Rodinný odkaz 16
16. kapitola
Severus pohlédl na Hermionu a v tom okamžiku věděl, že prohrál. Na okamžik unaveně zavřel oči. To byl jediný projev jeho sebelítosti, která v něm v tu chvíli vzplála jasným plamenem. Ihned ji však potlačil. Tak nějak vždy v duchu věděl, že nikdy nebude mít šanci oproti Dolohovovi s jeho širokými rameny, černými vlasy a uhrančivýma šedozelenýma očima. Bylo mu z toho smutno, ale pak si vzpomněl na manželskou smlouvu, kterou vytvořil její otec. Možná to takhle přece jen bude lepší, pomyslel si hořce.
„Už se cítíš lépe, Hermiono?“ zeptal se klidným hlasem prakticky prostým emocí.
„Ano, mnohem lépe, děkuji,“ odpověděla s milým úsměvem. Nebylo to tak dlouho, kdy by pro ten úsměv vraždil. Jenže teď by musel zavraždit muže, kterého si jaksi podivně vážil. Třeba se časem i naučí mít ho rád. Už kvůli ní. Byl odhodlán zůstat v jejím životě alespoň jako přítel, když už ne jako milenec. Povzdechl si.
-xoxOxox-
Našla ho sedícího na terase. Nenápadně si stoupla kousek od něj a prohlížela si ho. Ve tváři se mu zračil smutek. Hermiona zatoužila ten smutek zahnat, jenže nevěděla jak.
„Severusi, smím se posadit?“ zeptala se opatrně. Její společník k ní obrátil hluboké, černé oči, ve kterých by dokázala utonout. Zdály se nekonečné a plné bolesti a ztráty. Hermionu z toho bolelo u srdce. Severus nakonec přikývnul. Ulehčeně vydechla, aniž by věděla, že zadržovala dech.
„Na mém malém výletě jsem málem vyskočila z kůže, když na mě promluvily obrazy,“ pronesla se zazubením. Severus nedokázal potlačit úsměv, který mu zvednul koutky úst vzhůru.
„Předtím jsi kouzelnické obrazy nikdy neviděla?“ zeptal se ohromeně. Hermiona jen zavrtěla hlavou.
„Bylo to zvláštní a podivné a můj otec mě už stačil vypeskovat, jako malé dítě,“ přiznala s raněnou pýchou.
„Tvůj otec?“ zeptal se nechápavě Severus. Hermiona jen přikývla, než pokračovala.
„Ve velké hale jsou tři obrazy v životní velikosti. Na jednom je muž a na dvou ženy. Všechny se pohybují a mluví a málem jsem omdlela, když se tak stalo. Otce jsem poznala okamžitě. S jeho zlatýma očima nemohl být nikým jiným. Pak tam byla žena s rudými vlasy, zelenýma očima a nádhernou, jemnou tváří. A pak na posledním obraze byla křehká dáma s černými vlasy a modrýma očima – moje matka. Nevím, kdo byla ta třetí osoba, ale ráda bych to zjistila,“ pronesla zamyšleně. „Mohl bys mě s Antoninem doprovodit a podívat se na ně? Něco se mi na těch obrazech totiž nezdá. Něco je na nich špatně, cítím to,“ dopověděla a nervózně si promnula ruce.
„Samozřejmě a myslím, že víš, že se mě na to skutečně nemusíš ptát,“ pousmál se na ni a kousíček toho úsměvu se mu odrazil i v černých očích. S ulehčeným úsměvem ho vzala za ruku.
„Děkuji,“ zašeptala. Severus zatoužil sevřít ji v náruči a alespoň naposledy přitisknout své rty na její. Ještě naposledy cítit její měkké rty na svých. Zavrtěl hlavou, aby tu myšlenku zahnal. Neměla už žádný význam, Hermiona to možná ještě nevěděla, ale už si vybrala. A vybrala si toho, koho jí zvolili. Bohužel pro Severuse Snapea to nebyl on.
-xoxOxox-
Vstoupili do domu Morgensternů s rukama pevně propletenýma. Hermiona křečovitě svírala ruce obou svých mužů. Čerpala z nich sílu a vyrovnanost, které jistě bude potřebovat.
„Tak jdeme,“ pronesla Hermiona nepříliš přesvědčivě a jako první vykročila. Navedla je do velké haly, kde na ně shlížely tři obrazy. Hermiona měla pravdu, opravdu na nich je něco špatně, pomyslel si Severus. Nedokázal říct, co to je, ale neměl z nich prostě ten správný pocit, který v něm normální obrazy vyvolávaly. Prohlížel si ty tři obrazy, než mu oči padly na ten poslední. Hermionin popis ani vzdáleně nevystihoval to, co měl na plátně před sebou. Půlnoční modř róby nádherně kontrastovala s bledou kůží a ohnivě rudými vlasy. Oči měla ta dáma v koutcích lehce přizvednuté a zkosené, trochu jako kočka. Byla nádherná. Severus od ní nedokázal odtrhnout pohled. Byl jako uhranutý.
