Záhadný muž 1
1. kapitola
Hermiona Grangerová měla ráda, když si většinou věcí ve svém životě byla jistá. Avšak, když toho říjnového dne stála před žulovými schody Malfoy Manor, aby započala svůj výzkum, tak si byla jistá jen dvěma věcmi.
První: knihy byly jedinou věcí v jejím životě, i při mnoha se měnících okolnostech, které jí poskytovaly celou škálu emocí, dobrodružství a potřebnou vášeň bez všech těch obtíží, které je provázely, když jste je chtěly zažít.
Druhá: neshledávala Luciuse Malfoye atraktivním.
K tomuto bodu se dopracovalo její přesvědčení.
-xxoOoxx-
Součástí jejího výzkumu ohledně hloubky magického folkloru nařízeného Ministerstvem, musela Hermiona zůstat na Malfoy Manor a prascovat v knihovně, která obsahovala největší sbírku kouzelnických textů v celé kouzelnické Anglii.
Bylo by bláznovství předstírat, že jakákoliv žena, dokonce i s její duševní silou a zkušenostmi, shledává tuto vyhlídku znepokojivou. Bude žít pod jednou střechou s mužem, který jí, jak věřila, opovrhoval a pohoršovala ho už jen její pouhá existence. A když toho chladného rána byla uvedena do obrovsky rozlehlé vstupní haly, tak její pocity zůstaly neměnné. Lucius Malfoy s ní sotva prohodil zdvořilé slovo. Bezpečně ji upozornil, že většina jeho domu byla mimo její dosah, a že bude pracovat v knihovně, spát v malém hostinském pokoji na konci chodby a jíst jídla připravená jeho domácím skřítkem a podávaná v přilehlém obývacím pokoji.
Nic lepšího ani nečekala nebo spíš nehledala. Po jejích zkušenostech během války, byl Malfoy Manor jen stěží místem, kam by si přála vrátit se. Když jí Ministerstvo informovalo o jejím projektu, tak ji to naplnilo děsem. Jenže ona nebyla z těch, kteří by odolali výzvě, a tak ji přijala se svou obvyklou tvrdohlavostí. Ihned, jakmile započala svůj výzkum, tak si vybavila tu dobu před pěti lety, kdy ji násilím dovlekli do tohoto domu a mučili ji. Skoro tu bolest vytěsnila tím, že se vypořádala s různými stupni úspěchu během těch uplynulých let, ale vzpomínka na Luciuse Malfoye toho dne vyvstala zmatená a neuspořádaná, zůstala z něj jen skořápka muže, kterým kdysi býval. Zcela jistě se od té doby dal tak nějak dohromady; jeho očištění díky jeho zjevné lítosti bylo už samo o sobě něco a Hermiona nebyla z těch, kteří by proti někomu používali jeho minulost, i když v tomhle případě to nebude jednoduché nebo dokonce nutné. Konec konců ona pracovala v domě a ne s jeho majitelem. Ale i tak měla jako vždy snahu odpustit nebo dokonce zapomenout a předpokládala, že by to měli udělat i ostatní.
A zase jednou v knihovně uznávala, že se svého úkolu zhostila se škodolibou radostí. Byla to nádherná, obložená místnost z Alžbětínské doby s vysokým stropem s obrovskými starými trámy, které poskytovaly uklidňující a překvapivě příjemný vstup do obrovské místnosti. Malfoyova sbírka byla jednou z těch nejlepších v soukromých rukách. Když se Hermiona zabrala do práce, tak dokázala snadno zapomenout na události před pěti lety, které se staly dole v salonu.
Jakmile začala, tak Malfoye vídala jen zřídka. Občas byl pryč a ona zůstala ve schopných rukách jeho domácích skřítků, kteří jijak zjistila, měli rádi kolem sebe. Občas se zastavili na kus řeči a rozmazlovali ji dobrotami a pochoutkami. Byla to pohodlná, i když trochu osamělá existence. Projekt trval již několik týdnů, než opět znovu promluvila s Malfoyem. Zrovna pečlivě studovala pergamen ze čtrnáctého století ohledně reinkarnace mrtvé čarodějky, když vzhlédla a zjistila, že jí stojí před stolem a shlíží na ni.
