Hermionina volba 2
2. kapitola
Věděla jsem, že ten čas uplynul. Čas snů. Mohly to být vteřiny, ale také to klidně mohly být i hodiny. Věděla jsem, kdy bylo správné je znovu oživit, a kdy jsem byla svěží a čistá.
Pokoj se zdál prázdný a zasáhlo mě zaškubnutí pocitu poznání. Kam všichni odešli? Sirius? Lucius? A ti ostatní?
Ale za mnou se ozvalo lehké zakašlání. Otočila jsem se. Byl tam muž – ten, který byl v druhém křesle – a stál tam s rukama v kapsách, skloněnou hlavou a hleděl na mě zpod dlouhých řas. Strašně dlouhých řas. Vždy jsem ty jeho řasy obdivovala.
„Ahoj,“ řekl jemně, jako vždy.
„Ahoj,“ odpověděla jsem, když jsem našla hlas.
„Je pěkné tě znovu vidět,“ pokračoval, jako kdybychom jeden na druhého narazili na ulici. Přikývla jsem. Stál trochu nemotorně, oblečení na jeho vyhublé postavě zplihle viselo, vlasy měl husté a neučesané. Nestarala jsem se o to. Bylo to přitažlivé, jako vždycky. Vždy jsem ho měla ráda. Ne, víc než to, ale tvrdě jsem pracovala na tom, abych to ignorovala. Vypadalo to však, že to již déle není třeba ignorovat.
„Jsi překvapená, že jsem tu?“ zeptal se.
„Ne, Remusi.“
Vyšel z něj jemný smích. „Dobře jsme to skrývali, že?“
„Co?“
„Tohle. Nás. Nebyl bych tu, kdyby to nebylo něco vzájemného...“ Vyndal jednu ruku z kapsy a mávnul jí na nás.
Koukali jsme jeden na druhého a bylo to příjemné. Udělala jsem krok směrem k němu, abych se k němu dostala blíž.
„Jak dlouho jsi...?“ nedokázala jsem to doříct.
„Tebou přitahován?“
Přikývla jsem.
Pokrčil rameny. „Déle, než je pravděpodobně slušné. Ty?“
„Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděla ve vlaku.“
Sklonil pohled a rozpačitě se usmál. „Tehdy jsi byla velmi mladá.“
„Byla jsem dost stará na to, abych věděla, co se mi líbí.“
Krátce zvednul ruku, aby zdůraznil svá slova. „Chtěl bych podotknout, že já jsem oficiálně počkal, dokud ti nebylo osmnáct. Věděl jsem, že budeš krásná, ale obvykle jsem si se svými studenty nezačínal. Bylo by to pro mě trochu moc komplikované a poměrně dost pochybné.“ Lehce se uchechtnul a zahleděl se na podlahu.
„Nic nedokáže hodiny vylepšit tak, jako když je člověk zamilovaný do svého učitele.“
„Zamilovaný?“
„Hmmm.“
Ústa se mu zkroutila dolů v pochybovačném uvažování. „Nedokážu si představit, že by do mě někdo mohl být zamilovaný.“
Posunula jsem se blíž a vzhlédla k němu. „A dokážeš si to představit teď?“
Ústa se mu se škubnutím stočila do úsměvu a on pomalu přikývnul. „Jsem složitý muž, Hermiono.“
„Ráda bych to zjistila. Necháš mě to zkusit? Zkusila bych to ráda.“
Ruce mi vklouzly kolem jeho ruku a jemně jsem si ho k sobě přitáhla. Nechal mě vést.
I přesto, že jsem ho vedla, se naše ústa najednou setkala a byl to on, kdo mě políbil a to nevšedně jistě a pevně. Přesunul své rty přes moje a brzy mi jeho ruce držely hlavu a držely mě u něj. Na toho zamyšleného, introvertního muže to bylo tak moc důrazné, že mi z toho tělem uháněl záchvěv slasti. Začal mi rozepínat košili a nepřestával mě přitom líbat, někdy jemně a šepotavě, někdy hluboce a majetnicky. V břiše mi vířila touha a já mu sténala do úst. Brzy se mi košile třepetavě rozevřela a velké ruce hladily můj pas.
