Hermionina volba 1
Včera v noci se mi zdálo, že jsem opět šla na Ministerstvo. Přišla jsem do něj znenadání, vchod byl maskován sochami velkých kouzelníků z minulosti.
Uvnitř bylo pusto a já si razila cestu známými chodbami, které zářily a leskly se, obsidiánová čerň a lesk, ale pro mě vzdálený.
Toulala jsem se zkrz nekonečné pasáže, ztrácela jsem se, ačkoliv jsem přesně věděla kam jdu, myslela jsem, že toho nikdy nedosáhnu, stále jsem se v tom ujišťovala.
Vešla jsem do velké, okrouhlé místnosti, která byla prázdná, až na tři židle soustředěné ve středu místnosti. Celá jsem se otočila, abych viděla vše kolem. Jak jsem se tak otáčela, tak dveře, kterými jsem přišla se rozplynuly. Ta místnost nyní byla zcela uzavřená, nebyl tam žádný východ ani vchod.
„Ach, slečna Grangerová.“
Byla jsem volána svým jménem, ale ne Hermionou, takže se to nezdálo v pořádku, a ta osoba, která volala, nebyla můj přítel ani nikdo z mých přátel. Ne, ten hlas jsem znala: uhlazený, odsekávající, každá slabika dopadala s precizností sobě vlastní. Měla bych se ho bát, ale já se nebála. Vzrušovalo mě to. Otočila jsem se; zdroj hlasu nyní stál přímo přede mnou.
Prohlížela jsem si ho se zvědavostí vyvolávající ve mně úžas. A nepřekvapovalo mě to ani neodpuzovalo. Tento muž, který býval mým nepřítelem, a já ho přitom respektovala, mě uváděl v úžas. Držel se zpříma, byl vysoký jako vždy. Záda měl rovná, brada mu lehce vyčnívala, takže jeho oči na mě shlížely z vrchu. Nebylo toho třeba; koneckonců byl mnohem vyšší, než já a to značně. Definovala ho arogance, ale byl tak vyrovnaný s tímto vnímáním své nadřazenosti, že jsem ho za to obdivovala.
Nepohnul se, ale i nadále na mě hleděl, prohlížel si mě. Ve skutečnosti bych utekla, ale tohle byl sen, a tak jsem stála a umožnila mu to. Ne, já si to užívala, protože se na mě nedíval s opovržením, ale s obdivem. Řekla bych, že se mu líbilo, co viděl a mně se to taktéž líbilo.
Zdlouhavě sklonil hlavu a jeho ústa, ta temná, úzká linka se zkroutila do úsměvu, ne do širokého úsměvu, ale do elegantního pousmání.
„Přišla jste,“ zavrněl. Pro tohoto muže bylo předení jako stvořené, s hebkým kočičím hlasem, zatímco mu jeho blond vlasy uhlazeně a elegantně visely kolem hlavy.
Stále jsem nepromluvila. Nevím, proč jsem tam byla, ale věděla jsem, že tam mám být a to jediné byla správná věc.
„Jsme tu také, jak jste žádala,“ pokračoval.
Jak jsem žádala? Já? A co mělo znamenat to my, co zmínil? Viděla jsem jenom jeho – Malfoye.
„Vybrala jste si nemoudře, že?“
Co tím myslel? Nerozumněla jsem, ale pak...jsem pochopila.
Ano. Nevybrala jsem si moudře. Přikývla jsem.
„Litujete toho, že ano?“
Opět jsem přikývla. Můj vztah...prázdný, bezduchý, mrtvý. Zde jsem to dokázala uznat. Dokázala jsem to přiznat jemu.
