Cizinka
1. kapitola
Hleděl ze svého vyvýšeného trůnu na rej barev a masek před sebou. Pořádal se tu jeden z mnoha faeských plesů a tentokrát byla řada na něm, aby ho hostil. Seděl s nohou přehozenou přes područku trůnu a otráveně sledoval tančící fae. Už to bylo dávno, kdy si naposledy skutečně užíval ples a tančil na něm. Od té doby už nikdy netančil a stal se mnohem zamyšlenějším, než býval kdy předtím. Tady v hradu nad městečkem skřítků bylo vše stejné. Tedy alespoň na první pohled. Všichni obyvatelé Podsvěta věděli, že se s jejich pánem něco děje a snažili se seč jim síly stačily, aby přestal být stínem svého bývalého já. Ale nedařilo se.
Najednou na konci sálu spatřil tanečnici, která ho zaujala, což se nestalo již pořádně dlouho. Celý obličej jí zakrývala maska a šaty také více zakrývaly, než odhalovaly, což bylo něco nevídaného mezi faeskými ženami, které většinou odhalovaly každý kus kůže, co mohly. Narovnal se na trůnu a sledoval ji. Šla od jednoho tanečníka k druhému. Každý, jako kdyby s ní chtěl tančit. Ženy se jí podmračeně klidily z cesty, když je jejich taneční partneři opouštěli, aby na další píseň vyzvali tu neznámou ženu. Zlehka plula po parketu a zjevně si to užívala. Jareth najednou zatoužil být jedním z těch tanečníků, aby ji alespoň na okamžik mohl sevřít v náručí.
Procházel davem tanečníků a ti se před ním rozestupovali, jako voda. Byl to nevídaný úkaz, že Jareth během plesu opustil svůj trůn a nyní je na parketu mezi nimi. Tanec ustával a nakonec jediný, kdo tančil, byla ta žena s maskou. Při další písni si ji převzal od nynějšího tanečního partnera a vedl ji do rytmu hudby. Uvolnila se pod jeho vedením a nechala se unášet tancem.
„Kdo jsi?“ ptal se naléhavě, když si ji pro sebe zabral na další tanec. Odmítnul ji pustit, cítil se jako můra lapená v plameni. Ostatní muži to zjevně pochopili a vraceli se k ostatním ženám a tanec se postupně znovu rozproudil, stejně jako tlumený hovor nad tím, co se právě stalo.
„Odpověz mi, cizinko,“ vyzval ji trochu důrazněji. Žena se na něj jen usmála a zavrtěla hlavou. Jediné, co jí bylo vidět z obličeje, byly oči a ústa. Ostatní bylo skryto. Král skřítků byl poněkud rozčilený tím, že mu odmítala odpovědět, ale o to více ho zajímala.
Tančil s ní až do konce večera. Když večer skončil, tak ji neochotně vyprovodil ven, kde se s ním rozloučila hlubokým pukrletem a nastoupila do jednoho z mnoha kočárů. Jareth za tím kočárem hleděl a přemýšlel, kdo ta žena byla a proč ho tak příšerně fascinovala. Jenže ho nic nenapadalo. Jediné, čím si byl jist bylo to, že ji nikdy předtím neviděl. Protože kdyby ano, tak by ho nic nezadrželo před tím, aby ji učinil svou, ať už by chtěla nebo ne.
xxxoOoxxx
Sarah zaklepala na střechu kočáru. Kočí pochopil a zastavil.
„Madame?“ zeptal se nechápavě, když kolem neviděl nic, kromě stromů.
„To je v pořádku, jeďte domů,“ odpověděla a věnovala mu úsměv, než mu hodila pár mincí. Kočí pokrčil rameny a udělal, jak mu řekla. Mladá žena se unaveně usmála, když pohlédla k obzoru, který už začínal světlat. Trvalo dlouho, než se sem dokázala vrátit, ale stálo to za to. Stálo za to znovu ho vidět a tančit s ním. Jen litovala, že mu nemohla odpovědět. Bála se totiž, že by ji poznal po hlase a to si nemohla dovolit. Prošla kruhem kamenů a objevila se v zahradě starého domu, kde nyní bydlela. Kdysi to býval velký dům nějaké rodiny, ale dnes tu bydlela jen ona. Stál stranou ode všech a všeho, takže ji nikdo neotravoval a nikomu nemusela vysvětlovat, kde to byla, kdyby ji náhodou někdo potkal.