Vykřikla.
Ušklíbl se.
„Omlouvám se.“
„Předstírání je nevhodné, slečno Grangerová. Minulost na nás lpí pevně – i když je to jen minulost. Myslel jsem, že v těchto dnech už budete mít větší kuráž.“
Hermiona se kousla do rtu, aby pohoršeně neodsekla. „To není tím, pane Malfoyi. Jen mě překvapilo, že vás tu vidím. Neklepal jste.“
„Nemusím klepat. Tohle je můj dům.“
„Ano, ale bylo by to...“ Muž nad ní nadzvednul obočí s chladným povýšením. Byla tam malá odmlka. „Zapomeňte na to.“
Malfoy stál tiše a rozhlížel se po místnosti, jako kdyby si nebyl jistý, proč tam vlastně byl.
„Bylo tu něco, co jste potřeboval, pane Malfoyi?“
„Přišel jsem se jenom zeptat na čem přesně to pracujete. Uvědomil jsem si, že žijete pod mou střechou, jíte moje jídlo, používáte můj majetek, ale stále ještě jste neměla tu zdvořilost informovat mě proč.“
„Nikdy jste se nezeptal.“
Střelil po ní pohledem. S chladnou nehybností mu ten pohled opětovala.
„Ptám se teď.“
„Vaše knihovna je jedna z nejkoncentrovanějších sbírek vhodných textů, které obsahují práce nezbytné pro můj úkol. Ministerstvo mě požádalo, abych prošetřila možnost přivedení zpět k životu historickou postavu jen skrz dokumentaci a samotný text.“
Malfoy se trochu zamračil. Bylo jasné, že jí tak úplně nerozuměl.
„Prostě se pokouším přivést k životu někoho z knihy. Učinit je opět skutečnými.“
Obočí mu vylétlo vzhůru. „Opravdu hluboká magie.“
„Ano.“
„A je to posvěcené Ministerstvem?“
„Nařídili to. Možnosti jsou nekonečné tak dlouho, dokud budou dodržovány ty nejsilnější zásady a etická nařízení.“
„A oni...vám...v tomhle věří?“
Slyšela v jeho hlase jasnou nechuť.
„Už to tak vypadá, pane Malfoyi.“ Vzrůstala v ní nevraživost a unikla jí sarkastická poznámka. „Šokující, že? Dovolit čarodějce z mudlovské rodiny takovou svobodu ohledně té nejhlubší magie. Kam jen to ten svět spěje, že?“
Malfoy ji chladně sledoval a jeho pečlivě uhlazený tón byl lemován rozhořčením. „Pamatujte, kde jste, slečno Grangerová. Můžete tady být pod záštitou samotného Ministra kouzel, ale tohle je stále ještě můj dům a vy uděláte dobře, pokud budete zdvořilá.“
Hermiona si napjatě stoupla. Její povaha jí nedovolovala být submisivní. „Pokouším se být zdvořilá, pane Malfoyi. Možná, že když mi dáte šanci vám to ukázat, tak si to taky uvědomíte.“
Hodil zpátečku a zcela jasně se dohadoval sám se sebou.
Myslela si, že odejde. Hermiona si tiše frustrovaně povzdechla, polkla své rozhořčení, posadila se a sklonila svou hlavu zpátky k práci.
„Dobrá tedy.“
Prudce zvedla hlavu ohromením. „Cože?“
Malfoy shlédnul dolů a jeho zamračená obočí opět ukazovala nechuť. Opravila se. „Myslela jsem...promiňte?“
„Přijďte za půl hodiny dolů a dáme si čaj. Přijďte do Červeného pokoje – druhé dveře nalevo v chodbě.“ Zamířil dlouhými kroky ke dveřím, než se otočil zpátky, i když do očí se jí skutečně nepodíval. „Není třeba se bát – není to ta samá místnost, kde jste byla...toho dne.“
Malfoy se otočil a odešel.
