Serpentine 7
7. kapitola
Harmony ležela na posteli a čekala, i když si nebyla tak úplně jistá na co vlastně. Mohla klidně čekat na Claudii až se vrátí, na Snapea, který ji vyzvedne nebo na kohokoliv,. Kdo by přišel pro její podnos od oběda.
Prostě jen chci někoho, s kým si popovídám, trucovala. Chci vědět více o svém novém záhadném životě. Pak se jí myšlenky odklonily zpátky k tomu, kdy ve vstupní hale narazila na Bartyho Skrka juniora. No, on asi ne, pomyslela si se znechuceným zachvěním. Nenáviděla ten způsob, jakým jeho chladné, tmavé oči rejdily po jejím těle, jako by byla kusem masa.
Po krátkém zdřímnutí, kdy ze sebe setřásla bolavost z lekcí, se Harmony rozhodla. Pokud nikdo nepřijde, aby ji informoval o jejím novém životě, pak se bude muset vydat na průzkum a zjistit více o tom všem na vlastní pěst.
Jakmile zkontrolovala, že je šál na svém místě a s hůlkou pevně v ruce se Harmony vydala ze svého malého pokoje dřív, než si to stihla rozmyslet. Na chodbě vládla černočerná tma, když kráčela dolů, a tak seslala zaklínadlo Lumos, aby jí svítilo na cestu.
Špička její hůlky se rozzářila jasně zlatým světlem, které ukázalo pavučinami pokrytou chodbu. Míjela mnoho dveří, jenž pravděpodobně vedly do ostatních hostinských pokojů. Její černé vysoké boty zanechávaly v prachu na podlaze otisky a ona si tak domyslela, že tady dole nikdo nebyl celé roky.
Stěny lemovaly občasné obrazy, ale všechny se zdály opuštěné; bylo tady takové ticho, jako kdyby se ocitla hluboko pod zemí. Na zdech byly svícny, ale žádné svíce se v nich nerozžehnuly, jakmile je minula. Zatočila za temný roh ve svém pátrání po něčem, co by jí napovědělo o jejím novém Mistrovi nebo o jeho domově.
Každé dveře co minula na sobě měly malý portrét podobný jejímu vlastnímu, ale čím dál šla, tím staršími se fotografie stávaly. Viděla na nich ženy a muže oblečené v dobové módě z osmnáctého nebo devatenáctého století.
Přemýšlela, zda jsou všichni příbuzní, kteří tady kdysi žili společně. Pokoušela se představit si ty chodby zářivé a nádherné a stejně tak i lidi na portrétech.
Mohli by to být příbuzní samotného Lorda Voldemorta? Harmony se pokoušela představit si rodinu Pána Zla a jeho jako muže, který se tu a tam zastaví doma na čaj a sušenky. Okamžitě se zazubila nad směšností té myšlenky.
Je to samotář, rozhodla se nakonec. O tom nebylo pochyb. Neměl žádnou manželku ani děti a dokonce neměl ani opravdové přátele, pouze ty samé následovníky naplněné strachem. Přemýšlela nad tím, zda někdy nebyl osamělý, a pak se zamyslela nad tím, zda to byl důvod, proč pro ni nechal poslat. Možná už byl unavený tou samotou.
Harmony se krátce zastavila a vytřásla si ty soucitné myšlenky z hlavy. Poté se rozhlédla kolem a několikrát se zatočila v kruhu dokola, jak se koukala z jedné chodby do druhé.
„Ach ne,“ zavrčela podrážděně, než dlouhými kroky minula několik dalších rohů. „Ach ne, ne, ne, ne.“
S roztřeseným povzdechem si uvědomila, že se naprosto a zcela ztratila. Všechny chodby vypadaly stejně. Rozeběhla se s vědomím, že nakonec přece někde ta chodby končit musí i kdyby slepou uličkou.
Osvětlila si hůlkou každé dveře, které minula, a snažila se najít známý portrét mladé ženy, jež zdobil i její vlastní dveře, ale nikde ji neviděla. Došlo jí, že hluboce podcenila rozlohu celého panství a nebo se zamotala do nějakého zaklínadla.
Jasně, je to přece jenom magie. To mohu porazit, pomyslela si. Zavřela oči soustředěním, jak se snažila rozhodnout, proti čemu stojí. Nějaké temné zaklínadlo seslané, aby bránilo panství proti vetřelcům. Mohli by tu bloudit věčně skrz tento labyrint, dokud by se nerozhodli odpočinout si v jednom z pokojů, kde by se poté stali vězni.
Ale já nejsem vězeň, pronesla Harmony sama k sobě pevně. Vybrala jsem si sem přijít. Zavřela oči a kráčela nekonečnou chodbou vedená jen svou vlastní magií. Pak zasledchla podivný zvuk, který ji zastavil na její cestě. Byl to uspěchaný zvuk, jako vzduch prohánějící se skrze trubku.