„Horká, Hermiono. Hebká a horká,“ broukal si pro sebe a hlavu mu klesla, aby se mohl pomazlit s mým krkem. Obnažila jsem mu ho, zaklonila jsem hlavu, drže ho tak nad sebou, zatímco líbal a jemně okusoval ten dokonalý tlakový bod. Jen sotva jsem si všimla, že mi z ramen sklouzla košile i podprsenka. Byla jsem od pasu nahoru nahá přímo před Remusem Lupinem a bylo to pohádkové.
„U Merlina, jsi učiněná pastva po oči.“ S tím sklonil hlavu k mému levému ňadru a okamžitě se přisál k bradavce. Nejdříve ji olíznul a políbil, ale poté se jeho potřeba zvětšila a on kolem ní uzavřel ústa a tvrdě za ni popotahoval a škubal za ten zvětšující se uzlíček kůže, který rozezpíval svým jazykem. Miloval se s ní, okuovsal ji... Zalapala jsem po dechu, když se jeho zuby sevřely, ale on nepřestal. Druhou bradavku našel svými prsty a pozoruhodně silně ji stisknul. Břichem se mi prohnal záblesk touhy a způsobil, že jsem se k němu přitiskla. Přejela jsem přes jeho tvrdé a plné vzrušení, a už jsem se od něj nedokázala vzdálit. To zdvojnásobilo jeho úsilí na mých prsou, sál je a tisknul tak silně, že to bolelo, ale byla to úchvatná bolest.
Remus byl mužem protikladů a pokud by je na mě vyžadoval, tak bych ho nechala. V mysli mi plula touha zvýrazňovaná pouze bodavou bolestí, která se proháněla skrze mé tělo. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem víc. Ústa jsem měla vlhká touhou; mé prsty zamířily k jeho kalhotám a mrštně a jistě je rozepnuly. Než jsem si to vůbec uvědomila, tak jsem vytáhla jeho chloubu a sklouzla na kolena.
„Ano, ano,“ zavrčel. Plně ze svého oblečení vysvobodil své mužství a neptal se na to, co hodlám dělat.
Vzhlédla jsem k němu. Oči měl zastřené, když naváděl svého ptáka do mých úst. To jeho rozhodné chování mě pravděpodobně překvapilo, ale způsobilo to pouze to, že jsem chtěla víc. Věděl, co chce; chtěl mě.
„Bohové, tohle jsem potřeboval,“ zamumlal.
S pohledem upřeným vzhůru jsem doširoka rozevřela ústa, než jsem je sevřela kolem jeho žaludu a okamžitě s nimi sjela dolů. Vyloudil sten, který se přetavil do zavrčení, což na mě mělo stejný účinek, jako ten kus těla nyní sídlící v mých ústech.
Zarazila jsem se, vychutnávaje si ten pocit očekávání. Jednu ruku jsem měla na jeho stehně a cítila jsem, jak se mu napínají a povolují svaly, připravující se na slast. Jazykem jsem mu přejala přes uzdičku a Remusem projelo zachvění. Pak znovu. Zakňučel. Nasála jsem ho tak hluboko, jak jsem se jen odvážila, než jsem rty přejela zase vzhůru.
„Ach aaaaaano!“ Remusovy padla hlava dozadu a vyvolala tím pocit bezstarostného muže, když jsem ho kouřila a přenesl se tak i na mě, nutíc mě přidávat na intenzitě. Skoro shovívavě jsem ovinula prsty kolem jeho klacku a sála jsem ho tak tvrdě, jako by to bylo lízátko. Ruku jsem sevřela ještě pevněji a zapohybovala s ní.
„Hermiono, ach bohové, Hermiono, o tomhle jsem snil.“
Snila jsem, že ano? Bylo to skutečné? Mohlo by to být skutečné? Zdálo se to skutečné a já to chtěla se zvyšujícím se pocitem, že je to správné.