Hermiona zaraženě hleděla na místo, kde ještě před chvílí byl. Šálil ji snad sluch? Opravdu Lucius Malfoy přešel z urážejícího čistokrevného kouzelníka do vlídného hostitele jen během pár vteřin? Možná si změnil víc, než si uvědomovala.
Se smíchem se ušklíbla. Čaj bude vítaný a to dokonce i s ním.
Ukázal jí směrem k židli s vysokým opěradlem u krbu a sedl si naproti ní do podobné židle. Domácí skřítci jim přinesli hostinu, která byla větší, než bylo třeba a po několika okamžicích nepříjemného ticha začala Hermiona jednoduše hovořit o své práci. Luciusovi to nezabralo příliš dlouho, než se začal ptát. Koneckonců to bylo fascinující a týkalo se to jeho knih a dokumentů. Měl na to téma hodně co říct. Navzdory nepříjemnému začátku, který se zdál skoro nezbytným stínem minulosti, plynula jejich konverzace příjemně a lehce.
Pokračovalo to tak několik týdnů. Ranní káva nebo odpolední čaj sdílený v překvapivě důvěrném Červeném pokoji se stali běžnou záležitostí. Když byl Malfoy doma, tak bylo zcela výjimečné, že by zmeškal krátký oddech a společnou diskuzi. Hermiona přestala cítit odpor k jeho minulosti, byla na to až příliš vnímavá a začala věřit, že Malfoy musel věci přehodnotit a nebo se minimálně přizpůsobil nebo alespoň jeho víru. Občas zachytila jízlivý komentář nebo znechucené zamračení, když se zmínila o mudlovských koníčcích nebo událostech, avšak nyní se s ní bavil otevřeně a odhodlaně.
Oba je to překvapovalo, ale Lucius Malfoy a Hermiona Grangerová se tomu dostávali na kloub.
-xxxoOoxxx-
Bylo vzácné, když mluvil o sobě, ale minimálně dvakrát se věcně zmínil o svém rozvodu, jednoduše to prostě zapojil do konverzace, a pak pokračoval dál. Nikdy se nezmiňoval o Dracovi a Hermiona se neptala. Skutečně po tom ani netoužila a zdálo se, že Lucius vnímá její neochotu bavit se o jeho synovi. Zaznamenala to a ocenila jeho takt.
„A jste nějak blíž k dosažení svých cílů?“ vyzvídal jemně jednoho odpoledne nad čajem, zatímco na olovnatá okna panství vytrvale dopadal podzimní déšť.
Hermiona se rozesmála. „Cílů? Myslíte obecně moje cíle v běžném životě nebo cíle, co mi zrovna teď připsalo Ministerstvo?“
„Myslím vaše cíle tady.“ Na tváři se mu objevil záchvěv úsměvu.
Zčervenala a sklonila hlavu. „Vím, že jste to myslel. Jen jsem prostě...“ Hermiona se zazubila, něco málo zamumlala, než hlavu zvedla a zaměřila se na konverzaci. „Vlastně dnes ráno jsem udělala průlom. Byla jsem schopná extrahovat útržek něčího hlasu. Vlastně to byl kousek nějaké konverzace, ale rozhodně to tam bylo, to jsem slyšela zcela jasně. Bylo to skutečně vzrušující.“
„Výjimečně vzrušující, slečno Grangerová. Teď už chápu, jak to že jste v Bradavicích byla taková hvězda.“
Hermiona cítila, jak jí ještě víc hoří tváře při jeho komplimentu, a když zvedla oči a zahleděla se do těch jeho, tak jí vyschla ústa. Malfoy sebevědomě držel její pohled a ona nedokázala identifikovat žádnou část z té ledové prázdnoty, kterou by v nich dříve očekávala.