Když oči nakonec otevřela, tak spatřila svíci vydávající jasně zelené světlo.Byla to jediná svíčka ze stovek svícnů, které minula, a Harmony se závratí vkročila do dveří vedle ní. Tyhle dveře na rozdíl od ostatních na sobě neměly žádný portrét.
Čím byla tato místnost tak důležitá, že vedle ní hořela svíce? Její zvědavost se zvýšila, a tak vzala za kulatou kliku z mosazi a otočila jí. Otevřely se mnohem snadněji, než očekávala, skoro jako kdyby ty dveře byly nové namísto těch, které tu byly opuštěné o celá léta.
V setmělém pokoji spatřla postel a slabé stříbrné světlo procházející skrz okno naproti ní. Měsíc musí být v úplňku, pomyslela si a přešla k oknu, aby se podívala. Hluboký povzdech donutil Harmony nadskočit. Pevněji sevřela hůlku když se otáčela.
Harmony zalapala po dechu, kdy přímo vedle see uviděla stát ženu hledící na měsíc. Měla na sobě dlouhé, černé šaty, které ji činily prakticky neviditelnou v temnotě. Kápě jejího pláště jí skrývala tvář, avak její melancholickýpovzdec zněl, jako by patřil mladé ženě.
„Z-zdravím?“ pronesla měkce.
Mladá žena neodpověděla, ale přeběhla si rukama přes břicho a Harmony si všimla, že byla v pokročilém stupni těhotenství.
„Harmony!“ zvolal povědomý hlas mimo místnost. Zdráhavě opustila ženu po svém boku a kradmo ohlédla do chodby. Obraz v rámu, který visel několik yardů opodál, který byl předtím prázdný, nyní obsahoval malou čarodějku z Harmoniiny komnaty.
„Claudio?“ zvolala šťastně, že spatřila známou tvář. „Claudio, kdo je to? Proč je tam úplně sama?“
Claudia odmávla její otázky. „Musíš mě hned následovat. Ukážu ti cesu zpátky do tvého pokoje,“ řekla a přeskočila z jednoho rámu do druhého, který byl o něco dál v chodbě.
„Ale co ta žena?“ protestovala Harmony. Najednou se dveře s bouchnutím zavřely a ona se pokusila vzít z kliku, avšak ta se odmítala znovu otočit.
„Potřebuju tě dostat zpátky,“ křikla Claudia ustaraně. „Byla jsi příliš dlouho vystavena působení černé magie.“
Harmony si ukradla poslední pohled na dveře a představila si ženu stojící smutně u okna. S neochotným povzdechem se rozeběhla za malou čarodějkouve fialovém s myslí motající se otázkami. Ale od běhu se jí nedostávalo dechu, aby se ptala.
Zatočily za čtyři rohy, než Claudia zastavila a promluvila. „Jsi tady!“
„Co?“ vykřikla Harmony. „Opravdu to bylo tak blízko?“ Pohlédla na Claudii, která nyní stála uvnitř namalovaného oceánu s majákem v pozadí.
„To je magie, slečinko,“ vypeskovala ji Claudia. „Černá magie seslaná na panství, aby ho chránila.“
„Jo, na to už jsem přišla sama,“ odpověděla Harmony.
„Takže, máš snad ještě nějaké další plány, jak jít ven na chytré výpravy?“ vysmívala se jí Claudia.
„Možná,“ odpověděla Harmony. To, že se ztratila ji nezaství. Ten problém se mohl jednoduše vyřešit.
„Možná?“ zalapala po dechu Claudia s tvářemi zrudlými vztekem. „Ach ne, to teda nepůjdeš. Pokud se znovu ztratíš a Mistr to zjistí, tak bez váhání spálí můj portrét. Na to ti můžu dát slovo.“
„Bez obav,“ odpověděla Harmony, když vcházela do místnosti. „Nikdo to nezjistí.“
Claudia reptala, když přeskakovala z malby oceánu zpátky do té se západem slunce v Harmoniině pokoji. Harmony ji ignorovala jelikož zjistila, že její podnos s obědem byl pryč a na svém místě na ni čekal tác s večeří. Neuvědomila si, jak moc jí vyhládlo na jejím malém objevitelském výletě.
„Řekneš mi už proč tam ta žena byla úplně sama? Byla těhotná, opravdu dlouho těhotná. Brzy bude potřebovat někoho, aby jí pomohl,“ řekla Harmony, když si několikrát ukousla z ledvinkového nákypu.
S povzdechem jí Claudia odpověděla. „Říkala jsem ti, slečinko, je to magie. A ty malby, přes které jsem musela jít, abych tě našla, byly špinavé!“ Claudia použila hůlku, aby se očistila.