Unaveně se vysvlékla z šatů a sundala si z obličeje masku, než unaveně padla do postele. Zdálo se jí o Jarethovi, jako už tolikrát v posledních letech, ale nyní byl ten sen oživen o pár skutečností, které předtím smazal čas. Třeba jeho oči. Ty nádherné, zvláštní oči. Jedno modré a druhé zelené. Věděla, že si je už nyní bude pamatovat navždy.
Trvalo dlouho, než našla cestu zpátky. Zlobilo ji, že to bylo svým způsobem tak jednoduché a nepřišla na to dřív. Ale nyní, když věděla jak, tak se nepozorovaně vetřela na ples fae v naději, že ho uvidí. Podařilo se jí to a nelitovala ani jediné vteřiny. V jejím světě byla slavnou spisovatelkou románů pro ženy, ale v Podsvětě mohla být čímkoliv chtěla a pro ten večer byla žádoucí ženou, která přinutila tančit i samotného krále goblinů.
Druhý den se probudila a přemýšlela, kdy znovu uvidí muže, který zničil její romantický život. Každého svého přítele s ním poměřovala a buďme upřímní. Jemu se nikdo rovnat nemohl, ne v jejích očích. Povzdechla si a přemýšlela, co to vlastně dělá. Oblékla se do lehkých letních šatů a vyšla do slunečného dne. Když pohlédla na slunce, tak si uvědomila, že spala skoro celý den. Ale bylo jí to jedno. Neměla mnoho přátel ani rodinu, kterým by se musela zpovídat.
Seděla před starým, přírodou ošlehaným kamenem, který pro ni představoval cestu do druhého světa. Světa, kde kdysi málem přišla o všechno, a i když si to dříve nepřiznala, tak věděla, že i něco získala. Něco, o čem nechtěla příliš přemýšlet. Zaplašila nepříjemné vzpomínky a přemýšlela, zda by se dokázala znovu vetřít do Podsvěta. Chtěla ho vidět, i když se částečně bála. A vlastně nejen jeho, ráda by zjistila, zda si ji ještě pamatují i její přátelé, které poznala na svém závodě s časem. Zamrkala, vrátila se do domu, kde vytáhla lehký šál, který si omotala tak, aby jí nebyly vidět vlasy ani většina obličeje. Bála se, co by Král skřítků mohl udělat, kdyby odhalil její skutečnou totožnost.
Udělala ten poslední krok se zavřenýma očima a po pár okamžicích se ocitla v Podsvětě. Byla nedaleko Hradu, a tak se rozhodla, že se zde porozhlédne. Doufala, že narazí na někoho ze svých přátel. Věděla, že nyní jí nehrozí žádné větší nebezpečí jelikož nezávodila s časem a Králem skřítků, aby prošla Labyrintem.
„Ach kdepak asi jste, přátelé?“ povzdechla si, zatímco procházela v bezpečné vzdálenosti od města.
A najednou se to stalo. Daleko před sebou uviděla malou podsaditou postavu.
„Hoggle!“ vykřikla a rozeběhla se k němu. Jeho postřikovač na víly si nemohla s ničím a nikým splést. Ta podivně deformovaná mužská postava se otočila. Když k němu doběhla, tak okamžitě padla na kolena a objala ho.
„Hoggle, já tě tak ráda vidím,“ zaštkala šťastně Sarah. Malý muž s sebou trhnul a odtáhnul se od ní.
„Sarah?!“ ozval se podivně dutým hlasem. Žena klečící před ním přikývla a stáhla si z obličeje šál, aby jí mohl pohlédnout do obličeje.
„To není možné. Ty jsi vyrostla a stejně jsi tady!“ pronesl ohromeně a vykulil na ni v úžasu své modré oči. Sarah šťastně přikývla.
„Nemohla jsem zůstat uzavřené ve svém světě. Potřebovala jsem znovu vidět své staré přátele a...“ odmlčela se nakonec, než zavrtěla hlavou.
