Rodinný odkaz 14
14. kapitola
Hermiona si před zrcadlem pročesávala své dlouhé vlasy. Kůže na hlavě ji už konečně přestávala brnět od toho, jak měla vlasy pevně stažené. Každý večer byl v tomto ohledu úlevou. Byl to čas, kdy si konečně mohla rozpustit vlasy a rozšněrovat korzet. Bylo to nesmírně osvobozující. Zazubila se na sebe do zrcadla při pomyšlení, co by nyní řekli na její zjev ti dva šašci, co si říkali muži. Oblékla si na sebe dlouhý župan a přešla ke dveřím, když si uvědomila, že si zapomněla vzít knihu na čtení. Tichounce otevřela a opatrně vykoukla na chodbu. Když seznala, že tam nikdo není, tak se po špičkách bosých chodidel vyplížila ze svého pokoje. Měla pocit, že se krade domem, jako zloděj. Jenže to pomyšlení ji neděsilo, naopak jí připadalo vzrušující.
Přede dveřmi knihovny se zastavila, zadržela dech a potichu naslouchala, zda tam někdo není. Po pár vteřinách, když se ujistila, že místnost by měla být prázdná, tak opět zopakovala svůj postup a vplížila se dovnitř. V krbu stále ještě plápolal oheň a zaléval místnost jak měkkým světlem, tak i mihotavými stíny. Zálibně přejížděla konečky prstů po svazcích knih, dokud nedošla k místu, kde věděla, že byla kniha, kterou si chtěla vypůjčit. Byl to obyčejný román, nic světoborného, ale ona potřebovala alespoň na pár okamžiků uniknout do jiné reality. Neodolala a začetla se do prvních stránek knihy ještě v knihovně. Stála tam bosá jenom v noční košili a županu s knihou v rukách. Nevěděla, že není sama. Byla příliš zabraná do svého pátrání po knize a následně i do čtení.
Zálibně sledoval její drobnou postavu ozářenou ohněm z krbu. Vypadala přímo božsky s těmi rozpuštěnými vlasy a bez velkého množství sukní. Konečně ji mohl vidět tak, jak skutečně vypadá bez té módní skořápky. Věděl, že je drobná, avšak nyní mu připadala skoro až příliš křehká. Nejspíše by ji v pase dokázal obemknout dlaněmi. Cítil, jak se mu při tom pohledu a pomyšlení krev hrne do spodnějších partií, než kde sídlil jeho mozek. Toužil ji sevřít v náručí a pevně ji k sobě přitisknout, aby konečně mohl cítit její tělo na svém bez toho, že by mu v tom bránily sukně, korzet či živůtek jejích šatů. Opět se mu v mysli objevil obrázek toho, jak nahá leží v jeho posteli a vlasy má rozházené po polštářích, zatímco on se tyčí nad ní a přivádí ji k orgasmu. To jeho vzrušení zrovna moc nepomáhalo, spíše naopak. Zavrtěl se, aby si udělal trochu pohodlí, jelikož v jistých partiích mu začínaly být kalhoty poněkud trapně těsné. V krbu prasklo poleno a do komína vylétnul snop jisker. Hermiona při tom nenadálém zvuku nadskočila, až jí vypadla kniha z rukou. Tlumeně zaklela a dřepla si, aby knihu sebrala. Když se narovnánala, tak koutkem oka zachytila temnější stín v nejvzdálenějším křesle, které se v knihovně nacházelo. Podezřívavě přimhouřila tím směrem oči.
„Je tu někdo?” houkla pevným hlasem a snažila se očima propátrávat skoro úplnou tmu. „Tak kdo je tam?!” křikla pánovitě a založila si ruce v bok. Z křesla se ozvalo uchechtnutí. Hermiona nadskočila, ale po tom zvuku měla podezření, že přesně ví, kdo tam sedí. Nasupeně si odfrkla a rozhodně nakráčela přímo až ke křeslu. Jakmile došla do určité vzdálenosti, tak najednou jasně viděla postavu v křesle. Pochopila, že byl zahalen matoucím kouzlem, aby se vyhnul tomu, že ho tady někdo najde.
