte mě napořád, pane.“
„Tohle bys ráda? Můj pták navždy v tobě, vyplňující tě, šoustající tě?“
„Uh. Hmmm.“ Víčka se mi nakonec zavřela. Slast již byla připravena si mě vzít; já se jí mohla už jenom odevzdat. Zakňučela jsem a kroutila se na něm, zvedaje se vysoko, než jsem zase sjela dolů, abych pocítila celou délku, jak mě nabodává, a pak znovu. Byli jsme jako dva démoni uzamčení v nějakém rituálním souboji o duši toho druhého. On nyní hrdelně sténal, jeho steny byly tak hluboké a bohaté, jako zabarvení jeho hlasu, který mu drhnul v hrdle.
„Teď. Teď!“ vykřiknul najednou, a když se mu oči protočily v sloup a žíla na krku mu zapulsovala, to vše mě dohnalo k mému vlastnímu orgasmu. Udělala jsem se tak tvrdě, že jsem na okamžik oslepla. Lapala jsem po dechu s otevřenými ústy. Můj orgasmus byl tak mocný, že mě to skoro bolelo. Prohnal se mi celou délkou mého těla, připíchnul mě k němu tak absolutně, jako jsem byla napíchnutá i na jeho penisu, který se ve mně svíjel a uvolňoval ve výbuších jeho semeno.
Stejně jako tomu bylo i u ostatních, tak ani my jsme poté nemluvili. Myslela jsem na to, co jsem chtěla říct: nechci, aby mě opustil.
Prudce jsem na něj klesla a skoro jsem se rozbrečela, když jsem pocítila ruku, která mě držela za hlavu a hladila mě.
Po době, která mohla být minutami stejně jako hodinami, jsem se odtáhla a usmála se na něj. Na okamžik jsem si pomyslela, že mi úsměv opětoval, ale byl tak prchavý, jako vždycky. „Uspěla jste, slečno Grangerová. Udělala jste to mnoha způsoby. Stejně jako smrt.“
A já věděla, že odchází. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale nastala tu okamžitá změna. Věděla jsem, že jsem opět prázdná a stejně tak jsem i věděla, že stojím.
Za mnou se ozvaly kroky. „Tady jsme, slečno Grangerová. Věřím, že jste si užila skvělý čas.“
Stále tam byla křesla, ale nyní už jen prázdná. Sirius. Remus. Severus. Musela jsem si vybrat? Jak bych jen mohla? A tohle nebylo skutečné. Byl to sen...nebo ne?
Otočila jsem se k Malfoyovi. „Co se stane teď? Řekl jste, že mám volbu.“
Lucius pokročil o krok blíž. „To máte.“
„Tihle tři...jak si mězi nimi mám vybrat?“
„To nemůžete.“
„Cože?“
„Ve svém srdci víte, že to udělat nemůžete. Ne, že byste si to jen nepřála, ale není to prostě možné, že?“
Měl pravdu. Věděla jsem, že ano. Na znamení souhlasu jsem potřásla hlavou. „Takže, jaký to má smysl?“
„Otevřete oči, slečno Grangerová.“
„Mám je otevřené. Vždycky je mám otevřené.“
„Vždycky ne. V mnoha věcech jste slepá. Ale je to pravděpodobně i důvod, proč vidíte smysl, nutí vás to uvědomit si, co může být. Co může být živé, zkušené, cítěné a sdílené.“
„Řekl jste, že mám volbu.“
„To máte.“
„Ale...nerozumím tomu.“
Lucius pokročil ještě blíž, byl tak blízko, že jsem cítila jeho kolínskou, viděla kvalitní vzor jeho saka, rozeznávala jsem i každou skrvnku zeleně v jeho šedých očích. On z nich všech byl nejvíce naživu. Opět jsem to pocítila. Vždycky s ním. Mocným a živým.
„Nyní si vyberte, slečno Grangerová, zda půjdete kupředu nebo zpátky. Můžeme toto malé divadlo nyní ukončit, můžeme nechat padnout oponu, zhasnout světla a navrátit se do normálu, pokud řeknete.“
„Nebo?“
„Budeme pokračovat až k finální scéně... a kdo ví, kde se pak ocitneme.“
„Ale tohle je sen; není to skutečnost. Nikdo z nich nebyl reálný.“
„Jste si jistá?“
Přikývla jsem, ale necítila jsem se přesvědčená. „Já nevím...Já už nevím.“
„Ach, já ale myslím, že víte, jednoduše do toho musíte procitnout. Celé je to na vás. Ta volba je na vás, slečno Grangerová.“
Otočila jsem se od něj pryč. Dveře, kterými jsem přišla už tam opět byly. Ty dveře byly otevřené a vedoucí ven na Ministerstvo, ven do reality.
Sotva jsem si pomyslela, že je to volba. Věděla jsem, že nezaváhám.
Otočila jsem se zpátky k Luciusovi a vykročila k němu. Mé hnědé oči našly jeho šedé. „Již jsem si zvolila.“
„A je ta volba správná?“
„Ano. Můžu jí říci nahlas?“
„Ne. Vím, co chcete. Vím, co potřebujete.
Přikývla jsem a stále jsem na něj koukala. Lucius zvednul ruku a tentokráte naposledy lusknul prsty.
V následujícím okamžiku jsem byla zpátky ve své posteli. A byla jsem vzhůru.