Úchvatná Wendy 21
21. kapitola
Cesta do Portsmouthu ještě nikdy neutekla tak rychle.
Když dorazila, tak si Wendy uvědomila, že si vlastně nic z cesty nedokáže vybavit.
Byly tam nějakém ty pěkné výhledy, když přejížděli přes jižní pahorkatinu, avšak Wendy ani jednou nepohlédla z okénka. Byl tu jen jediný výhled, který chtěla a to byla tvář Jamese Hooka přímo naproti ní. Nedokázala z něj spustit oči a on byl opravdu velice šťastný, že na něj upírá ten upřený pohled. Malá Jane se uhnízdila v pohodlné pozici na jeho klíně, kde brzy usnula, zatímco chlapci vzrušeně pobíhali po vlaku směřujícímu k novému životu.
A byl tu s nimi i nový přírůstek: Finn, což byl onen chlapec, kterého James zachránil od Tremayne. Byl bystrý, měl modré oči a kštici plavých vlasů. Nebylo mu víc, než jedenáct nebo dvanáct a usmíval se na Wendy od ucha k uchu, když se představovali, a pak se neustále dotýkal její ruky v rukavičce, jako kdyby se tak přesvědčoval o její přítomnosti. Další Ztracený chlapec. Kdysi dávno v Nezemi, bylo mateřství jen pouhá hra a tak úplně jí to nesedělo. Nyní však bylo pro Wendy mateřství skutečností, a stejně jako všechny matky, ani ona mu nedokázala upřít útěchu.
Bylo to v podstatě až když vystupovali z vlaku, kdy si uvědomila, že má jen sotva něco s sebou.
Když přišel onen impuls rozběhnout se za Jamesem, tak zvládla akorát obejmout Pearsona, paní Pargeterovou a slečnu Stocktonovou a slíbila, že napíše a vše vysvětlí. Dokonce se přinutila i naškrábat vzkaz Lizzie, které se omluvila za to, že byla beznadějná kamarádka a ukradla jí jejího budoucího manžela. A taky Lily a Olive, kterým vzkázala, že to byly ony, kterém jí dodaly sebedůvěru udělat to, co nyní prováděla. Ale naprosto ztratila schopnost rozumně si zabalit. Naházela pár kousků oblečení, většinou ale pro děti, do tašky vhodnější na víkendové návštěvy u staropanenské tetičky v Godalmingu, a odešla.
Jak tak stáli na peronu, zatímco vlak s pufáním páry odjížděl, tak se otočila k Jamesovi. „Nemám nic sebou. Všechno jsem to nechala za sebou.“
Přikročil k ní, vzal jí hlavu do dlaně a vtisknul polibek na její vždy hladové rty. „Zajistím tě bohatstvím, hedvábím a krajkami. Nebudeš muset toužit po ničem.“
„Nechci nic kromě tebe.“
Nadzvednul jedno obočí. „Jak zdrženlivé, ale i ty si musíš dovolit občasnou slabost.“
„Možná… Občas.“
Naklonil se pro další polibek, ale zavolal je neodbytný hlásek malého Jamese. „Matko, kdy se dostaneme na loď?“
Hook mu odpověděl. „Za odlivu odplujeme na Cadiz. Mám teď jen malou loď, ale brzy získám zpět svou původní, a pak poznáte vzrušení života na moři, chlapci.“
„Je v Cadizu Tremayne?“ zeptala se Wendy ostražitě.
„Když jsem o němslyšel naposledy, tak tam byl.“ Hookova tvář potemněla. „Ale věřím, že odtamtud odplul, aby zastavil lodě odplouvající ze Španělska do Ameriky.“
Chytila ho za ruku. „Bez obav, Jamesi. Vše bude v pořádku.“
Okamžik jí neodpovídal a zíral někam do prázdna, ale pak se jeho oči roztěkaně přesunuly k jejím a věnoval jí samolibý úsměv s arogantně zdviženým obočím. „Samozřejmě, že ano. Mám tebe. Pojďme, musíme se dostat do doků.“
Vzali si drožku do přístaviště, kde James zakotvil svůj dvoustěžňový škuner. Když tam dorazili, bylo už pozdní odpoledne a James byl odhodlaný chytit odliv, než bude příliš pozdě.