„Antonine Petroviči Dolohove,” oslovila ho netrpělivě celým jeho jménem. Udělal na ni ten nejnevinější kukuč, kterého byl schopen.
„Ano, lyubímaya?” ozval se nevinně ze svého místa.
„Jsi tu celou dobu, že ano?” Věděl, že nemá cenu zapírat, a tak beze slova přikývnul. Hermiona si povzdechla a unaveně nad jeho bezprostředností zavrtěla hlavou. Chtěl si ji k sobě přivinout a vdechovat její jemnou vůni.
„Před kým se schováváš?” zeptala se odhodlaně a s povytaženým obočím se mu zahleděla do očí. Dolohov se poněkud uraženě napřímil.
„Já se před nikým neschovávám,” odvrknul dotčeně. Hermiona potlačila smích.
Choval se, jako malý kluk. Malý uražený kluk, pomyslela si pobaveně.
„Nelži mi, je to zbytečné,” ujistila ho a dál na něj upírala umíněný pohled. Chtěla odpověď a nehodlala bez ní odejít. Povzdechl si a pročísnul si rukama vlasy, takže mu nyní jeden volný pramen spadnul do obličeje. Mladá žena se neudržela, udělala krok vpřed a něžně mu odhrnula z obličeje ten zatoulaný pramen černých vlasů. Seděl strnule a neodvažoval se pohnout. Věděl, že by se nemusel udržet a strhnul by ji k sobě. Nechtěl ji děsit, ale nevěděl, jak dlouho tenhle jejich taneček ještě vydrží.
„Pověz mi to. Pověz před kým nebo před čím se tu ukrýváš, prosím?” šeptala a sledovala ho zpod přivřených víček. Zavřel oči a opřel se do opěradla křesla.
„Proč to musíš vědět?” zabručel.
„Protože jsem zvědavá,” odpověděla prostě. Usmála se na něj a čekala na odpověď.
Antonin si unaveně povzdechnul a promnul si oči.
„Před matkou, Severusem a před tebou,” přiznal nakonec poraženecky. Hermiona na něj vytřeštila oči.
„Proč zrovna přede mnou? Není to tak dlouho, co jsi mě chtěl jen líbat a hladit nebo mě minimálně odtáhnout k oltáři třeba svázanou,” škádlila ho a přitiskla mu na tvář drobnou ručku. Přitulil se k tomu doteku. Bylo to tak nevinné a upřímné gesto, že nedokázal odolat.
„Přesně proto jsem se schovával,” ucedil skrz zatnuté zuby.
„Jsi hlupák, Antonine Dolohove, ale přeji dobrou noc,” odpověděla nyní poněkud ledově, na patě se otočila a dlouhým krokem odešla z knihovny. Dolohov za ní dokázal jenom zmateně hledět. Netušil, co se stalo. Musel si jejich rozhovor několikrát přehrát v hlavě, než mu to konečně došlo. Já jsem takový idiot, spílal si v duchu, když mu konečně došlo, co udělal. On vlastně urazil svou snoubenku a to to vypadalo na jeden z velmi mála klidných rozhovorů. Vstal a praštil pěstí do stolu.
„Do hajzlu,” zaklel nahlas.
-xxxoOoxxx-
Druhý den ráno se Hermiona definitivně rozhodla. Půjde do domu Morgensternů sama. Dnes chtěla zjistit něco víc, ale rozhodně neměla nejmenší zájem být ve společnosti jeho nafoukanosti Dolohova, a aby byla upřímná, ani na Snapea dnes po ránu neměla zrovna náladu . Nechtěla prostě vidět nikoho a alespoň na chviličku být sama. Snad by si pak dokázala pořádně utřídit myšlenky ohledně těch dvou mužů. Oba ji svým způsobem přitahovali. Oba byli svým vlastním způsobem jedineční a inteligentní, ale ona se mezi nimi cítila podivně rozdvojená. Kéž by se dokázala rozdělit, aby vyhověla oběma svým mužům. Hořce se usmála.