„Co to bylo za osobu?“ pokračoval. Jeho slova poskytla příjemnou úlevu po napjatém začátku, který se v ní odvíjel.
„No...to je to. Nebyl vlastně z žádného historického textu, ale z knihy příběhů – z pohádky. Zvládla jsem přivést k životu jen pár slov.“
„Ale žádná známka fyzické přítomnosti?“
„Ne. To zabere ještě nějakou dobu. Ale musím říct, že cítím, že mám vše, co k tomu budu potřebovat. Ve skutečnosti to není o tom, že bych nevěděla jak. Zpracovala jsem nezbytnou magii. Myslím, že je to totiž spíše otázka potřeby...touhy. Magie téhle povahy vyžaduje, aby kouzelník nebo čarodějka, kteří zaklínají, toužili po tom zjevení celou svou bytostí...a předpokládám, že svou vůlí přivedli osobu k životu. Nepředpokládám, že jsem dostatečně zaujatá historickými postavami, na které jsem se měla dle Ministerstva zaměřit.“
Lucius se na ni upřeně zadíval. „V tom případě byste možná měla použít jednu z vlastních knih: knihu, která je vám vzácná, s postavami nebo zápletkami, které vás hluboce zaujali, nebo které pro vás znamenají něco důležitého.“
„Proč ne? Máte pravdu; teď už se to zdá zcela jasné. Mělo mě to napadnout. Děkuji.“ Potěšeně se na něj usmála. Malfoyova ústa se zvedla v koutcích, když uviděl tu vřelost v ženině tváři. Jen vzácně vídal takový upřímný výraz radosti. Proběhl jím záchvěv potěšení, který mu byl poněkud nepříjemný.
Když Hermiona nyní pracovala, následovala Malfoyovu radu, a zaměřila se na knihy, které v ní vyvolávaly jistou odezvu. Postup byl pomalý, ale záblesky hlasů, které dokázala vyvolat, byly delší a jasnější.
Zdálo se, že její nadšení nakazilo i Malfoye, který se stal zaujatějším ohledně toho, co dělala, občas se potuloval kolem a pokládal zvídavé otázky. Hermiona se začala těšit na dobu, kdy přijde do knihovny. Byl dobře informovaný, zvědavý a ona cítila, jak pod jeho pečlivým dohledem čerpá její magie výhody. Ačkoliv využívala obrovský prostor knihovny, tak jeho přítomnost přidávala další lidský element k jejímu hledání a věděla, že jí úspěšně pomůže s její prací. Postával u stolu v rohu a prohledával svazky kvůli náznakům nebo tipům. Když něco našel, tak jí to přinesl, společně se nad tím skláněli a důkladně prohledávali svazek. Probírali detaily a nápady s dynamikou a přátelským nadšením. Jeho fyzická přítomnost, vitalita a výška vedle ní, která by v ní v minulosti jen sama o sobě vyvolala strach, byla nyní jen přidaná hodnota, co uklidňovala a dodávala odvahu.
Když byl Malfoy pryč, tak si Hermiona přiznávala, že jí chybí jejich konverzace, jejich diskuze a jeho společnost. Ale jak míjely dny, tak se zdálo, že byl kolem víc, než předtím. Nyní bylo vzácné, aby šel na delší dobu pryč. Zmiňoval obchodní schůzky s rezignovaným povzdechem a zcela jasně se netěšil z vyhlídky, že se jich musí účastnit. Smála by se a škádlila ho ohledně jeho vyhýbání a řekla by mu, že ona v tomhle nebyla jiná. Když se smála, tak si všimla, že se na ni upřeně kouká se zvednutými koutky úst a jasnýma očima. Líbilo se jí to. Ale on nezůstával pryč dlouho; zdálo se, že si mnohem více vybírá možnost být doma.