Nahnal je na loď. Nebyla to zrovna malá loďka, jak jim ji popisoval, ale nebyla ani tak obrovská, jako jeho původní briga. Tak či tak, Wendy byla ohromená.
„Jaká krásná loď!“
James vyzvedl děti na loď, a pak se natáhnul po Wendy, která vstupovala na palubu. „To ano, ale jen do doby, než si vezmeme zpátky Poslední hvězdu.“
„Poslední hvězdu?“
„Má briga. Ta, kterou jsem měl poté, co jste mi ukradli Jolly Rogera.“
„No, to jsi měl za to, že jsi byl takový darebák. Co se stalo Rogerovi? Peter s ním odletěl.“
„Ano, a ztratil ho kvůli bandě mořských psů, kteří se ho odvážili potopit, tedy z toho, co jsem slyšel.“
Přes Wendy se přelila vina. „Je mi to líto.“
Hook se ušklíbnul. „Ale šli jsme dál. Poslední hvězda je dobrá loď a já jsem ji vzal za svou. Budeš ji milovat...až ji dostanu zpátky.“
„Kolik tě stála?“
Hook jí věnoval postranní pohled. „Stála?“
„Ano.“ Neodpověděl, ale rty se mu zvlnily v náznaku úsměvu. Najednou jí to došlo.
„Nestála tě vůbec nic, že ne?“
„Shledávám nejvhodnějším vyhnout se placení za věci, když je to možné. Peněžní transakce...jsou tak vrtkavé a zabírají mnoho času...“ našpulil znechuceně rty.
Wendy stála na palubě a hluboce si povzdechla. „Nepřeji si znát detaily.“
„Pak se tedy neptej.“ Nastalo okamžité ticho. „Víš, kdo jsem, Wendy.“
„Ano. A nebyla bych tady, kdybych to nevěděla.“ Jejich vzájemný pohled nepotřeboval žádná další slova. „Tremayne má tvou posádku?“ pokračovala.
„Některé z nich ano a to včetně Smeeho. Vyhrožoval, že zabije jeho a ostatní, pokud k němu nepřijdu.“
Z podpalubí se vynořili dva muži. Wendy v nich poznala dva z Hookových pirátů z té dávné doby. Vyměnili si s Jamesem pár slov, a pak stočili své pohledy na Wendy.
„Jago, Solomone, možná si na tuto dámu vzpomínáte.“
Dva z mužů zamířili k Wendy s očima rozšířenýma, když z hloubi svých rumem a sluncem poznamenaných myslí vytáhli vzpomínku. Ten s tuhými, hnědými kudrlinami, které mu na hlavě trčely jako neupravený kartáč nakonec promluvil zadýchaným a užaslým šeptem. „Vypravěčka!“
„Ba. Vypravěčka.“
„Wendy,“ řekl ten druhý.
Něžně se usmála. „Nemohu uvěřit, že si vzpomínáte.“
„Samozřejmě, že si vzpomínají. Byla jsi ta nevíce nezapomenutelná věc, která se kdy v Zemi Nezemi nám všem přihodila. Nikdo na tebe nikdy nezapomněl, Wendy Darling.“
Hook udělal pár kroků kupředu, vedle svých mužů se narovnal do celé své výšky, takže se zdálo, že se schovávají v jeho stínu. Wendy už skoro zapomněla, jak impozantní byl v přítomnosti ostatních.
„Nyní...poctíte Wendy a její rodinu v každém myslitelném směru. Budete jí naslouchat, budete ji poslouchat a budete ji ctít. Jestli ne, tak vás budu protahovat pod kýlem lodi, dokud ve vás nezbude poslední jiskřička života a teprve potom z vás udělám velice lákavou a šťavnatou hostinu pro žraloky...rozuměli jste?“ dokončil s přehnaným úšklebkem. Muži chvatně přikývli a sladce se na Wendy usmáli.
„Dobře, nyní se připravte k vyplutí. Odplouváme s odlivem.“
Děti se už dávno rozeběhli po lodi. Wendy si náhle vybavila své povinnosti. „Kde jsou děti? Jane? Chlapci?“
„Není čeho se tady obávat. Paluba je bezpečně uzavřená. Nech je jejich objevům. Finn se o ně postará. Děti jsou přirozeně naplněné zvědavostí. Vždyť si sama vzpomínáš, ne?“ samolibě se usmál.