Zastavila se před vstupní branou na panství Morgensternů. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, než vstoupila. Zahrada byla nyní nádherná. Upravená, kvetoucí a plná života. Došla po vysypané štěrkové cestě až k volnému prostoru před vchodem do domu. Hermiona zavřela oči a v duchu úplně viděla, jak tady parkují kočáry a z nich vystupují hosté ve večerních róbách a hrnou se dovnitř, aby se mohli zúčastnit nějaké velkolepé slavnosti. Nadšeně se pousmála a do očí se jí vetřely nevítané slzy. Několikerým zamrkáním je zahnala. Hůlku měla připravenou v ruce, kdyby ji potřebovala, ale tak nějak stále doufala, že ji kouzla obestírající dům poznají, jako dceru Maleka Morgensterna, stejně jako ji předtím poznala zahrada. Přešlapovala před vchodem, než se nakonec přinutila vyjít těch pár širokých schodů a stanout přímo přede dveřmi. Ruce se jí pokryly nervózním potem a nervózně si kousala spodní ret.
Naposledy se zhluboka nadechla a roztřeseně překonala těch pár posledních kroků ke vchodovým dveřím a natáhla ruku ke klice. Zastavila se jen pár centimetrů nad klikou, zavřela oči a soustředila se do svého nitra, kde sídlila její magická podstata. Jakmile si byla jistá, tak přinutila magii, která jí proudila v žilách, aby se natáhla a vyšla ven z konečků prstů. Donutila ji natáhnout se a s její pomocí osahávala dveře před sebou. A nejen dveře, její magie se natahovala po celém domu, jako by to bylo přirozené. Oči měla stále zavřené, ale ruku již nechala volně klesnout k boku. Magie z ní prýštila a krátké pramínky vlasů se uvolnily z jejího účesu a poletovaly jí kolem obličeje ve větru, který vál jen a pouze kolem ní. Cítila v uších bušit krev, ale nedbala na to. Rozhodně se nehodlala sesypat, ne nyní. Byla tu sama a konečně mohla i sama sobě dokázat, že je dostatečně silná, že nepotřebuje ani jednoho z těch chlapů, aby ji chovali ve vatičce a opečovávali, jako kdyby nebyla dospělá žena, ale pouhá křehká panenka.
Zlostně při té myšlence zatnula zuby, až jí na čelisti naskočily svaly a oči jí vířily tekutým zlatem. Rozhodně nebyla slabá ani křehká. Byla Morgensternová, takže nemohla být slabá. Nadechla se, aby zklidnila magii, která díky jejímu vzteku začala bouřit. To by nemuselo dopadnout dobře, a tak se nutila zklidnit sebe i svou magii, aby nenapáchala zbytečné škody.
Ucítila, jak její magická podstata o něco zavadila. Něco, co jako by čekalo, až se toho dotkne. Zavřela oči, aby se lépe soustředila a rozmotávala ta magická vlákna, na která narazila. Byla skvěle ukrytá a velmi dobře spletená. Nejspíše dílo jejího otce. S tou myšlenkou najednou pochopila, co se chtělo od někoho, kdo chtěl vstoupit. Stejně jako v zahradě musela dokázat i u vstupních dveří, že je to skutečně ona. Přestala rozmotávat zaklínadlo. Opatrně a polehoučku začala stahovat všechnu magii zpět do svého nitra. Když s tím byla hotova, tak začala prozkoumávat dveře. Trvalo jí to desítky minut, než zoufale přejela prsty po klice dveří. Neodvažovala se vejít, než prokáže, že je skutečně Hermionou Morgensternovou. V hlavě jí stále znělo Valeryino varování o tom, že její otec byl složitý a podezřívavý muž. Najednou pod bříšky prstů ucítila nějakou nerovnost. Mezi obočím jí naskočila zamyšlená vráska. Sklonila se tak, že se nosem skoro dotýkala kliky a zkoumala to místečko s nerovností, které bylo přímo pod klikou. V podstatě přímo mezi klikou a mechanismem zámku. Vytáhla hůlku a zašeptala: „Revelio!”