Lucius Malfoy dorazil ke mně a přesně, jako jsem si to vybavovala z Odboru záhad před tolika lety, naklonil hlavu na stranu, zamračil se s předstíraným zájmem a brouknul: „Já vím.“
Nyní stál velice blízko u mě. Ta čirá nádhera z jeho fyzické přítomnosti byla nečekaná a vítaná. Očekávala jsem to od první chvíle, kdy jsem ho viděla ve Krucáncích a Kaňourech před všemi těmi lety – ten muž, o kterém jsem neměla podle všeho přemýšlet, ten muž, kterého jsem byla předurčena nenávidět, ten muž, kterého jsem nebyla předurčena shledávat v žádném případě atraktivním...a přesto jsem tak činila.
Zatímco jsem stála v té temnotě uzavřeného vesmíru, měla jsem jen jedinou emoci: touhu. Touha ve snech je tak koncetrovaná, tak čistá, že člověk nemá jinou možnost, než se podle toho chovat. Udělala jsem krok k němu a má potřeba se ho dotknout byla tak obrovská, že jsem se před ní nedokázala ubránit. Avšak, když jsem zvednula ruku, tak on se mi šikovně vyhnul, ustoupil a zabránil tak jakémukoliv kontaktu. Vynadal mi s lehkým, škádlivým smíchem.
„A teď, teď, slečno Grangerová, jste příliš, příliš uspěchaná. Jeden tyto věci nesmí uspěchat. Jsem zde z – řekněme rozličných důvodů – ale částečně jako průvodce, rádce, jako Svengali. Jak vidíte, po vašem katastrofálním výběru partnera bylo rozhopdnuto, že vám bude poskytnuta ještě jedna šance. Nebo, jak bych spíše řekl, další volba.“
Volba? Nepotřebuju volbu. Vím, co jsem chtěla. Opět jsem k němu přikročila a otevřela jsem ústa abych promluvila.
„Chci-“
Opět se ode mne vzdálil.
„Ne, selčno Grangerová, budete čekat.“
Čekat na co? Vše, co jsem chtěla vidět, stálo přede mnou. Zoufale jsem mu chtěla sundat oblečení. Sevřelo se mi břicho, prsty jsem měla citlivé na dotek, avšak on zůstával mimo dosah. Lucius se stále usmíval. Stála jsem v mrtvém středu místnosti s ním po své pravici.
„Podívej,“ řekl a pokynul rukou za mne. Otočila jsem se. Nyní v židlích seděli tři lidé, tři lidé, kteří mě ovlivnili, vedli mě, trápili mě, pomáhali mi, shazovali mě, učili mě.
Seděli, celkem bezstarostně, i když každý svým způsobem, který nejlépe vystihoval jejich osobnosti. Jeden se nakláněl kupředu, zubil se na mě zpod pochybné kštice světlých vlasů; další seděl opřený dozadu s nohou přes nohu, hleděl na mě opatrně, jako by si nebyl jistý svojí nebo mojí reakcí; ten třetí seděl vzpřímeně, paže mu spočívaly na židli, prsty měl sepnuté před sebou, jeho tvrdý pohled byl neochvějný a pronikavý.
Znala jsem je, tak dobře jsem je znala a najednou to bylo tak jasné. Chtěla jsem je. Chtěla jsem je vždycky? Nebylo to špatné? Nebylo to zkažené? Ale žádný z těch pocitů ke mně nepřišel. Cítila jsem jen další nápor nekontrolovatelné touhy a toužebného přání.
Lucius se uchechtnul a jeho opatrné kroky se ozvaly v mé blízkosti, přistoupil ke mně a promluvil, napůl mi šeptal do ucha ze své neviditelné pozice.
„Tady jsme, slečno Grangerová. Volba. Teď už to víte, že? Chcete je všechny, můžete je mít jednoho po druhém, mít je všechny, když máte šanci. Všichni z nich jsou nekonečně vhodnější, než ten ukňouraný skrček, kterého máte za partnera.“
Sotva jsem si té urážky všimla. Říkal pravdu a já to věděla. Pouze to však rozdmýchalo můj chtíč. Upřeně jsem hleděla na ty tři muže a oni mi pohled opláceli, jejich zjevná touha byla dost individuální: U jednoho čistá a svůdná; u dalšího klidná, ale skličující; u posledního byla nezkrotná a odtažitá.