„Snape?“ ozvalo se jakoby odněkud z dálky naléhavým hlasem. Hermiona mu musela silně stisknout ruku a zatnout mu nehty do hřbetu ruky, aby ho vrátila do přítomnosti.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala.
„Hmm. Mhm,“ zamumlal nezřetelně, než se pohledem opět vrátil k ženě z obrazu.
„Antosho,“ vykřikla najednou černovláska s vřelým úsměvem, který rozzářil celou její tvář. Antonin se udiveně zahleděl na podobiznu Dahlie. Vypadala stejně, jako ten den, kdy ji viděl naposledy. Obraz musel být namalován nedávno předtím, než zmizeli.
„Buď zdráva, Dahlio,“ pozdravil ji s pokývnutím a zvednutým koutkem úst v náznaku úsměvu.
„Strašně ráda vidím, že jsi tu i s naší malou Mínou,“ pronesla zpěvavě. Hermiona se však naježila při zmínce o tom, že je malá. Antonin i Severus to vycítili a oba jí varovně stiskli ruce. Po obou mužích sekla nepěkným pohledem zlatých očí. Dahlia dělala, jako že si toho nevšimla a nebo si toho skutečně nevšimla, o čemž Antonin dost pochyboval.
„Hermiono Jean,“ zahřímal z prostředního obrazu hluboký hlas. Všichni tři k němu okamžitě stočili pohled. Hermiona neodpověděla, jenom se pohledem zavrtávala do otcových očí. Pevně jí pohled oplácel, než se rozhodl pokračovat.
„Už jsi vdaná?“ zeptal se nakonec naprosto bez jakýchkoliv tanečků okolo. Hermiona cítila, jak se jí do obličeje nahrnula krev. Oba muži ji pustili a promnuli si ruce, když jim přes ně přeletěly jiskřičky její magie. Ignorovala to. Naopak si založila ruce na hrudi v obranném gestu, narovnala se v ramenou, takže to vypadalo jako, že má k zádům přivázanou násadu od koštěte a s přimhouřenýma očima postoupila kupředu.
„Co je ti do toho?!“ pronesla, aniž by zvýšila hlas. Její matka si zakryla ústa rukou a rudovláska ohromeně zalapala po dechu nad tím, jak ta mladá žena mluvila s Malekem. Malekovi se zlostně zalesklo v očích. Byla to jeho dcera a byla mu tedy povinována poslušností. Tohle chování tolerovat nehodlal.
„Ta smlouva musí být naplněna co nejdříve,“ varoval ji tiše. To byla asi poslední kapka pro Hermionin pohár trpělivosti.
„A to jako proč? Protože jsi mi do hlavy dal další šílenou pojistku? Nebo je to tentokrát něco jiného?“ poptala se s hlavou nakloněnou na stranu. Malek na okamžik pocítil bodnutí výčitek, avšak prakticky okamžitě je zahnal. Udělal, co musel, aby ji ochránil a nehodlal se za to ospravedlňovat.
„Víš, že mě málem zabilo to, jak jsi zablokoval moji magii? Byly tři možnosti. Že zešílím, přežiju to a nebo zemřu. K čemu by pak byla ta tvoje smlouva, co jsi sepsal? K ničemu! Tak se neopovažuj mi ještě teď diktovat můj život. Už jsi mi ho vylepšil dost a dost! Jsi jenom obraz, Maleku Morgensterne!“ vykřičela na něj všechno to, co jí užíralo hluboko uvnitř. Severus s Antoninem stáli nehnutě několik kroků za ní, jako dva zrcadlové stíny. Tušila, že už asi poněkud přestřelila, ale v poslední době byla poněkud emocionálně nevyrovnaná a on se stal jejím hromosvodem. A uznávala, že si to tak trochu i zasloužil.
Malek na ni jen bez pohnutí zíral. V místnosti bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout na zem špendlík. Hermiona zhluboka dýchala a snažila se uklidnit, když cítila, jak se kolem ní pomalu začíná sbírat magický vítr, který sebou obvykle přinášel výboj její magie. Snažila se to potlačit, ale pak pohlédla do zlatých očí svého otce a cítila, jak se v ní opět vzmáhá vztek. Cítila, jak opadávají hradby, kterými v sobě poutala magii, aby předešla nenadálým výbojům, které mohly někomu ublížit.