Zpracovávala jsem ho ústy, vychutnávala jsem si ho, ojížděla jsem ho jazykem a ochutnávala ho, zatímco má ruka se obtáčela kolem kořene jeho tvrdého penisu.
Byla bych pokračovala v jeho kouření, dokud by se mi neudělal na jazyk, avšak on mě chytnul za vlasy a s chvějivým, zoufalým povzdechem mne odtáhnul. „Tak dobrá, jsi tak dobrá, ale já se v tobě nechci udělat takhle. Potřebuji být v tobě řádně. Otoč se.“
Stoupla jsem si, očekávaje, že mne navede k posteli, avšak pohled kolem odhalil, že tu nebyla žádná postel. Komnata byla holá. Dokonce i židle byly pryč.
„Otoč se,“ zopakoval tak přísně, jak jsem to již slyšela. Jeho nově nalezená sebedůvěra mě v žádném případě neodrazovala. Ve skutečnosti jsem okamžitě uposlechla, otočila se k němu zády a čekala další instrukce.
„Svlékni se.“
Pospíchala jsem, abych si sundala kalhotky i sukni. Když jsem byla konečně nahá, tak opět promluvil.
„Dolů. Na všechny čtyři.“
Záchvěv touhy mě zanechal se sevřenými vnitřnostmi. Tenhle Remus se mi líbil. Znala jsem ho, toho který může zůstat dobře skrytý, toho, který se projevuje jednou za měsíc ve zvířecí podobě. Remus byl stále velmi lidský, ale byly tu jisté chvíle, kdy nedokázal potlačovat své instinkty. A tahle chvíle byla jednou z nich.
Neopovažovala jsem se ohlédnout. Byla jsem v rukách tohoto muže, vydána mu na milost s touhou, kterou jsem zakoušela jen zřídka, a kterou jsem oslavovala. Tolik jsem se vždy kontrolovala, nikdy jsem nechtěla ztratit smysl pro svůj vlastní směr, avšak pro jednou jsem ten obrat vítala. Na bocích jsem cítila ruce. Velké, mocné ruce. Hrubě a se zavrčením mě stáhl dozadu. A dřív, než jsem se znovu nadechla, už byl uvnitř mě.
Nevniknul do mně zrovna jemně, nezkoušel limity nové milenky. Vehnal se dovnitř naplno, přirážejíc celou délkou svého ptáka hluboko do mé kundičky, která ho vítala i navzdory té náhlé invazi. Všimla jsem si, že Remus přestal mluvit. Namísto toho zvuky, které se od něj řinuly, byly vrčení a cinkající zvuk polosvléknutých kalhot. Jeho sevření bylo silné, skoro jako sevření drápů. Cítila jsem, jak se mi dělají modřiny. Odtáhnul se, a pak znovu přirazil dřív, než jsem se vůbec mohla přizpůsobit. A pak znovu. Naprosto perfektně každým přírazem dorážel na můj g-bod.
Musela jsem sténat, ačkoliv jsem si to neuvědomovala, když se trochu zasmál a zeptal se: „Líbí se ti to takhle?“
„Ano,“ zamumlala jsem, otočila jsem hlavu na stranu a přitlačila jsem se dozadu, jak jsem chtěla víc. Vyhověl mi tím, že do mě vrazil tak tvrdě, že mě přitlačil k zemi. Okamžitě mě však vytáhnul zase vzhůru.
„Samozřejmě, že ano. Líbí se ti to, potřebuješ to a chceš to. Ta syrová vášeň, Hermiono. Tohle je skutečné, tohle je to, o čem to je. Cítíš to? Hm? Cítíš mě?“
Neokázala jsem cítit nic, než jen jeho. Dlouho bychom to takhle nevydrželi; vítr šuměl se svištěním nad intenzitou našeho spojení.
Natáhla jsem se pod sebe, abych nalezla svůj klitoris a tvrdě jsem ho třela, zatímco on pokračoval v mém ojíždění. Nedostalo se mi žádného oddechu, nebyl čas na lítost nebo rozmýšlení. Chystala jsem se vyvrcholit tak tvrdě, jak jen dokážu a on to věděl.