Okamžik se nic nedělo, ale pak, jako by se vzduch v tom místě začal vlnit. Hermiona pro jistotu ustoupila. I tak ale nadšeně sledovala, jak se kov přetavuje, až nakonec odhalil jakýsi obrazec. Hermiona to místo bedlivě zkoumala a seznala, že je to otisk erbu. Přejela tam prsty a nic se nedělo, dokonce se i píchla do prstu a zkusila tam nechat rozmazanou kapku krve, ale stále nic. Pak jí to najednou došlo. Byl to skutečně otisk erbu. A ona věděla jakého. Sáhla si vzadu na krk a odepnula svůj medailonek. Pohlédla na erb rodu de Vére. Rodina mé matky, pomyslela si s podivnou, skoro až by se dalo říct nemístnou pýchou, než ten šperk vložila přímo tam, kam viditelně patřil. Ozvalo se cvaknutí, když medailonek zapadnul na své místo. Pak se okamžik nic nedělo, než bylo znovu slyšet jakési mechanické cvakání, pak medailonek vypadnul ven a ona ho tak tak stihla zachytit předtím, než by spadnul na zem.
Velice opatrně vstoupila dovnitř a zastavila se dá se říci přímo na prahu. Stála ve velké vstupní hale. Vše jako by bylo zakonzervované v čase. Jako kdyby to tak někdo nechal schválně přesně tak, jako kdyby se měli každou chvíli vrátit. Když udělala několik kroků do rozlehlého prostoru, tak se její kroky nesly ozvěnou.
Bylo to svým způsobem strašidelné. Na druhou stranu jí to zde připadalo podivně známé, cítila se tu, jako doma. Přiznávala si to však jen ztěžka. U Grangerových jí bylo dobře, ale tady měla pocit, že sem prostě patří. Asi to tak mělo být, i když jí Grangerových bylo líto. Byli jí dobrými rodiči a ona se cítila, jako kdyby je svým způsobem zrazovala. Zahnala tu myšlenku.
„Lumos,” zašeptala a v jemném světle hůlky se rozhodla jít na průzkum.
Tušila, že její dva ochránci by to ani na okamžik neschvalovali, jenže Hermioně to v tuhle chvíli bylo naprosto jedno. Svářila se v ní hrdost s podivnou bázní. Opatrně procházela vstupní hlavou, dokud nedošla k patě schodiště. Nerozhodně tam přešlapovala, než si zvolila, že nejdříve prohledá přízemí domu. Kradmo procházela z jednoho místa na druhé, než objevila rozlehlý taneční sál. Ohromeně se rozhlížela po místnosti, které vévodil křišťálový lustr a obrovský krb, nad kterým byly pověšeny tři obrazy. Všechno to byly portréty v životní velikosti. Přišla až k těm mistrovským dílům a fascinovaně hleděla na lidi, které zachycovaly.