Vše se jí to vrátilo zpátky. Wendy se zhluboka nadechla a opět ucítila vůni lan, dehtu a samotné lodi. A tady byla, stále před kapitánem Jamesem Hookem stejně jako před všemi těmi lety. Ale až nyní, když jí sám čas dal to privilegium zariskovat a pokusit se, mohla skutečně mít to, co chtěla. Přešla k němu s očima potemnělýma touhou mu slušně přejela rukama přes tvrdou hruď až ke krku, než si ho přitáhla k sobě dolů.
Soustředil se na její ústa, která se lákavě rozevřela, ale zrovna, když se ty jeho provokativní rty skoro setkaly s jejími ústy, tak krátce zastavil a místo toho se mu rty zvlnily v úsměvu. „Ačkoliv mám díky tobě na mysli ty nejhříšnější záměry, tak bohužel mám i loď, která musí plout. Život na vodě běží trochu jinak, Wendy. Obávám se, že brzy to zažiješ na vlastní kůži. Neboj se. Ujišťuji tě, že tě navštívím ve správný čas.“
Zkřížila paže a věnovala mu káravý pohled. „Slibuješ?“
„Ale samozřejmě, že slibuji.“ Stáhl své ruce k tělu a poněkud výsměšně se jí uklonil, pak se elegantně otočil a zamířil za Jagem, který už byl v půli cestě nahoru na stěžeň.
„Je připravená na vyplutí?“
„Ba, Kapitáne! Je dobrý vítr. Budeme plout rychle.“
„Dobře! Než padne noc, byl bych rád na půl cesty do Francie!“
Wendy sledovala, jak Kapitán rázuje pryč, aby se ujistil, že vše na lodi běží, jak má. Postávala stranou a bedlivě ho sledovala. Úplně zapomněla na to, jaký úžasný velitel to byl, a jak jeho muži nikdy nezapochybovali ve své oddanosti k němu. Tohle byl jeho domov. Tohle bylo místo, kam patřil. Proběhl jí podivný pocit, který ji znervózňoval. Bylo to skoro jako vina. Vina z toho, že mu tak dlouho odpírala jeho právoplatné místo, coby velitele lodi. A taky tam bylo pochopení, že nyní, když byl zpět na moři, tak jeho zájem o ni opadl.
Wendy se otřásla. O čem to přemýšlí? I ona byla na moři a donutí ho si ji vážit pro všechno to, co může nabídnout. Dlouhým krokem se vydala k němu, zatímco se nakláněl na zábradlí a sledoval horizont.
„S čím mohu pomoci?“
Pozvednul obočí. Zcela zjevně jí nejdříve nepochopil. „Pomoci?“
„Při plavbě? Co se musí udělat? Určitě tu něco je, ne? Můžu natáhnout plachtu nebo smotat lano nebo třeba vydrhnout palubu?“
Hookova ústa pobaveně zacukala. „I když bych strašně rád viděl tvé pozadí ve vzduchu, zatímco přede mnou klečíš, tak si myslím, že drhnutí podlahy si necháme na jindy. Ne, Wendy, pokud si přeješ jdi do podpalubí. Podívej se, zda jsou děti šťastné. Tady nahoře pro tebe nemám žádné využití.“ Odvrátil se od ní. Stála bez hnutí na místě. Pomalu se Hook otočil zpět a zvědavě si všimnul, že tam stále je.
„Řekla jsem,“ opakovala. „Co můžu dělat, abych pomohla?“
Hook ji ocenil s tou samou intenzitou, se kterou ho ona konfrontovala. „Wendy Darling...stejně rozhodná na moři, jako i na zemi.“
„Ale samozřejmě, Kapitáne. Zdá se, že jsi zapomněl, že jsempro svou odhodlanost strávila noc ve vězení. Nepřišla jsem se, abys mě držel v bezpečí v podpalubí.“
Přimhouřil oči, jak zvažoval situaci. „Ne, to jistě ne. Dobrá tedy. Chop se kormidla. Loď potřebuje jistou ruku. V tomto ohledu jsi více, než dobře kvalifikovaná. Vidíš tu skálu na horizontu?“ ukázal kupředu na šedý obrys, který Wendy připomínal krčící se kočku.
„Ano.“
„Pak tedy zamiř patnáct stupňů napravo od ní. A drž své oči otevřené. Nemám nahoře žádné muže.“
„Rozkaz Kapitáne,“ zadeklamovala.