„Uklidni se, holčičko,“ snažila se její matka, ale Hermiona jako kdyby ji neslyšela. Oči měla jako roztavené zlato a točil se v nich vír její magie.
„Prosím, Hermiono, ovládni to,“ úpěla Dahlia, když viděla, co se děje. Antonin věděl, že má Dahlia slzy na krajíčku. To znamenalo jediné – bála se. Přál si, aby to dokázal zastavit, ale obával se, že to nebude možné. Pohlédl na Severuse, který měl v obličeji zoufale uštvaný výraz člověka, který je bezmocný. Dolohov si všimnul, že i hlava rodu Morgensternů má v očích vířící magii. To nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré. Musím něco udělat, cokoliv, pomyslel si zoufale. Přikročil tedy k Hermioně, položil jí ruce na ramena a zadíval se jí do těch nádherných, ale nyní děsivých očí. Bylo to však k ničemu, zdálo se, že ho nevidí. Nevnímala ho.
„Vrať se mi,“ zašeptal bezmocně, než udělal to jediné, co ho napadlo. Přitiskl své rty na její v zoufalém pokusu. Ale jako by to k ničemu nebylo. Držel ji za obličej a líbal ji se zoufalou naléhavostí, když se něco stalo.
Ucítil, jak se uvnitř něj probrala i jeho vlastní magie, snad v reakci na tu Hermioninu. Snažil se jí držet pod kontrolou, ale bolelo to. Odtáhnul se od Hermiony, ale již bylo pozdě. Jeho magie se snažila dostat ze zábran, které kolem ní v panice stavěl. Hermiona padla na kolena, v očích měla slzy. Dolohov se svezl před ní a nechal ji, aby mu zatínala prsty do předloktí, zatímco on se snažil udržet magii uvnitř sebe na uzdě.
„Bolí to,“ zašeptala. Antonin netušil zda to byla otázka nebo oznámení. Ale dal jí za pravdu. Věděl, že jeho snoubenka je nyní v podstatě časovaná nálož. „Nebojuj s tím,“ ozval se za nimi Severus. Dolohov netušil ke komu z nich mluví, ale doufal, že k oběma a velmi rád mu vyhověl.
„Sbohem,“ zašeptala Hermiona, jako kdyby se loučila, než z ní vyšlehla magie nepředstavitelné síly. Antonin shodil všechny zábrany uvnitř svého magického nitra a i jeho magie se z něj v prudkém poryvu vydrala. Vzduch prořízl jeho výkřik. Nebylo to však bolestí nad výbojem magie, ale nad tím, co mu řekla. Bylo to slovo rozloučení. Ve vzduchu se jejich magie zhmotnila a s pojila v kouli narudlé barvy. Okamžik visela ve vzduchu, než vyrazila přímo proti obrazům. Ženy si zakryly oči a přikrčily se, ale Malek Morgenstern tam jen bez pohnutí stál. Jako kdyby to věděl, pomyslel si Dolohov temně.
Najednou se objevil oslepující záblesk, jak koule jejich spojené magie vybuchla. Dolohov stočil pohled stranou, aby ho to jasné světlo neoslepilo a spatřil svou snoubenku. Padla mu obličejem na hruď a nehýbala se.
„Zajímavé, mělo to fungovat až poté, co si tě vezme,“ pronesl za ním nezúčastněný hlas Maleka Morgensterna. Antonin se vztekle otočil.
„Ty parchante!“ rozzuřil se. Maleka tím však ani na okamžik nevykolejil.
„Dávej si pozor na jazyk, Antonine. Udělal jsem to, co bylo nutné udělat a nebudu se omlouvat nikomu za to, že jsem to udělal!“ upozornil ho Malek a mladý muž pochopil, že Morgenstern se jen velice dobře umí ovládat. Došel k němu dlouhým krokem, pokleknul a beze slova si vzal Hermionu do náruče. Antonin mu ji nechtěl dát, ale pevný pohled zlatých očí mu stačil. Pak mu to došlo.
„Jak jste se…?“ nechal větu vyznít do ztracena, protože ho to ohromilo.
„Poslední pojistka. A jediný způsob, jak nás tři konečně vymanit z obrazů bylo spojení dvou velmi mocných magií a velmi staré krve,“ pronesl jako by mimochodem, zatímco s bezvládným tělem své dcery odcházel hlouběji do útrob domu. V místě, kde ještě před pár okamžiky visely obrazy, byly jen tři prázdná místa. Pod jedním z nich seděla zhroucená Dahlia a plakala, zatímco neznámá kráska se ji snažila utěšit. Marně.