A pak tam i nadále byl on, stále těsně mimo dosah. Mohla jsem ho cítit, vnímat ho, zatímco on stále v pozadí špehoval, šeptaje svá průvodcovská slova. „Není žádný důvod ke spěchu. Ale ne, není třeba si vybrat hned. Jeden by vždy měl ochutnat to, co se mu nabízí, předtím, než učiní konečné rozhodnutí. Ale kdo bude první? Hmm? Kdo...první?“
Zavřela jsem oči, opanovala jsem se před tím, aby mě ovládla vlna potřeby a převzala nade mnou kontrolu. Mé tělo nikdy nemělo takovou potřebu ovládání a naplnění. Jazyk mi zalily sliny a nohy se mi instinktivně stiskly k sobě ve snaze zmírnit pulzující chtíč a kapající touhu.
„Jste chtivá osůbka, že? Můžu to odsud cítit. Pozitivně z vás vyzařuje váš chtíč. Musíte být trpělivá. Jednou za čas, slečno Grangerová, jednou za čas. Po tom všem vás nesmíme rozmazlovat. Podívejme se...kdo to bude?“
Jeden z nich si stoupnul. Pevné, vlnící se končetiny, vyšší, než jsem si pamatovala, pronikavé oči obklopené vysokými lícními kostmi a neoholenou čelistí.
Ano. Ach, ano, teď.
A najednou jsme byli sami. Absence ostatních nyní nebyla důležitá, protože se zdálo, že mám vše, co jsem chtěla, přímo před sebou.
Hranice místnosti zůstala stejná, ale všechen nábytek nyní zmizel. Byl tam jenom on a já. Přikročil ke mně, oči mu tančily s tím prostopášným úsměvem na jeho tváři.
„Hermiono...“
„Siriusi.“
Zbožňovala jsem ho od chvíle, kdy jsem s ním letěla na zádech Klofana, od té chvíle vstupoval do mých snů, mučivý a tajemný. Viděl mě vyrůstat a nyní byl zpátky, tak skutečný, jak jsem si ho mohla pamatovat.
„Konečně sami,“ zazubil se. „Docela to trvalo.“
Neztratil nic ze svého cynického humoru dokonce ani ve snech.
Chtěla jsem ho tak moc, jako jsem chtěla Malfoye. Sirius se natáhnul a vzal pramen mých vlasů a zkoumal ho, když si ho obtáčel kolem prstů.
„Jsi tak krásná, Hermiono. Opravdu bych to neměl říkat, ale řeknu, věděl jsem totiž, že budeš kráska. Věděl jsem, že budeš všemi žádaná. Přemýšlel jsem nad tím, zda bych vůbec měl šanci. Nemohl jsem uvěřit tomu, že sis ho vybrala. Ukázal bych ti o čem je život, Hermiono, ukázal bych ti, čeho můžeš dosáhnout, co můžeš cítit. Víš to, že ano?“
Přikývla jsem, když jeho ruka objala mou tvář. Palcem mě pohladil po tváři, zatímco se do mne vpíjel pohledem.
„Rád bych ti to teď ukázal. Necháš mě?“
Pohlédla jsem mu do očí a přikývla.
„Chytrá holka. Vždycky tak chytrá. Chystám se tě učinit ještě chytřejší způsobem, který si nedovedeš představit. Vyděsilo tě to?“
On byl stále blíž, až se o mě opřel, rukou mě hladil po paži, zatímco mi šeptal do ucha. Projelo mnou nadšeně mrazivé vzrušení, ale nebyla jsem vystrašená. Byla jsem připravená. Konečně jsem byla připravená. Zavrtěla jsem hlavou.
„Možná bys měla být. Vždyť víš, že umím být impulzivní,“ řekl.