Přes obličej se mu přelil momentální výraz překvapení, ale pak se sklonil a políbil ji, než se s úsměvem odtáhnul. „A teď do práce.“
Wendy vzrušeně přiskočila ke kormidlu a chopila se ho oběma rukama. Hook se díval. Měl široce a pevně rozkročené nohy a vlasy mu vlály ve větru. Její děti se čiperně honily po palubě i s Finnem, který se k nim připojil. Plavba začala a škuner se vydal na moře. Rozpínalo se v ní štěstí tak, že měla pocit, že by ho měla vykřičet, aby to všichni slyšeli.
Pluli až do soumraku,pak zakotvili. Loď skřípala a cinkala, jak se mírně pohupovala na klidné vodě.
„Uložíme děti ke spánku v mojí kajutě,“ navrhl James. „Až budu mít zase Poslední hvězdu, tak budou mít vlastní kajuty. Tady je dost místa na to, aby ses mezi ně vmáčkla i ty. Já budu spát v hamace s ostatními.“
„Je v té hamace místo i pro mě?“
Zazubil se. „Vždycky.“
Wendy odešla připravit děti ke spánku. Stálo to úsilí, ale nakonec to odkývali: Peter a James v posteli a Jane na hromadě přikrývek na zemi. Brzy je přemohlo vyčerpání a rychle usnuli. Než odešla, tak je ještě políbila a zavřela za sebou tiše dveře kabiny. Minula Jaga a Solomona zabrané do karet v podpalubí a slyšela těžké oddechování vyčerpaného Finna v jeho hamace, když procházela kolem.
„Vše zařízeno?“ zeptal se Hook hledící na zapadající slunce.
„Ano. Už dlouho nevím, že by usnuli tak snadno. Musí to být tím mořským vzduchem.“
Jak tak stála vedle něj, tak vzal její ruku do své.
„Opravdu jsem tady?“ zeptala se.
„Ano.“
„Tohle byl tvůj plán? Tvůj plán od začátku? Od toho prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděla v Hyde Parku?“
„Přiznávám...že ta myšlenka mi přišla na mysl.“
Otočil se a vzal její hlavu do své dlaně, naklonil ji a pozorně si ji prohlížel.
„A nyní mohu vidět svůj plán uskutečněný, Wendy Darling.“
Políbil ji, ústa měl něžná ale rozhodná a mazlivá a otevřela tak její rty, aby mohl vklouznout dovnitř a opět ji tak zajmout. V určitých způsobech to bylo pro Wendy hodně. Prostě jen stát na palubě a nechat se skvěle líbat svým pirátským kapitánem, avšak brzy ucítila, že jsou jí rozepínány a svlékány šaty. Dřív, než to stačila pobrat, tak na sobě měla jen spodní prádlo.
„Tady?“
„Kde jinde?“
„Co když sem někdo přijde?“
„Nepřijde.“
Držel ji za bradu a zdálo se, že si chce zapamatovat každý její detail, jak se do ní vpíjel pohledem. S kýmkoliv jiným by se odtáhla, ale s Hookem měla jistotu pramenící z jeho blízkosti. „Wendy...jak jen jsem po tomhle okamžiku toužil, jak jen jsem o něm snil. Mít tě na své lodi, vzít si tě tady mezi nebem a mořem.“
Líbal ji na krku, mazlil se s ní a při svém postupu ji k sobě poutal. Wendy otočila hlavu k obloze, kde hvězdy akorát začaly vykukovat z její inkoustové temnoty.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že ti nechci patřit?“ Neodpovídal, jen pokračoval v ochutnávání její kůže.
„Když ses naposledy vrátil.“ Hook přestal a jeho hlas, který byl hrubější, než obvykle zamumlal mezi jejími prsy. „Velmi dobře si to pamatuji.“
„Jak to, že je to jiné?“
Odpoutal se od ní a pohlédnul jí zpříma do očí. Modř jeho očí skoro pálila. „To proto, že tady jsi svobodná.“
„Svobodná?“ Nechtěla, aby přestával, ale potřebovala si utřídit poslední kousavé pochyby.
„Kdo si to vybral, Wendy?“
„To já.“
„Ano. Je to tvoje volba. Je to tvoje vlastní vůle. A ty to víš.“ Vrátil se k jejímu laskání.