„Tím myslíš, že nebyla skutčná?“
„Ale samozřejmě, že byla. Byla stejně skutečná, jako teď ty,“ vysvětlovala Claudia. „Ale byla stvořená z magie. Ten pokoj, kde byla, byl speciální pro kohokoliv, kdo mohl mít tu nešťastnou šanci, že na něj narazí.“
„Co to má znamenat?“
„Lidé, kteří vejdou do toho pokoje jsou obvykle naprosto ztraceni bez toho, že by to věděli, a kdyby nebylo mně, tak bys tu místnost nikdy neopustila a navždy bys byla ztracená.“
Harmony několik okamžiků v tichosti žvýkala své jídlo, než promluvila. „Takže hádám, že bych ti tedy měla poděkovat.“
„No samozřejmě, že bys mi měla poděkovat!“ odfrkla si. „Právě jsem ti zachránila život. Ha! A to mi říkal, že jsi chytrá.“
Harmony při té poznámce vzhlédla. „To říkal Mistr?“
„Ano, říkal.“
Cítila povědomý hřejivý pocit v žaludku, který se dostavil kdykoliv, kdy někdo chválil její inteligenci. Tváře jí hořely. Jak si to mohl myslet po tom, co se tak zesměšnila na jejich nedávné lekci? Udělala jsem ze sebe blázna. Zapomněla, že má sundaný šál, aby se mohla najíst a její zrudlý obličej byl díky tomu vystaven pohledu malé čarodějky.
Claudia se samolibě ušklíbla. „Ano. Zdá se, že Mistr si myslí, že se rychle učíš. Osobně mám pocit, že má opravdovou radost ze stvoření, které mu vybral Severus Snape.“
Chtěla se čarodějky zeptat co dalšího ještě Mistr říkal, ale když opět vzhlédla, tak Claudia byla pryč.
Brzy po večeři ji přemohl spánek. Nechala se jím odplavit a ani se neobtěžovala přikrýt. Zdálo se jí o té mladé, těhotné ženě, kterou našla v labyrintu. Přála si, aby tam byl nějaký způsob, jak by mohla pomoci, ale zjistila, že chodidla měla přilepená k dřevěné podlaze, což jí bránilo, aby se k ní přiblížila. Vše, co mohla dělat, bylo sledovat ženu hledící ven do noci a čas od času jí unikl i tichý povzdech.
Skoro u svítalo, když se Harmony opět probudila a vše, na co dokázala myslet, byl návrato toho pokoje. Musí najít tu ženu a pomoci jí. Harmomny opustila teplo své postele a vplahočila se do koupelny, ale seslala omluvný pohled na sprchu, než se rozhodla, že k očistě použije svou hůlku. Samozřejmě, že to nbylo tak dobré, jako skutečná koupel, ale pro tuhle cvíli to musí stačit.
Harmony srovnala své oblečení, a pak ustlala i pokrývky na posteli. Černý šál si uvázal pevně na své místo a odešla na lekci.
Slunce vykukovalo nad horizont a rozsvěcovalo vitrážová okna, když stupovala dovnitř. Mistr seděl na jednom konci obrovského stolu. Když vešla, tak se na ni sotva podíval.
„Jsi tu brzy,“ bylo vše, co pronesl na uvítanou.
I tobě dobré ráno, můj Pane, pomyslela si Harmony, ale zdusila svůj sarkasmus a zvolila si raději nic neříct.
„Claudia Nymphea mi řekla o tvém dobrodružství minulou noc,“ pronesl, zatímco točil hůlkou v dlouhých, bledých prstech. „Přeješ si mi říci, pročjsi opustila svou komnatu, když jsem ti jasně řel, ať to neděláš?“
Mluví se mnou, jako s dítětem, stěžovala si v duchu Harmony. Mluví tímhle způsobem se všemi svými následovníky? Zdálo se, že jeho oči vysílají varování, na které si nehodlala dát pozor, takže namísto toho upřela svůj pohled na točící se hůlku.
Napadla ji myšlenka, která ji nutila panikařit: bylo jí řečeno, aby ho poslouchala, pokud si přála vyhnout se nebezpečí a ona ho skoro okamžitě neuposlechla. Nevěděla, co mu říct jiného, kromě pravdy. Pokud nezalže, tak možná bude milosrdnější, až ji bude trestat.
„Nedokázala jsem to vystát,“ přiznala jednoduše, načež se tázavě zvedla jeho temná obočí. „Můj pokoj je jako klec, prostě tam jen čekám a čekám na to, až se něco stane. Chtěla jsem se rozhlédnout kolem, možná prostě jen zjistit víc o tom, kde jsem.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechla, když skončila. Jistě nemohlo ublížit chtít odpovědi, dodala v duchu. Chtěla to říct nahlas, ale Pán Zla s ní pokračoval.