První si její pozornost uzurpovala žena v temně modrých večerních šatech. Byla překrásná a Hermiona odhadovala, že ji vyobrazili, když byla zhruba v jejím věku nebo maximálně jen o pár let starší. Měla temně rudé vlasy vyčesané vysoko a ozdobené sponami s drahými kameny. Možná diamanty, Hermiona se neodvažovala hádat. Stála a zdálo se, že hledí přímo na ni. Oči měla zelené, jako smaragdy a velmi jemnou tvář. Hermiona Jean Morgensternová pocítila něco, jako žárlivost, i když netušila proč by měla žárlit na ženu z obrazu. Postoupila tedy dál a spatřila vysokého, na první pohled svalnatého muže s černými vlasy prokvetlými stříbrem. Pokud byla malba pravdivá, tak výškou i šíří ramen mohl směle soupeřit s Toshkou. S hůlkou pozvednutou nad hlavu se mu zadívala do obličeje. Měl pevnou čtvercovou čelist, krátkou bradku, dlouhý, rovný nos, avšak jeho výrazu dominovaly oči. Ty oči měly barvu jantaru, a díky tomu působil jako nějaký dravec. Hermiona ty oči znala. Ona sama měla naprosto ty samé od okamžiku, kdy v ní Severus probudil její magii. Polkla a otočila se k poslednímu obrazu. Opět na něm byla žena. Tentokrát však šlo o ženu drobnou, oproti muži z vedlejšího obrazu se zdála velmi křehká. Měla nádherné šaty v barvě zlata. Vlasy z větší části měla vyčesány do složitého drdolu, který zdobil diadém a část jí spadala ve vlnách na záda. Vypadalo to nádherně elegantně i poněkud rebelsky. Hermiona se musela usmát, když na ženině tváři spatřila jemný úsměv a malířovi se dokonce podařilo zachytit i to, že ten úsměv se jí dostal až do očí. Měla světle modré oči a v kombinaci s černými vlasy to vypadalo velmi zvláštně. Hermiona tuto kombinaci nevídala příliš často, ale vždy jí přišla nádherná.
„Mami. Tati,” zašeptala nakonec a cítila, jak jí v očích štípou slzy. Nehodlala je skrývat. Byla sama, tudíž si mohla dovolit plakat. Nechala slzy úlevy i smutku stékat volně po tvářích, zatímco si prohlížela své rodiče a neznámou rudovlasou dívku.
„Neplač, dítě,” ozval se zničehonic pevný, i když příjemně hluboký hlas. Hermiona se vyděšeně rozhlédla kolem dokola, ale když nikoho neviděla, tak se podezíravě zahleděla na obraz.
„Haló?!” křikla a prázdný sál jí vracel ozvěnu jejího hlasu. Neozvalo se nic, kromě pobaveného uchechtnutí. Ten zvuk se ozval přímo před ní. S přimhouřenýma očima se otočila k obrazům. Muž na obraze to nevydržel první a zamával jí. Dívka na něj jen ohromeně zírala s otevřenou pusou.
„Zavři pusu, dítě, není slušné takhle na někoho zírat,” napomenul ji, než si z rukávu smetl imaginární smítko.
„Nebuď na ni hrubý, Maleku,” ozvala se ta žena z obrazu po Malekově pravici. Evidentně se s tím mužem nepárala, takže si Hermiona domyslela, že je to skutečně její matka - Dahlia. Muž se tvářil, že její radu nevzal na vědomí, ale už Hermionu nepopichoval.
„Neměj strach, drahá, vše má svůj čas i místo a vše se dozvíš, holčičko. Jsem ráda, že jsi našla cestu zpátky. A to prozatím stačí,” pronesla její matka a v hlase měla zoufalý podtón, jako kdyby toužila vyjít z obrazu a obejmout svou dceru. A možná tomu tak i bylo.
„Omlouvám se, za svou neomalenost, ale opravdu jste moji rodiče? Opravdu jste Malek a Dahlia Morgensternovi nebo jsem zase omdlela a mám opravdu divný sen?” ptala se Hermiona a stále podezřívavě zkoumala obrazy i své okolí. Malek se zasmál, než on i Dahlia přikývli. Na Hermionu už toho bylo nějak moc. Chtěla pryč. Chtěla odsud okamžitě zmizet. Najednou se jí místnost zhoupla před očima a pak se vše kolem ní roztočilo. Dělalo se jí zle od žaludku a musela polknout hořkou slinu, než se zvedla na všechny čtyři a zjistila, že je přímo uprostřed salónu Dolohovových. V okamžiku, kdy si uvědomila, že se poprvé nevědomky přemístila bez asistence, aniž by to dřív nějak trénovala, se jí znovu udělalo nevolno. Poslední co si pamatovala, než milosrdně omdlela, byly špičky černých bot a zářivý vzor na koberci.
Pozn. autora:
lyubímaya - milovaná