Instinktivně ho pevněji přitáhla, jako kdyby se jinak mohla vrátit ke svému životu do Londýna, kdyby tak neučinila. Opět upřela pohled vzhůru. Hvězdy se každou minutu stávaly jasnější a zářivější.
„Ano. Má vůle. Můj život.“
Wendy se odtáhla, ale jen proto, aby chytila jeho hlavu do dlaní a přitáhla si ho k sobě. Nyní ho tvrdě a drsně líbala, otevřela se mu a nechala jeho jazyk vstoupit a vychutnávala si jejich narůstající touhu.
Ale brzy se otočila, aby se naklonila přes zábradlí. Ruce měla položené přes něj. Stála tam ohnutá, vyzývavá, prosící a vítající.
„Teď...si mě vezmi, Hooku.“
Nespatřila, jak mu lehce zaškubalo v koutku levého oka nebo způsob jak sebou cukl jeho ret. Nejistota? Pochybnost? Řeknu vám to. Zdráhání Jamese Hooka bylo zrozeno z potřeby se ujistit, co vlastně slyšel, a tak si v hlavě přehrával její slova. Udělala to: přišla k němu a on ji už nikdy nenechá odejít.
Rozepnul si kalhoty, hákem jí stáhnul její spodní kalhoty a trvději než si uvědomoval jí rozevřel nohy. Bude mít modřiny.
Dřív než se mohla znovu nadechnout, tak už byl v ní.
Uplynulo jen několik dní od doby, co v ní byl naposledy, ale tohle bylo nové. Byla tady v jeho světě, tak jak to bylo zamýšleno, způsobem který byl zamýšlen pro ně oba. Udělá to jejich. Hook byl uvnitř až po kořen a přistihl se, že mručí zadostiučiněním a triumfem.
Wendy zbělely prsty zatnuté na dřevěném zábradlí a oči se jí třepotavě zavřely, jak se soustředila na muže v ní.
„Ano, má Wendy. Ano.“
Vzal si ji. Přepravil ji pryč z jejího času i světa. Pohyboval se pomalu, ale nikdy ne dostatečně pomalu. Mohla to snad vydržet navždy? Hleděla přímo před sebe na to, jak poslední paprsky umírajícího slunce měnily moře na temně fialovou barvu, jako když se rozlije klaret.
Vytáhola se natolik, že ho tam drželo jen čisté odhodlání, a pak se opět tlačil zpátky. Sunul se pomalu, napínal ji a naplňoval. Vydechla, když cítila, jak ho do sebe přijímá její tělo.
Ruku měl na jejím poštěváčku, který třel a dráždil prsty, kroužily tam a vemlouvaly se. Přes slabou bavlnu své spodní košilky mohla na zádech cítit studenou tvrdost. Jeho hák. Vždy tak blízko. Kdyby ho otočil jen o zlomek, tak by ji pořezal. Skoro to tak i chtěla. Ale byl příliš dobrý. Nedokázala zastavit ten nezadržitelný příval slasti.
Hook to věděl. Pohyboval se rychleji, s hrdelním vrčením se nořil hluboko do ní. Sevřela se na něm a vymámila tím od ním zasyčení, když se její tělo sevřelo na jeho ptákovi.
„Ano, udělej to!“ zavrčel. „Vezmi si to ode mě. Vezmi si mě celého!“
Opět k němu přirazila a on se pohnul kupředu a ona se udělala. Udělala se tak tvrdě, že hvězdy nad ní jí vpluly do mysli a poletovali tam, zanechávaje za sebou stopy, jak se přes ni přelila slast, která se hnala snad až na samý horizont.
Pak Hook strnul. Udělal se tak potichu, že kdyby Wendy nebyla v deliriu z rozkoše, tak by se o něj obávala. Ale pak to vybuchlo až ze samotné hlubiny jeho duše. Když se z něj vylilo jeho semeno, tak vydal takový výkřik rozkoše a vytržení, že se zdálo, jako by se roznesl nad celý oceán. Hook se v ní napjal. Každá jeho šlacha a sval byly napjaty slastí. Mohla cítit pulzování a záškuby jeho ptáka, který ji plnil horkou, bílou blažeností.
Zůstal v ní snad samé věky. Nikdo z nich nepromluvil. Jednoduše tam stáli. Wendy naklánějící se přes zábradlí, Hook zanořený v ní a oba jen tak hleděli do temnoty nočního moře.