„Bylo to pro tvou vlastní bezpečnost, když jsem ti říkal, abys nikde necourala,“ řekl tvrdým hlasem. „Na téhle strašlivé chatrči jsou všude zaklínadla. Jsou to nebezpečná zaklínadla, která nejsou míněna na tebe, al i tak tam jsou a mohou tě zabít.“
Úsečně přikývla a pokusila se udržet roztrpčení mimo hlas, když mumlala: „Ano, můj Pane.“
Mistr am několik chvil jen tak seděl a tiše si ji prohlížel. Harmony mohla úplně cítit jak se jí jeho pichlavé, modré oči zabodávají do těla.
Pak bezesova vyskočil ze stolu a ladně došel až k ní hůlkou sevenou v pěsti.
Skoro ustoupila dozadu a připravila se na útěk, al on byl u ní dřív, než mohla udělat cokoliv na svoji ochranu. Došel až těsně k ní. Je příliš blízko, než aby to bylo příjemné, pomyslela si.
Když jí pohlédnul do očí, tak si Harmony uvědomila, proč jí od prvního dne připadal tak povědomý. Byly to jeho oči – ty samé hypnotické oči, jako měla žena na portrétu, který spatřila, když poprvé vkročila na panství se Snapem. Nebylo žádných pochyb, že ta mladá žena z portrétu a její Pán museli být nějak zpřízněni. Oči, jako tyhle byly vzácné a oni sdílely přesně ten samý druh.
Byla příliš omráčená, než aby se pohnula a sledovala, jak vzal její levou ruku do své. Musel cítit, jak se chvěje. Použil druhou ruku, aby vzal její rukavici na konci jejího prostředníčku a něžně ji stáhnul. Harmony ohromeně hleděla na rukavici, kterou držel v ruce. Sjel jí rukou po paži, dokud nedosáhl jejího loktu a sevřel tam její jemné svaly, zatímco sledoval její tvář.
Předtím si myslela, že ta jeho tak bledá kůže bude chladná na dotek, ale jeho ruka byla na její kůži příjemně hřejivá.
Takže je přece jenom člověk, pomyslela si a polkla, když vytáhnul hůlku a mávnul s ní nad její paží. Pod vousy si zamumlal zaklínadlo a náhlý nápor jeho síly vystřelil její paží a naplnil celou její bytost.
Harmony zavřela oči, napůl očekávaje, že to bude bolet, avšak cítila, jak se pokouel být něžný. Jeho hůlka ťukala na její levou paži, a tak otevřela oči a pohlédla mu do tváře. I jeho oči byly zavřené.
Cítila znepokojující teplo vlnící se jí po paži a olem jejího těla. Když pohlédla na svou paži, tak si oakmžitě přála, aby to neudělala. Z Voldemortovy hůlky vylézal černý had a obtáčel se kolem ní, jako by byla stromová větev.
Mistr sjel druhou rukou pomalu dolů po její paži a přes hada, zatímco ten už se vyplazil z jeho hůlky. Had se nepřestával pohybovat, ale inadál se plazil po její paži a kolm jejích ramen. Měla pocit, jako že je to živý had a to ji donutilo napnout se v očekávání, že se ji pokusí uškrtit, když se jí sunul po krku.
„Je to znamení zla?“ zeptala se s lehkým zachvěním v hlase, zatímco v úžasu přejížděla rukou v rukavici po dlouhém černém tetování. Kůže se jí zdála stejně hebká, jako dřív, ale i přesto tam naposto jasně byo to stvoření.
„Znamení zla? Ne, tohle není znamení zla,“ odpověděl se zamračením, když od ní ustoupil. „Ty nevíš, co to je?“
Harmony se mu upřeně zahlděla do očí, než zavrtěla hlavou.
Voldemort na ni nevěřícně zvednul obočí. Okamžik si ji měřil, než promluvil, aby jí spěšně vysvětlil: „Je to pro tvou ochranu. Tohle zaklínadlo jsem vytvořil já sám; je se mnou spojené. Takže pokud se někdy ztratíš nebo ti bude hrozit nebezpečí, tak to budu vědět.“
„Vědět?“ zeptala se šeptem.
Přikývnul, když odstoupil a Hrmony zbledla. To kouzlo není lepší, než vodítko, pomyslela si. Skutečně mě trestá. Zoufale pohlédla dolů na svou past.
Když spolu bojovali tentokrát, tak Harmony bojovala s rozhodnou lehkovážností. Kvůli svému novému poutu cítila potřeba ukázat Voldemortovi, že její odhodlání nemůže oslabit pouhým kouzlem. Bude se snažit zvládnout jakékoliv zaklínadlo, které na ni sešle a nezáleží na tom, jak moc soutěživý byl.