„Takhle, přesně tak,“ procedil skrz zatnuté zuby. „No tak, pojď.“
Tam. Přesně takhle. Začalo to jen sladce, začalo to malou jiskřičkou hluboko uvnitř, která se pokoušela se udržet tak dlouho, jak to jen bylo možné – ten blažený okamžik, kdy už jste skoro hotoví, ale ještě se to nepřehouplo. Ale když se to přelije, tak se to celé plně vzedme ve mně a žene se to skrze mě s výřikem čiré slasti.
Když to Remus uslyšel a ucítil, tak se opět rozesmál a tentokrát to nebyl jízlivý smích, ale hrdelní smích nad triumfem. Vstupoval do mě tvrději než dřív, přirážel svým ptákem ještě hlouběji a tvrději, jako kdyby se ve mně pokoušel ztratit. Brzy poté vyvrcholil. Zpočátku byl tichý, ale pak jsem to uslyšela, skoro nadpozemské zavytí, když ve mně horce a bohatě explodoval.
Nehýbali jsme se. Než jsme promluvili, tak uběhl nějaký čas. Lámala jsem si hlavu nad tím, zda ode mne bude odebrán mým snem, avšak on setrvával. Zhroutili jsme se na podlahu, ale on dokázal zůstat uvnitř mě. Cítila jsem, jak mi jeho prsty hladí vlasy a slyšela jsem ho šeptat.
„Překrásná dívko, překrásná chytrá dívko, děkuji ti.“
„Já ti děkuji,“ zamumlala jsem v odpověd a opět zavřela oči.
A pak se opět čas rozplynul.
„Slečno Grangerová, slečno Grangerová.“
Volal mě nějaký jiný hlas. Ten hlas, který jen příležitostně stoupal výše, než mu udával jeho běžný tón a to obzvláště jen tehdy, když byl ukřivděný. Rychle jsem otevřela oči. Opět tam byl Lucius Malfoy a Remuse už nikde nebylo ani vidět.
Lucius měl na tváři ten nepatrný úsměv, takový, který mohl být obdivný a zároveň to mohl být klidně i opovrhující úsměv. Nikdy jsem si nebyla jistá.
„Slečno Grangerová, je čas se pohnout dál. Jste potřebována a potřebujete.“
Má mysl byla stále zamlžená od posledního setkání a zabralo by to tak nějaký čas, abych plně porozumněla tomu, co přesně tím myslel, ale nezeptala jsem se ho.
„Slečno Grangerová, jste připravená...a stejně tak i on.“
Měl pravdu; byla jsem připravená. Přemýšlela jsem dopředu, pohnula jsem se. Pamatovala jsem si, kdo seděl na té třetí židli a srdce mi bilo poněkud rychleji jen při pouhé myšlence na něj. Bylo to tak vždy, ale ne vždy to bylo vzrušením – spíše ustrašeností nebo možná dokonce strachem. Co ho tedy nyní donutilo bít tak rychle? Možná to bylo to samé, ale nyní tam rozhodně bylo přimícháno ještě nědo dalšího.
„Je tu ponechána jedna osoba, která vás chce vidět, slečno Grangerová.“
„Kromě vás?“ zeptala jsem se.
Samolibě se ušklíbnul. „Já už tu jsem. Vždycky tu jsem.“
„Koukáte se?“
„Koukám na co?“
„Víte na co.“
„Chtěla byste?“
Neodpověděla jsem. Jeho samolibý úsměv se prohloubil.
„Zajímavější a zajímavější.“ Lucius zvednul prsty a lusknul s nimi.
Zjistila jsem, že se otáčím. Věděla jsem, že už mi déle není viditelný, ale někdo jiný byl.
Ten někdo seděl přede mnou, lokty položené na opěrkách křesla, konečky prstů každé ruky se dotýkaly svých protějšků. Obrovské tmavé oči, které byly skoro černé, hleděly přímo na mě a zdálo se, že mě hodnotí přesně tak, jako to dělaly vždycky.
„A tady jste,“ promluvil. „Nechala jste mě čekat, ale pak bych od vás asi očekával příliš mnoho, slečno Grangerová.“