„A co nepřátele?“ navrhnul Hoggle a potutelně se usmíval.
„Ale on nebyl mým nepřítelem. Ne v pravém smyslu toho slova!“ bránila sebe a v podstatě i Jaretha. Hoggle se uchechtnul.
„Ale já nikoho nejmenoval,“ poukázal malý mužík a se zdviženým obočím sledoval její náhle šokovaný výraz.
„Dobrá, dostal jsi mě,“ přiznala s úsměvem, než si znovu zahalila tvář.
„Proč se schováváš?“ ptal se zmateně.
„To kvůli němu, nechci aby věděl, že jsem to já,“ přiznala a pohrávala si s přívěskem, který měla na jemném řetízku. Byl to droboučký přívěsek ve tvaru sovy. Hoggleovi to neuniklo, ale nekomentoval to.
Povídali si velmi dlouho, až dokud nezačalo nebe tmavnout. Najednou se ozval věžní zvon. Hoggle s sebou při tom zvuku trhnul.
„Je pozdě, měla bys jít,“ pronesl najednou. Sarah se na něj zmateně podívala. Nechápala, proč je najednou tak nervózní.
„Ale proč? Co se děje, Hoggle?“ ptala se zmateně a nechala si z prstů vypáčit hrneček s nedopitým čajem. Hoggle vypadal nervózně.
„To byl zvon na věži, znamená...“ zajíknul se a odložil hrnky stranou. Sarah na něj povzbudivě kývla.
„Co znamená, Hoggle?“ zeptala se nakonec důrazně. Občas to s tím mužíkem jinak nešlo. Hoggle však jenom zavrtěl hlavou a nervózně kolem sebe těkal očima.
„Tak půjdeš už?“ vyháněl ji najednou. Sarah byla možná zmatená, ale už dávno nebyla dospívající dívenka. Zavrtěla hlavou.
„Ne, dokud mi neřekneš, proč jsi najednou tak nervózní,“ vyzvala ho. Hoggle zavrtěl hlavou a vyprovodil ji ze svého skromného domku. „Hoggle, jsi můj přítel. Proč mi nechceš povědět, co se děje?“ zkusila to ještě jednou.
„Prostě jdi,“ vyzval ji. Sarah jen zavrtěla hlavou.
„Tak tedy sbohem,“ pronesla smutně a Hoggleovi se sevřela hruď. Nechtěl ji vyhazovat, ale bál se, že by ji tu mohl najít, pokud by nakrásně šel na svou nepříliš obvyklou, ale občasnou procházku po své říši. A to nehodlal dopustit.
Pomalinku procházela po cestě původně zpátky, ale pak z ní sešla a rozhodla se prozkoumat palác. Doma na ni nikdo nečekal, tak proč by se tu nemohla porozhlédnout, ne? Vzala to druhou stranou, než kde ležel Hoggleův dům. Nechtěla ho znovu potkat. Ne po tom, jak divně se choval. Prosmekla se nestřeženou bránou do města mezi ostatními poutníky. Když se dostala až na nádvoří hradu, tak přemýšlela, co tu vlastně dělá. Zmocnilo se jí nevídané vzrušení z toho, že se dostala až sem, aniž by o ní věděl. Byl to tak úžasný pocit, že se málem přestala hlídat, když zafoukal vítr a hrozil, že jí z tváře strhne šál. V posledním okamžiku ho zachytila, než by ho odvál vítr.
„Madame, přišla jste za Králem?“ optal se jí vysoký olivrejovaný fae, stojící na nádvoří. Sarah nejdřív nechápala, ale pak jí došlo, že mezi běžné poutníky nezapadá minimálně oblečením. Musel si ji tedy splést s nějakou fae.
„Já, vlastně ne, jen jsem si chtěla prohlédnout palác za denního světla,“ ujistila ho. Viděla, že je trochu zmatený, ale pak se usmál.
„To můžeme zařídit. Král tu není, ale každou fae smíme pozvat dál. Pokud chcete, budete na něj moci počkat v salonku,“ ujistil ji a ona s radostí přijala.