Jejich rozhovory se stále soustředili na práci a magii. Vynechávali z toho osobní věci. Jejich chvíle s kávou a čajem, i když přátelské, byly stále formální. Oba dva seděli v židlích s vysokým opěradlem naproti sobě. Hermiona si říkala, že je to přijatelné; bylo to jistě to, co očekávala. Ale i tak se na ty okamžiky těšila. Usrkávala svůj čaj a prohlížela si ho. On zas usrkával svůj a zdálo se, že společně sdílí ten pocit horké tekutiny, kterou usrkávali. Utajeně se pak usmívali.
A nyní pohledem zachytil její oči a nesklonil hlavu.
Když byla Hermiona polapena v hluboké šedi očí Luciuse Malfoye, tak si uvědomila, že ta poslední věc se mezi nimi změnila.
Ale nikdo z nich s tím stále nic nedělal.
Dějiny, zvyk a okolnosti jim nedovolovali udělat nic víc, než hovořit a usmívat se. Byli tady koneckonců bývalý čistokrevný Smrtijed a čarodějka z mudlovské rodiny, kteří proti sobě otevřeně bojovali. Pokud se jeho pohledy stávaly delšími a jeho úsměvy hřejivějšími, tak jí její pýcha nedovolila jednat a zdálo se, že ani ta jeho mu to nedovolila.
Se svou magií se vrhla na příběhy, které ji uchvátily a fascinovaly už od dětství. Když pracovala na Princezně na hrášku, tak měla průlom. Bylo pozdní páteční odpoledne, kdy byl čas na čaj a Lucius ji dole očekával. Když se neobjevila, tak zašel do knihovny, aby po ní pátral.
„Slečno Grangerová?“ zavolal jemně, zatímco ona soustředěně pracovala naproti.
Neozvala se žádná odpověď. Žena k němu byla otočená zády, zatímco se skláněla nad kotlíkem. Vlasy jí v hustých, pevných kudrlinách spadaly na ramena. Přelétávala od knihy nalevo ke kotlíku a občas zvedla hůlku, aby seslala dlouhé a komplikované zaklínadlo. Okamžik ji tiše sledoval. V jednu chvíli ohnula dlouhou nohu dozadu a vydala jemný frustrovaný povzdech. Noha se opět narovnala a chodidlo nespokojeně zaťukalo na podlahu. Levou rukou si projela vlasy, což způsobilo, že jí bizarně trčely na všechny strany.
Malfoy se usmál. Nevyrušoval ji. A hodlal ji sledovat i nadále.
„Ano! To je ono! Konečně!“ Její náhlý výkřik ho vylekal a sledoval, jak její tělo ožilo zběsilým odhodláním a rychle přebíhala od jedné věci k druhé.
Hermiona se nenadále otočila, aby sáhla po něčem na polici za sebou a spatřila ho. Namísto překvapení, které se mělo objevit, tak se její tvář nadšeně rozzářila.
„Luciusi! Musíte jít sem a dívat se. Myslím, že to už dokážu. Rychle pojďte sem, honem!“ promluvila s přívalem vzrušení. Nedokázal si vybavit, že by kdy předtím použila jeho křestní jméno.
Lucius opatrně přišel, nepřál si zničit její pečlivé přípravy, takže stál trochu stranou a sledoval ji, zatímco dělala finální přípravy.
„OK – dnes to šlo celkem dobře. Jsem připravená na zaklínání...můžete být můj svědek.“ Usmála se na něj a oči jí zářily vzrušením. Jemně jí opětoval její úsměv.
„Poslouchám. Tak tedy pojďte na to.“
Žena zavřela oči, natáhla hůlku nad kotlík a hluboce zadeklamovala: „Corpora animatus, libra formatus, corpora vitam surrexit!“
Zaklínadlo bylo vysloveno, zatímco do kotlíku přihodila poslední ingredience a ladně zamávala hůlkou třikrát nad kotlíkem.