„To já vím. Chci to. Chci tebe.“
Trochu se odtáhl a jeho ruka mi dopadla na pas. „Opravdu? Jsem rád, že to slyším. Řekni to znovu.“
Prsty mi rozepínaly džíny.
„Chci tě.“
„A znovu.“
Ty samé prsty vklouzly pod mé spodní prádlo. Oči mu hořely.
„Chci tě.“
„Ještě jednou.“
Dolů zamířily jen konečky dokud...tam. Přímo tam. Ano, přesně tak...ach bože! Ano!
„Ach bože, chci tě.“
Jeho úsměv se prohloubil a v jeho trimfu probleskly zuby.
„Takže mě chceš.“ Osamělý prst sklouznul dolů přes mé nejsoukromější místo, snadno přímo skrz něj. Byla jsme vlhká, tak moc vlhká, až trapně vlhká, prosáklá chtíčem tak, že i ten nejlehčí dotek, to nejlehčí otření mě mohlo přivést za hranu. Jak se pohnul, tak sotva znatelně zasténal.
„Sakra, ty to potřebuješ, co?“
Přikývla jsem.
„Neměj strach, děvče moje, dám ti to. Sakra ty se potřebuješ udělat. Rychle, chystám se ti dát tvé poprvé rychle. Koukej na mě.“
Rychle jsem otevřela oči a upřela je do jeho.
„Tak je to dobře, dobře. Cítíš to? Cítíš to narůstat?“
Přikývla jsem a kousala se do rtu. Vydechl s potěšeným smíchem, zatímco jeho prst se pokryl mojí šťávičkou.
„Ano, ano, ano, ty úžasná maličká.“ Třel a kroužil, pak zatlačil dolů skrz to jemné, vlhké místo, kde mě našel otevřenou. Zkroutil dole jeden prst a pracoval jím ve mně. Se zamračeným obočím se vtlačil tak hluboko jak jen dokázal. „Těsná. Bohové ty jsi úžasná.“
Při jeho slovech jsem zrůžověla. Ron ke mně nikdy takhle nemluvil při těch několika málo příležitostech, kdy jsme něco dělali. Dovnitř, ven, spát. Tak to obvykle chodilo.
A teď tohle.
Žila jsem pro ten prst, který ve mně vyvolával ty pocity. Nořil se, řítil se, píchal, třel, a občas se vracel opět k mému poštěváčku, který byl naběhlý, nutil mě křičet o tu dokonalou pozornost.
Došel mi dech a otevřela jsem ústa. Rozkoš ve mně narůstala, a pak se řítila skrze mne, zatímco jeho prst se tvrdě otíral kolem a kolem dokola, pasoucí se na tom citlivém výběžku, tisknoucí se ke kůži kolem. Bože, přelilo se to skrze mne. Zaklonila jsem hlavu a kvílela. Sirius se nahlas zasmál a nepřestával mě třít. Přišlo to. Třásla jsem se, chvěla se a držela se ho, abych dokázala stát zpříma.
Když to skončilo, podlomila se mi kolena a on mě držel pod rukama, aby mě odvedl zpátky. Spadla jsem na postel – odkud se tady vzala? - a ležela jsem na zádech. Byl nade mnou, stahoval mi sukni a vyhrnoval tričko. Mé oblečení ze mě spadlo a já byla nahá.
„U Merlina, nemohu se dočkat až budu uvnitř,“ řekl. Měla bych být pohoršená? Nebyla jsem. Roztáhla jsem nohy, prohnula se v zádech a položila si ruku na prso, abych mu ho nabídla.
„Naplň mě, ošukej mě, tvrdě mě ojeď.“
To, že jsem řekla? Byl to můj hlas. Uchechtnul se, když ze sebe strhal své vlastní oblečení, zmačkal ho a ve spěchu ho odhodil stranou. „Ach neboj se, to udělám.“
Jeho hrudník byl štíhlý, ale svalnatý. Krášlilo ho tetování. Natáhl se po kožených kalhotách těsně přiléhající k jeho hadím bokům a stáhnul je dolů. Okamžitě z nich vykoukl tvrdý a dlouhý. Prahla jsem po něm. Toužila jsem po něm. Mé tělo by se bez něj jistě rozpadlo.
