„Už to není moc daleko,“ pronesla Rowena s dechem těžkým vyčerpáním ze strmého sklonu stoupání. „Vím, že není.“

Funíc za ní se Salazar rozhodl, že ji vezme za slovo. Konec konců ona byla Rowena z Havraspáru; když řekla, že to nebylo daleko, tak to obyčejně daleko nebylo.

„Takže kam přesně mě to vedeš?“ rozhodl se raději zeptat. Byla ohledně toho poněkud tajnůstkářská, než aby mu jednoduše řekla, co mu vlastně chtěla ukázat. V tu chvíli očekával něco v jejich okolí, něco nepříliš vzdáleného, avšak po dvou dnech chůze mu začalo docházet...že to nebylo asi tak blízko.

Absolutně nevěděl, proč se jednoduše nepřemístili, ale neodvažoval se zeptat. Rowena měla důvod pro všechno.

Dosáhli vrcholu kopce a ona tam ukázala. Salazar přimhouřil oči v pokusu zahlédnout to, co chtěla, aby viděl.

Zamračil se. „Vidím zchátralý hrad, který je po staletí opuštěný,“ řekl zklamaně. To bylo to, proč sem šli tak dlouhou cestu? Kvůli nějakému výhledu?

„Nebuď tak hloupý!“ štěkla Rowena. „Ano, je starý a ano, je i opuštěný. A nebylo by to perfektní místo na výuku magie?“

A v tu chvíli se Salazarovy oči otevřely doširoka. „Učit...magii?“ zeptal se.

Žena vedle něj přikývla. „Nebylo by úžasné učit ostatní děti tomu, co známe; učit je používat magii?“

„Samozřejmě,“ řekl Salazar pokoušeje se znít přesvědčivě. Po pravdě měl lepší věci co dělat, a jak naložit se svým časem, než učit děti magii. On se ji naučil od svých rodičů, tak proč by nemohly i ony?

„No tak se tam pojďme podívat,“ navrhla Rowena, kterou jeho odpověď neoblafnula. „Pak se můžeme rozhodnout.“

Salazar k tomu svolil a jeden po druhém se přemístili do opuštěné budovy, která se jí zdála vhodnou pro děti...

Nyní od toho dne uplynulo velmi mnoho času, ale vzpomínka v Salazarově mysli byla stále silná. Mezi tenkrát a teď se stalo tak mnoho věcí. Nalezl Bradavice, postavil Bradavice a opustil Bradavice.

A pak Rowena zemřela a on se o tom dozvěděl až o několik měsíců později. Stále si vzpomínal na ten okamžik s ní a na ještě mnohem víc poté. Vedla ho tak daleko na sever, že si myslel, že přepadnou přes okraj země, ale nakonec to za to stálo. Těch sedm let, co strávil v Bradavicích si užil, ačkoliv s ostatními neosuhlasil.

Nechtěl, aby špinaví mudlovští šmejdi špinili chodby školy. Narodili se se špinavou, nečistou krví, avšak ostatní si mysleli, že mají právo na to učit se magii.

Ona si myslela, že na to mají právo.

Salazar nevěděl o mnoha chybách, které by Rowena udělala za svůj krátký život, ale tohle byla jedna z nich. Byla málo informovaná a ráda dělala radost.

Když si sednul doma, kam uniknul po odchodu z Bradavic a srkal mátový čaj – což byl její oblíbený – tak si nedokázal pomoci, aby nevzpomínal na ty nádherné, sladké oči, které na něj tenkrát hleděly s naprostým zbožňováním.

Brzy se v nich zbožňování změnilo na hořkost a nakonec na pohrdání, když si uvědomila, že nebyl tím mužem, kterým si myslela, že je. Vybavil si ten pocit zklamání a ostrá slova, která si vyměnili předtím, než nadobro vyšel z těch dveří.

Salazar ve svém životě litoval máločeho, ale tato slova byla vyjímkou.

Možná, že by věci byli jiné, kdyby vymyslel něco laskavějšího, co říct.

„Salazare, co si nebesa myslíš, že děláš?“ Její hlas byl divoký – vzteklý – a přece byly její oči mokré od slz.

„Už tu dál nemůžu být s lidmi, jako ty, Roweno,“ přiznal se Salazar a hůlkou si otevřel velké dřevěné dveře, které byly vchodem do Bradavic.

„Jak to myslíš?“

Ignoroval ji a opustil hrad. Následovala ho.

„Salazare!“

Salazar se zastavil a ještě jednou k ní obrátil tvář. Helga s Godricem se k ní nyní připojili a vypadali stejně tak zklamaně, jako ona.

„Přeju si, abych nikoho z vás již nikdy neviděl,“ řekl. A pak soustředil oči na Rowenu, ignorujíc bolest a utrpení, které tam spatřil. „Jsem si jist, že navštívím tvůj hrob!“ jeho tón byl krutý a jí po tvářích tekly slzy, díky kterým ty nádherné oči zrudly. „Nakonec nepochybuji o tom, že špína, kterou jste zde uvítali, vás nakonec zabije!“ A bez dalšího slova odešel; rozplynul se do noci a nikdy se do hradu nevrátil, to uspokojení z toho, co řekl, co chtěl, ho po dlouhou dobu ovládalo.

Nikdy se nevrátil. Ani jednou.

Kdysi Salazar čekal, že tam prožije věčnost, ale nějak se zahrabal v malé vesnici obklopen mudlovskou špínou, neschopen znovu vkročit do kouzelnického světa. Chtěl mít moc nad vším ostatním a to bylo to, co ho zničilo.

To bylo to, co ho změnilo. Viděl moc, když ostatní viděli statečnost, oddanost a inteligenci.

Jeho touha po tom být nejlepší ho zkazila a díky tomu nepochyboval, že ona žila plnější a šťastnější život, než jaký žil on.

Samozřejmě se provdala. Porodila dceru. Ona žila život, zatímco on se utápěl v sebelítosti a možná v částečném žalu.

Salazar neudělal v životě příliš mnoho bláznivých věcí, ale to, že opustil Rowenu si nikdy neodpustil.

Vstal z místa, kde seděl a došel ke starým dveřím svého domova. Vzal si svůj plášť, který ho udrží v teple i tak daleko ve skotských horách, kde byl sníh dokonce i když už přicházelo léto.

Vkročil na druhou stranu dveří a nadechl se studeného vzduchu.

Řekl jí, že jednoho dne navštíví její hrob a on nebyl mužem, který by porušil svůj slib.

Uplynulo již mnoho let od doby, kdy jeden na druhém spočinuli očima a on se rozhodnul, že nyní by byl skvělý čas na to, aby se tomu postavil čelem. Zemřela, to ano – a on ji opustil na celou tu dobu – ale nic z toho nemohlo změnit skutečnost, že Rowena z Havraspáru byla jedinou ženou, kterou kdy Salazar miloval.