Luciusovy oči sledovaly Hermionin upřený pohled. Přímo před nimi, stoupající z kotlíku, vyvřela temně zelená mlha. Nejdříve se zdálo, že bude beztvará, ale pozvolna vířila k vrcholu, kde se zformovala v hlavu a paže, které se rozvíjely do torza. Zářivá mlha se protáhla do dlouhých vlasů a její zákruty a hlubiny se zformovaly v oči, nos a ústa. Uchváceně sledovaly ten perfektní obrázek nádherné ženy, který se před nimi zjevil. Avšak tohle nebyl jenom tvar, náznak touhy, tohle byla vnímající bytost. Na okamžik ty mlhavé oči prohledávaly místnost s otevřenými ústy, a pak zazněla slova. „Pátrala jsem. Bouře byla příšerná a já byla ztracený. Je tohle váš hrad? Mohu tu na nějakou dobu zůstat? Prosím… Velmi dlouho jsem cestovala...“
A když dívka natáhla dlouhou, štíhlou paži a Hermiona se připravila, že ji zachytí, tak se zářivý obraz zhroutil sám do sebe a byl pryč.
Hermiona stále zírala přes kotlík, ale pak se nevěřícně rozesmála a otočila se k Luciusovi. „Viděl jste? Viděl jste to?“
Široce se usmíval. „Jak bych mohl nevidět? Úžasné. Skutečně úžasné. Vskutku jste velmi talentovaná čarodějka.“
Nebyla si jistá, zda to byla euforie z jejího úspěchu nebo Luciusův kompliment, ale v dalším okamžiku se Luciusovi vrhla kolem krku a přitáhla si ho k sobě.
Lucius se o krok zapotácel dozadu s rukama zvednutýma ve výši boků a byl nejistý, co vlastně dělat. Ženské tělo tvrdě přitisknuté k tomu jeho bylo horké, poddajné a mrštné. Najednou ji ucítil a ta vůně ho přemohla – konvalinka. Její vlasy ho šimraly na bradě a ruce měla sepjaté na jeho lopatkách. Její štíhlé, pevné tělo se zvedalo a klesalo vzrušením a on cítil její jemná ňadra, která se k němu pevně tiskla. Proběhla jím emoce a on ten pocit až příliš dobře znal. To pošťuchující horko v jeho břiše, které se již brzy ukáže i někde jinde. A to prosím s mudlovskou šmejdkou!
Kdyby to jen bylo tak jednoduché. Jednoduše by ji objal, držel ji u sebe a sdílel radost z okamžiku. Sdílel by ji z jejího těla, ale i její tělo, na které zíral, o kterém přemýšlel.
Ne.
Vzedmula se v něm panika, a tak držel ruce strnule u svých boků a stručně si odkašlal.
Hermiona se s rozpačitým smíchem odtáhla.
„Promiňte,“ usmála se. „Ten okamžik mě úplně přemohl.“ Opět se zasmála. Tvář měl mrtvolně nehybnou. Trochu sklonila hlavu, aby skryla své rozpaky z toho žbleptavého monologu.
„Není to úžasné? Byla to ona – princezna z pohádky. Znáte ten příběh? Byla venku v bouři a najednou se zjevila u hradu, kde zaklepala na dveře a žádala přístřeší.“ Pátrala v jeho tváři po náznaku úžasu, který cítila, avšak tentokrát ho nenašla. Lucius na ni hleděl s nečitelnou tváří. Vybavila si ten pocit, kdy měla pod prsty jeho široká ramena, jeho pevná hruď přitisknutá k ní, když ho šťastně držela. Líbilo se jí to. Jeho nenadálé přepnutí do odměřené formálnosti ji rmoutilo víc, než přiznávala.
„Omlouvám se, Luciusi. Je čaj už připravený? Hned budu dole.“
Chvíli tam jen stál a tiše na ni hleděl. Nějaku dobu přemýšlela, zda ji vůbec slyšel. Pak se Malfoy najednou ostře nadechnul. „Ne, slečno Grangerová. Přišel jsem vám říct, že musím odejít. Nevrátím se několik dní. Přeji hezké odpoledne.“
Otočil se od ní a odešel z místnosti.
A když Hermiona sledovala, jak se za ním zavřely dveře, tak náhle a nečekaně propukla v pláč.