Naklonil se přese mě, držel svého ptáka v pravé ruce a jeho dech byl těžký a rychlý.
„Chtěl jsem to tak dlouho, Hermiono. Zvedni nohy a pokrč kolena.“ Udělala jsem to. „Říkala jsi tvrdě? Dám ti to tvrdě.“
A dal. Tvrdě, silně a rychle mě vyplnil, přímo projel mým tělem v jednom pevném přírazu. Hlavu měl zakloněnou a krk napjatý.
„Kurva!“ zakřičel. Okamžitě se odtáhnul zpátky, skoro úplně ven, a pak se ponořil zpátky tak tvrdě, jako když mě předtím poprvé naplnil a šukal mě.
„Ano, to je ono! To je to, co jsem chtěl, co jsi potřebovala. Cítíš to? Jo?“
Jak bych to mohla necítit? Odtáhl se, a pak se vtlačil zpět tak dlouhými a pevnými přírazy při každé příležitosti. Obočí měl orosené potem, z těla mu sálala horkost. Zapřel se silnými pažemi a pokračoval v brutálním šukání, aniž by zaváhal nebo zpomalil.
Cítila jsem to všechno, jako bych byla víc naživu, než kdykoliv předtím, každé vynoření se, každý příraz a každý kousek masa. Siriusova tvář se zkroutila, jak se blížil ke konci, ale on se jen natáhnul dolů a opět našel můj klitoris.
„Bohové, Hermiono, já nemůžu přestat, nemůžu to zadržet. Tak dobré, tak zasraně dobré!“
Pevně stiskl oči a zasténal v extázi, když vyvrcholil a udělal se do mě. Brzy potom jsem ho následovala, můj druhý orgasmus byl tak silný, jako ten první a já doplnila jeho hrdelní zasténání mňoukáním slasti, které jsem dusila v pěsti.
Zůstával ve mně, zatímco se dával dohromady, oči měl zavřené, ztěžka dýchal, ale brzy se odtáhnul a odvalil se na stranu, kde stále těžce oddechoval. Po chvíli se otočil, pohlédl na mně a usmál se. Usmála jsem se na oplátku. Chvíli na mě užasle hleděl a jeho úsměv se změnil ve smích.
„No, tohle za to sakra stálo!“ ušklíbnul se. „Měli bychom to dělat častěji.“
Zavrtěla jsem se, abych ležela hlavou na jeho hrudi a on mi položil ruku kolem ramen.
Myslím, že jsem zavřela oči. Může někdo ve spánku usnout? Usnula jsem a vzdálila jsem se na nevím, jak dlouho. Když jsem se probudila, tak jsem věděla, že musím vstát. Postel byla pryč a já na sobě opět měla oblečení.
„Slečno Grangerová, vítejte zpátky. Věřím, že to bylo dostačující? Víc, než dostačující, jak si dokážu představit.“
Otočila jsem se. Opět vedle mne stál Lucius Malfoy, jedno obočí měl chladně pozdvižené a jeden koutek úst povytažený.
Neodpověděla jsem, ale dovolila jsem svým předním zubům, aby se trochu zabořily do mého spodního rtu a popotahovaly za něj. Stále ještě jsem cítila Siriusovu chuť. Byla jsem připravená na to cítit víc.
„Řekl bych, že tohle bylo o volbě. Ještě jsme však neskončili. Můžeme pokračovat?“
Přikývla jsem.
„Myslel jsem si, že budete souhlasit. Přemýšlím, kdo bude další. Co takhle to jít zjistit?“ Lucius zvednul ruku a lusknul prsty.