Palác byl obrovský. Mladík jí ukázal taneční sál, jídelnu i mnoho dalších místností, nakonec ji usadil do salonku, kde byl již nachystaný porcelánový servis.
„Kávu, madame?“ Sarah přikývla a fascinovaně se rozhlížela kolem. Se šálkem kávy procházela místnost a čas od času konečky prstů přejela po vyřezávaných opěradlech židlí, až se zastavila před krbem, nad nímž byl portrét Jaretha. Malíř zachytil věrně jeho podobu, ale zdálo se jí, že byl strašlivě chladný. Takhle si ho nepamatovala.
Neslyšela klapnout dveře, a tak netušila, že tu již není sama. Otočila se, aby se na něco zeptala toho mladého sluhy. Ten tu však nebyl, místo toho před ní stál Král skřítků. Ohromeně na něj zírala.
„Líbí se vám můj portrét, slečno?“ zeptal se s na stranu nakloněnou hlavou. Sarah jen zavrtěla hlavou v němé odpovědi. Uchechtnul se.
„Jste snad němá?“ vyzvídal dál. Tentokrát byla její jediná reakce sklopený pohled. Jareth byl najednou rozčilený, a tak udělal několik dlouhých kroků, dokud nebyl těsně před ní. Byl stejně blízko, jako na včerejším plese a ona znovu ucítila jeho zvláštní kořeněnou vůni. Zatočila se jí z toho hlava. Proboha, jsem v pasti, pomyslela si zpanikařeně v duchu. Cítila, jak jí zrychlilo srdce. V jeho přítomnosti to tak bylo vždy, i když neznala pravý důvod. Možná to bylo tou směsí vzrušení a podivného strachu.
„Mluvte se mnou!“ vykřiknul zoufale a chytil ji za ramena. Sarah na něj překvapeně vytřeštila oči. Obávala se, že jí brzy spadne její šál a odhalí tak její totožnost. To jí vlilo novou energii do žil. Snažila se mu vykroutit, ale jeho prsty se jenom pevněji sevřely kolem jejích ramen. Nakonec se neovládla.
„Pusť!“ zakřičela na něj. Jareth na ni ohromeně zíral, ale zjevně ji nepoznal. V duchu si oddechla.
„Takže umíš mluvit, to je dobře,“ zavrněl spokojeně a jeho sevření trochu povolilo. Jareth měl obrovskou touhu ji k sobě přitisknout celým tělem a přitisknout své rty na její.
„Sundej si ten šátek nebo snad skrýváš něco, co je ošklivé? Nedokážu si představit, že by něco takového bylo možné. Máš tak hebkou pleť,“ pronesl spokojeně, když rukama sjel po celé délce jejích paží. Sarah naskočila z toho doteku husí kůže. O tom snila celá léta a nyní to má nadosah, ale nejdřív potřebovala zjistit, jaký doopravdy je. Chtěla, aby se jí dvořil. Chtěla, aby ji okouzloval. A hlavně chtěla vědět, zda je toho vůbec schopen.
„Šátek si nesundám, pane. Nechci, abyste spatřil mou tvář,“ pronesla popravdě to, jak to bylo. Jareth si podrážděně povzdechl, ale neřekl na to nic. Byl ochoten tuhle hru hrát a věděl, že jednou se mu podaří nahlédnout pod tu masku, do které se halila.
„Slečno, buďte prosím mým hostem, ajk dlouho budete chtít. Nechám vám připravit pokoj v hlavním křídle,“ oznámil jí nakonec. Sarah na něj ohromeně zírala.
„Ale já... Já nemyslela, že bych tu zůstala,“ zakoktala se. Jareth se lišácky usmál.
„Já se rozhodně nenechám ochudit o svou šanci na to vás získat. Už mi neutečete,“ pronesl nakonec. Sarah bylo jasné, že tímto byl její osud zpečetěn. Ať už to dopadne jakkoliv, tohle byla jediná šance na to, jak si Krále skřítků buď navždy zošklivit natolik, že už s ním nebude nikoho dalšího porovnávat. A nebo propadne jeho kouzlu a zůstane tady. Nevěděla, za co by byla raději.